Táňa Fischerová: Světlo hledáme všichni.   

Hledáme je ve druhých lidech, hledáme je sami v sobě. Když někdo světlo v sobě má, druzí se v jeho přítomnosti cítí šťastnější. Vlastně je to spíš pocit, něco, co je těžké definovat, protože se tím dotýkáme hranic mezi zemí a nebem. Hledat světlo v sobě je ještě těžší, protože to znamená nekonečnou práci na nás samých. Světlo je totiž plaché a těkavé. Snadno uniká, ztrácí se nám, plamínek doutná, komíhá se ve tmě. A přece je to ten nejdůležitější životní úkol. Najít v sobě světlo, rozsvítit je a pronést je tmou. Pak můžeme někdy zahlédnout i anděly, protože andělé jsou ze světla, ze stejné látky. Jenže příliš často žijeme v tmách, podléháme tlaku doby a materialismu a zdá se nám, že není světlo ani na konci tunelu. Pak ztrácíme naději i víru a tma houstne a hrozí nás zadusit. Proto si nakonec každý musíme najít a udržet vnitřní světlo, naději stvořit v sobě, i když vnější poměry ukazují pouze tmu.    Možná to je právě cena světla. Není zadarmo, nerozdává se, neprodává se v supermarketech. Musíme je pracně najít a sami v sobě rozsvítit, ve shodě s mravními nadčasovými zákony, které budujeme z vlastní svobody a vlastního rozhodnutí. Ale potom máme jistotu. Nikdo nám je nevezme a nikdo je nemůže zhasnout. Je to nejkrásnější životní úkol. Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2 , Praha, Blahoslav 2006   Poslední dobou se často setkávám s různými lidmi dobré vůle. S těmi, kteří se zajímají o vývoj naší společnosti, našeho světa, kteří jsou přinejmenším ochotni někam přijít a angažovat se nad rámec našich zvyklostí. Přes tuto dobrou vůli a úctu jednoho ke druhému často zjišťujeme, že se těžko domlouváme, protože jsme různí a každý z nás vidí věci trochu jinak. Řešení pak nezná nikdo. Trápí mne to přesto, že tomu rozumím. Všichni máme v sobě vloženou skrytou duchovní jiskru, ale nemůžeme se k ní dostat. Někdy si myslím, že žijeme v době rozkladu, rozpadu a úplné atomizace, v době, kdy nejsme schopni nic zrodit. Jsme-li však u dna, můžeme už jenom stoupat nahoru. Jsem přesvědčena, že ta naděje už je tady. Z trápení se rodí síla. Náš svět soutěže ve všech oborech, materialistické pojímání světa a reklamní způsob života, kdy už prodáváme všechno, od vlastního jména, přes vlastní soukromí až po vlastní děti, dusí naději a ničí budoucnost. Právě proto ale přibývá těch, kdo se brání tomuto způsobu života. Dialog mezi lidmi, aktivita, osobní účast, která překračuje hranice soukromého, solidarita a ochota sdílet s ostatními společný prostor, to jsou hodnoty, které bude víc a víc lidí přijímat a hájit. Protože bez nich je svět mrtvý a umíráme. Jak napsal kdysi Antoine de Saint-Exupéry: „Nenávidím svoji dobu ze všech sil, člověk v ní umírá duchovní žízní.“ Tu žízeň dnes pociťujeme zvlášť palčivě a proto jsem si jista, že tlak, pod kterým žijeme, vyvolá zpětnou reakci. Začít ale musíme každý u sebe. Jenom ten, kdo se pokouší pracovat na sobě, může něco dát i druhým. Kdo najde svobodu v sobě, bude chránit i svobodu jiných. Je to ale cesta klopotná a dlouhá. Jsme ale na ní všichni a jeden druhého potřebujeme. A bez dialogu, někdy třeba i beze slov to nejde a nepůjde.

Táňa Fischerová, herečka, poslankyněUveřejněno ve sborníku Dialog na cestě, Praha, Blahoslav 2005