"Lili Veldenová"

Životopis:   

Narodila jsem se na VŘSR - 7. listopadu 1975. Až do svých 7 let jsem otci věřila, že ty ohňostroje nad Prahou v den mých narozenin patří mně. Že oslavují mě. Pak jsem se teprve dozvěděla něco o Leninovi a Auroře. A pak jsem se o světě dozvídala ještě víc na gymnáziu. Po maturitě jsem studovala herectví na Vyšší odborné škole herecké v Praze Michli. Divadlo jsem hrála už dřív, v patnácti jsem se začala učit pantomimu a pár let jsem se svým učitelem a jeho partnerkou hrála pouliční divadlo na všemožných divadelních festivalech i jen tak někde pod širým nebem v ulicích měst. Jenže činohra mě uhranula, a tak když mi po škole nabídli angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě, vyrazila jsem tam. A hrála na Vysočině 4 roky. K tomu nějaká představení v Praze v divadle Pod Palmovkou a v Řeznické. Občas i v nějakém filmu a taky jsem dabovala. Před šesti lety jsem ale z divadla musela odejít, protože jak oni říkali, stála jsem na špatné straně barikády. Nové vedení sestávající z bývalých estébáků a komunistů zkrátka nemělo rádo, když měl někdo vlastní názor. A nepřihlédlo ani k datu mého narození... Ortel zněl - ztratila talent... Teď s živím jako novinářka. Už 5 let. K divadlu se ale vlastně tak trochu vracím. Mám roli v jednom pražském představení. Psát básničky a různé povídky jsem začala asi v devíti letech. A drží mě to dodnes. Vždy, když se v životě stane něco silného, veselého nebo smutného - to je jedno, mám chuť psát. A hlavně, když mám někoho ráda. Mám chuť psát. Pro něj. A to, co se rodí pod propiskou, je vždy něžnější a jemnější než můj vlastní hlas. Psané slovo je jako kouzlo. Člověk uchopí své pocity a myšlenky, ale nevyklopí je do světa ústním otvorem. Zpracuje je v jiné části těla a zabalené v něžném závoji psaného slova jsou pak lehčí a jasnější. Píšu už léta sbírku s názvem "Šeptání hluchému milenci". Jen tak pro sebe do kapsy. A teď teprve začínám své šeptání konfrontovat se světem. Tak uvidíme.