Prof. Štěpán Klásek:   Odění světlem  

Při podzimní procházce z Rudolfova údolí na Střední hřeben nad Janskými Lázněmi se přede mnou náhle objevily mohutné modříny vystupující nad okolní temné smrky. Ty nádherné stromy byly těsně před opadáním. Jejich jehličí však právě v ten okamžik zlatě zazářilo ve světle slunce blížícího se k obzoru. Uvědomil jsem si, že jsem měl neobyčejné štěstí, jestliže zrovna v tuto chvíli jsem se mohl nacházet na tomto místě a stát se svědkem takové krásy. Byla to jedna z těch chvil, kdy je člověku líto, že je na všechnu tu krásu sám, a moc by si přál, aby měl vedle sebe někoho blízkého, s kým by mohl ten okamžik a zážitek světla sdílet. Na druhé straně mne však napadlo, že ani já sám jsem se v tom čase ozáření nemusel na tom místě objevit. A přece i beze mne by ty modříny na tom místě stály v záři zapadajícího slunce. Ano, i kdyby tam nebyl žádný živáček, který by tu krásu obdivoval, modříny by tam stejně těsně před zimním odpočinkem a opadáním svých zlatých jehliček stály oděné světlem a svou darovanou nádherou oslavovaly a chválily svého Stvořitele. Kéž bychom to uměli i my lidé nejen každý den před ulehnutím, ale také v čase podzimu svého života. Vždyť i on je tak krásný, jestliže ho necháme prosvítit paprsky Boží lásky.

Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2, Praha Blahoslav 2006