GABRIELA VRÁNOVÁ 

Úvodník   

Mám pocit, že všechno už bylo napsáno, řečeno… Navíc píšu tento úvodník v době předvánoční a mám pocit, že se lidé v Praze zbláznili - ale to už napsalo a řeklo také moře lidí!! To je svět! Opravdu děs! Ten fofr!!! Dal by se použít výrok jedné filmové postavy: Kdyby pánbůh najal mě, byl by svět ve čtvrtek hotovej! Já dodávám, ale jak by vypadal! Takový svět, kde v tisícovém sídlišti může ležet celou noc umírající žena bez pomoci na silnici, já nechci! Takový svět, kde najdeš reklamy snad i na vlastní stín, je nepravda, je lež!! Copak my dospělí a „předospělí“, my si to-snad!-v hlavě srovnáme, ale co ty malé šestileté slečinky, které vidí na obrazovce, jak jejich vysněná panenka mrká, pláče, kňourá, cucá dudlík a směje se!!? Že za ni Ježíšek dá tři a půl tisíce, je jiná věc. „Když na to má..“, řekl by můj táta. Ale on na to třeba nemá, on si je „zadarmo“ vypůjčil a ještě donesl mamince nebo bráškovi hadrovou sportovní tašku!!  Politika? Stačilo by tu ocitovat fejeton Karla Čapka v Lidových novinách z roku 1929 - naprosto současný. Název Svíčička, téma Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Ano, souhlasím s Čapkem: „Dejte nám už konečně pokoj, vy, kteří si myslíte, že jste vyvoleni spravovati a napravovati svět“… Ne, nepřísluší mi politika! Jako každý rok odešlo „kamsi“ mnoho lidí. Pro mě jedna z nejmilejších - „kamarádka“ Jaruška Moserová, ptáček, který zpíval dřív, než vyšlo slunce, hrdina generál Fajtl, tajná legenda našich dětských let i doktor Antonín Sum, poslední tajemník Jana Masaryka. Ten mi také dal „Recept na štěstí podle Jana Masaryka“, je to krásné, dobré, je to nemoderní, ale ať! Například musíš mít v sobě co nejvíce pokory. Poněvadž pak tě nebude žádný neúspěch žrát. Nebudeš myslet na bobkové věnce, ale na to, abys byl užitečný.“ Litevský básník Rainis, jehož verše jsem přednášela v létě v Rize, to cítil podobně: „zahoď hořkost v srdci, protože ta je neplodná“. Nebylo to jen v Rize, bylo to ve Fryštáku v chrámu sv. Mikuláše, bylo to ve Vrútkach v synagoze, v Luhačovicích v Miramare, v Rybné na mozartovském festivalu, v Dětském domově v Klánovicích, v Bratislavě - Dúbravce, na ulicích v Praze a jinde, kde jsem se potkávala s dobrými lidmi - a to přeji i vám. Potřebuje to „jen více lásky ke člověku všem přejme do příštího věku“, jak napsal můj tatínek Jaroslav Verián Vrána ve svém posledním PF.