Luba Skořepová: Medicína

Stejně to byla odvaha od Stvořitele vymyslet a zhotovit ČLOVĚKA, připravit mu SVĚT a povolit mu samostatnou činnost. Něco mu napověděl, ale tvůrčí volnost mu ponechal. Ale ten nápad s Evou, to bylo riziko, i když to bylo nutné kvůli rozmnožování.     Už v pubertě na náboženství jsem si říkala: Ženská marnivá, to se dalo čekat! Já bych si takové nádherné zahrady považovala, i pomocníky tam měli Adam s Evou, nic se nenadřeli. To bylo jedině správné, že je Stvořitel z ráje vyhnal. Museli pracovat. Vlastně kvůli tomu tady jsme. Už jako hodně malá jsem se na tohle ptala, co tu máme dělat tady na tom světě. Málo platné, je to dar ten pobyt tady, spíš pěkný než ošklivý, je to mezi lidmi trochu nerovnoměrně rozdělené, ale dárek to je.    Ovšem proč se ten Stvořitel do toho pouštěl? Co si od těch "svých" lidí sliboval? Co se nadřel! Takový obrovský tvůrčí čin? Co si představoval, když přemýšlel, jak toho lidi využijou? Byl asi moc nepříjemně překvapený, co se z nich vyvinulo. Možná, že v začátcích se to ještě dalo regulovat, nějaká naděje byla, ale teď to vypadá opravdu bledě. Ne že by to bylo beznadějné, většina těch výtvorů se mu povedla. Takové pěkné "experimenty" vymyslel, člověka přepadá bezmezná lítost, když na to pomyslí. Ten svět mohl být jedna báseň. A pár pitomců to takhle kazí. To se ví, protiklady jsou také důležité. Krása třeba nemůže být bez ošklivosti, skromnost bez nafoukanosti, statečnost bez zbabělosti, štědrost bez lakomství, růže bez trní! Ale musí se to udržovat ve správném poměru! Vlastně kvůli tomu tady na tom světě jsme, jak už jsem řekla, abychom vymýšleli nějakou MEDICÍNU. Většina těch dobře smýšlejících má do toho chuť, ale je to náročné a ty slabší povahy to vzdávají. Musíme se vzájemně burcovat. Není to ještě ztracené. Posílí nás jaro, které je za dveřmi, přivoňte si ke kytce, nastavte tvář slunci, poslechněte si kosáky, pochovejte čerstvě narozené mrně a pokloňte se všem těm zázrakům a ještě jiným a jiným. Poraďte se s naším Nejvyšším a hned vás to posílí, hned se ve vás rozsvítí odhodlání. Někdy se stačí celý den usmívat, podruhé vymazat svou nenávist k nepříteli. Ono se taky může stát, že se proberete na smrtelné posteli a napadne vás: Kriste pane, co já jsem vlastně tady na světě dělal? Neměl jsem tady nějaké poslání?                              

Luba Skořepová,  herečka, členka činohry Národního divadla

Uveřejněno v Pošli to dál II - kniha vzkazů lidem i Vesmíru, Ústí nad Orlicí, Grantis, 2004