MUDr. Jarmila Veverová-Králová     

Můj červencový dialog  

Možná si řeknete, že do tohoto sborníku se nehodí to, co vám chci vyprávět, ale já cítím, že se musím podělit o několik krásných chvilek prožitých na XIV. Všesokolském sletu 2006 v Praze. Každý ví, že minulá doba – totalitní, jak jí dnes říkáme, sokolstvu nepřála. Naopak se snažila sokolskou myšlenku, její poslání, z našich myslí vymazat. Na oko se to dařilo. I když čtyřicet let ve vývoji člověka je jen okamžik, bylo velmi těžké po těch letech začínat znovu. A přece se to podařilo. Letošní slet byl už třetí v naší nové republice. A já myslím, že to byl ten nejkrásnější (to ovšem říkáme o každém sletu). Vystoupení na Strahově předcházela celoroční tvrdá příprava: nacvičování 2 – 3x týdně, opravy, pilování – jednou na počítání, jednou na hudbu; to je dřina, zvládneme to…? Ovšem už zde jsme se společně poznávaly a povzbuzovaly a směřovaly k vytčenému cíli – k vystoupení na Strahovském stadionu. Tady ovšem nové kontakty, nová sesterská přátelství, která tak mnoho znamenají v dalším lidském životě.   Všechny skladby měly jednu společnou myšlenku – ukázat všem dobrým lidem, národu, že jsme tady, že je dobré žít čestně, ve svobodné zemi bez útisku a pro tuto zemi přinášet i oběti (jak sokolové už v minulosti dokázali).   Velká příprava na Strahov byla zakončena tradičním průvodem přes část Prahy od pomníku Svatého Václava na Staroměstské náměstí. Den se vydařil, byl jako malovaný. Nespočetné špalíry lemovaly ulice, lidé jásali, mnozí plakali, objímali se, ač se neznali a průvodu volali: „Děkujeme, děkujeme!“ Souznění bez hranic se vystupňovalo v místech, kde pod sokolskými prapory přihlíželi krajané z Evropy i ze zámoří (někteří i potom cvičili). Domů si vezli posílené vědomí, že sokolské bratrstvo nezná hranic. Secvičování na Strahově na sletové dny byla celodenní perná práce; panovala vedra. Hlavně – překonat to! Pomáhaly jsme si, povzbuzovaly se navzájem, jen si nepřipustit, že je nám nejen přes sedmdesát, ale i přes osmdesát let. Jsme Věrná garda – u mnohých byl a je Sokol domovem už od tří čtyř let. Nastoupily jsme v jednom šiku s muži na osvětlený stadion, který nás vítal ve stoje potleskem mohutným. Bylo 21 hodin; reflektory se opřely do tmy, zalilo nás světlo. Světlo, které nám bude dále svítit v srdcích a myslích. Skladba „Zpěv naděje“ je radostí z pohybu, zpěvu, radost z toho, že Tyršovy myšlenky stále žijí. Krásné byly i nástupy na plochu stadionu; nejdříve malé pramínky, které se později slily v mohutný proud. Ten se různě vlnil, byl neposlušný, až se zklidnil v Bráně borců. Zde se ani nedýchalo vzrušením… Konečně! Věrná garda na stadion a na značky! Senioři cvičí na písničky Karla Hašlera… Když naše těla rytmizují Ta naše písnička česká, stadion bouří. A my jsme dojati, jen se bojíme tomu podlehnout, protože skladbě není zdaleka konec, na něj se musíme soustředit. Nejinak se děje v závěru, kdy máme vzpaženo, čímž vzniká dojem hromadné přísahy, obecenstvo aplauduje a vstává a my až po dlouhé chvíli připažujeme, obracíme se k Bráně borců a šťastni tou chvílí, odcházíme. Z tribun nám diváci podávají ruce, tisknou, děkují nám a my děkujeme jim, za to úžasné souznění duší. Všude tolik světla… Tak, drazí, za šest let na shledanou!

Dialogu na cestě 2, Praha, Blahoslav 2006