Ing. Zdeněk Wagner

Hvězdiček tisíce sledují v úžasu, jak si čas od času Sluníčko zamane, že znovu nastane zatmění Měsíce. Celičkou hodinu spí Měsíc ve stínu, a tmy, jež kane z hor, bojí se každý tvor. Vánek si pohrává pak s tvými vlásky, a já se obávám zatmění lásky. * * * Kde je ten svět, co zavřela jsi pod víčky?  Ten sad, ten strom, dvě lavičky?  Ta vůně květin zrajících?  Ten mamný oblak z hvězd a mlh,  jenž z modra očí náhle spad'?  Proč v prázdném hrnku od kávy  jen cigareta kouřící  tak rychle mizí v prázdnotách?  Je noc, už zhasly lampičky,  však já zas tonu v otázkách:  Kde je ten svět, co zavřela jsi pod víčky? * * * Pro maličkou sedmikrásku koniklec chtěl vyznat lásku. Ukázat chtěl přitom světu svěží krásu svého květu. Rozzářil se ze všech sil, pyšnější než devětsil, jasnější než pampeliška. Dívka přišla jako myška, tiše kráčel mládenec. Uzřel krásnou květinu, a tak pro svou dívčinu utrhl ten koniklec. * * * Princeznička rozpustilá v kyselině rozpustila žezlo panu králi. Ten se na ni tuze zlobil. Druhé žezlo vzteky zlomil. Všichni se mu smáli. V podhradí pak v noci, ve dne, a to i když měsíc bledne, muzikanti hráli, o tom, co se přihodilo, když se žezlo rozpustilo jejich panu králi.