Peluška Bendlová: Marcelova filosofie světla

„Tentoť byl to pravé světlo, kteréž osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět“. J 1, 9 (K)  Gabriel Marcel na několika místech hovoří o své filosofii jako o „filosofii světla“. Tato stránka jeho filosofie nebývá zpravidla sdostatek zdůrazněna, třebaže právě ona má rozhodující význam pro Marcelovo jedinečné postavení mezi ostatními filosofy existence. Dá se dokonce říci, že biblická metafora světla v jistém smyslu nejlépe osvětluje osobitost jeho filosofování.    Sartrově existencialismu vycházejícímu z teze, že „existence předchází esenci“, Marcel vytýkal, že esenci devalorizoval a přiřknul jí subalterní postavení. Marcel sice Sartrovu zmíněnou předchůdnost jednoduše neotočil, také on vycházel od subjektu, avšak esenci postavil na nesrovnatelně vyšší piedestal. Ve své „Filosofické závěti“ uvedl, že esence jsou modalitou onoho světla, o němž se hovoří v citovaném prologu Evangelia podle Jana.   Podle Marcela je světlo rovněž metaforou sloužící k označení bytí. Srovnání světla a bytí pokládal Marcel za naprosto podstatné. My se nemůžeme jakkoli v tomto bytí umístit, zmocnit se ho, tím méně pak můžeme vidět ohnisko, odkud vyzařuje světlo. Vše, co je nám dáno spatřit, jsou jen pásma, jež jsou tímto světlem ozářena. Toto světlo osvětluje různé obsahy, které nelze postihnout pojmově, které nelze převádět na něco konceptualizovatelného. Nenáleží tedy k doméně první reflexe, nýbrž reflexe druhé, k doméně tajemství. Světlu pravdy jsme vystaveni nikoli v objektivním, předmětném poznávání, nýbrž v usebrání. Pokud člověk na tomto světle neparticipuje, poklesává na úroveň zvířete, ba ještě níže.   Člověk sám toto světlo nevytváří, původcem veškerého světla je Bůh.   Zde nelze, jak se Marcel domnívá, nevplynout do theologie ve vlastním slova smyslu, nesestoupit k vlastnímu zdroji veškerého světla, totiž k Bohu a jeho lásce ke všem stvořením.   Marcel připisoval Heideggerovi obdobně sakrální pojetí bytí a ke konci svého života pociťoval, že je s ním, již z tohoto důvodu, nejvíce sblížen, více než s Jaspersem nebo s kterýmkoli jiným z rodiny existenciálních filosofů. Navrhoval mu však, aby distinkci svých dvou základních pojmů vyjadřujících jeho slavnou „ontologickou diferenci“, totiž „bytí“ a „jsoucí“, nahradil pojmy „světlo“ a „osvětlované“.    Je pozoruhodné, jakou významnou roli sehrál v myšlení tak moderního myslitele, jakým byl Marcel, tak starobylý pojem, jakým je světlo. Nabízí se ovšem otázka, zda tu jde o nejsilnější stránku jeho filosofie. Marcelův největší žák a oddaný přítel, Paul Ricoeur, byl v této věci dosti skeptický a já tu jeho skepsi nemohu pominout.

Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2 (Praha, Blahoslav 2007)