Soňa Pácalová: Když růže nevoní

Jako nezahraješ na stéblo z kanadského trávníku, nezazpíváš spoután okovy a neusměješ se na vraha svého dítěte, tak nepochopíš hloubku nepoznaných pohnutek. A když nedostáváš odpověď, když ses těch pohnutek dopátral? Reklama v televizi dává menší odpovědi, na zdravou stravu, menopauzu, lux… Hej vy tam! Takhle se kráčí světem? Drze předbíhat pravidelný tikot času, nozdry rozevřené do ruda, bez úcty k životu a lidství? Vaše železné ego zadupalo to malé křehké semínko strachu, že to, co děláme, třeba není úplně správně… Když růže nevoní, nepláčeme. A když dítě všechno kolem sebe rozbíjí, hledáme důvody, ale stále ještě nepláčeme. Když nám zemi prodávají před očima, ani ve snu si nevzpomeneme na vyhazování z oken a klidně pokýváme hlavou na znamení souhlasu. Pokud nám kyne naděje, že my sami z toho můžeme něco mít. Víš, co uvidíš, když se v příštím životě ohlédneš? Jedno velké ramínko a na něm z ostudy kabát. Děti už i zabíjejí. To je vážné. Ale není to ještě nic k pláči. U sousedů se toho děje mnohem víc, ukazujeme prstem. A pak vejdeme do naší společné zahrady a naše duše se rozhlíží po květinách. Potřebujeme květiny? Ani nevím. Ledabyle sáhneme a máme je. Ale proč ty růže vůbec nevoní?