Mgr. Michal Balek: Honza   

Honzu, kterému jsme říkali Hans, jsem poznal coby klienta výchovného ústavu, tedy lidově pasťáku, kde pracuji jako vychovatel. Byl to šestnáctiletý klučina se všemi pozitivy i negativy, která tenhle věk přináší, a s velkými osobními problémy. Nosil světlé vlasy ostříhané na úplně kratičko, jen vzadu na temeni mu hlavu zdobily tři dredy, s nimiž si stále pohrával. Obdivoval je i sám sebe, kdekoliv to bylo možné. Tedy nejen v zrcadle, ale třeba i ve výlohách obchodů nebo ve vypnuté televizi. Jeho drobnou sportovní postavu správného „technaře“ halila trička s potiskem, maskáčové kalhoty, tenisky a kšiltovka.   Honza se hodně smál, měl rád život, holky, muziku a bohužel i drogy. Vyzkoušel snad všechny. Nejraději měl perník – pervitin. Užíval ho poměrně pravidelně, dával mu pocit jistoty a umožňoval mu věci, které by si jinak nedovolil. V době konání letního pobytu, kde si kluci užívali výlety a sportování, jsem znal Honzu už asi rok. Musel jsem se vrátit zpátky do Prahy dříve, a tak jsem se po skončení jedné z lekcí „lezení“ po skalách loučil. Seděli jsme přitom ještě všichni v dodávce. „Pane Balek, když ‘ste ten kazatel, nemoh‘ byste se za mě pomodlit?“ zeptal se náhle Honza. V ruce přitom nervózně svíral svou řádně mastnou kšiltovku.Byl jsem jeho přáním překvapen, nikdy dřív se přede mnou o Boha nezajímal, ale odpověděl jsem, že rád. „Proč to nezkusíš sám?“ nedalo mi to, abych se ještě nezeptal.Velmi se podivil a řekl: „Já to neumím a copak by mě vůbec poslouchal? Vždyť jsem zkažený a špatný a zlý a vůbec!“ A tím mne dostal. Uvědomil jsem si, že tohle je jedna z věcí, kde jako dnešní křesťané selháváme (minimálně tedy já). Dostatečně totiž nehlásáme Kristovu zvěst, že Bůh tady není jen pro nás „vyvolené“, ale úplně pro každého. Pro každého, kdo má zájem, pro každého, kdo má potřebu pochopení, odpuštění a lásky.   O Honzovi jsem napsal v minulém čase. Tím jsem ovšem nechtěl naznačit, že už Honza není, že se třeba ufetoval, ale jen to, že z našeho výchovného ústavu po dosažení osmnáctin odešel a já ho od té doby už neviděl. Snad si na Pánaboha občas vzpomene a doufám, že nejen v těžkých chvílích. A také pevně věřím, že ho Hospodin chrání a opatruje, protože Honza to nikdy neměl lehké a ani teď to nebude jiné.