Martina Koubová (* 1974, Praha), rozená Zábranská, je česká básnířka, zdravotní sestra, amatérská herečka a fotografka. Poezii píše od dětství. Již během studia na střední zdravotnické škole se účastnila autorských čtení, později vystupovala se svými verši například v klubu Železná, poetické kavárně Obratník a galerii Svítání.

V letech 2000–2003 připravovala v klubu Malaché večery poezie, v nichž propojovala literaturu s hudbou a představovala vlastní tvorbu i díla dalších autorů z různých částí České republiky. Účastnila se také literárních soutěží a festivalů, mimo jiné Literárních Františkových Lázní, Festivalu básníků v Olomouci a Dnů poezie.

Její básně byly publikovány v řadě sborníků, almanachů a časopisů. Je zastoupena například v projektu Literáti na trati, v almanachách české poezie editovaných Vladimírem Stiborem, v antologii Sedm věků ženy editované Natálií Nera a v dalších společných literárních publikacích. V roce 2006 získala čestné uznání v kategorii poezie v rámci literární soutěže časopisu Plž. Její poezie je publikována i v současnosti; je zastoupena například v Almanachu Poezie 2026 aneb Slova času.

Je autorkou básnických sbírek Dívám se (2000), Na cestě jak teče čas (2002) a Město ve městě. Společně s Petrem Urbanem vydala sbírku Prolínání (2005).

Vedle literatury se věnuje amatérskému divadlu. V roce 2003 se připojila k hornopočernickému divadelnímu souboru Právě začínáme. Zahrála si mimo jiné v dramatizaci Krysaře, ve hře Pygmalion a v komedii Oskar. Později účinkovala také v inscenaci Tima Firtha Holky z kalendáře, jejíž premiéra se uskutečnila v Divadle Horní Počernice v listopadu 2022.

Další oblastí její tvorby je fotografie. Vlastní fotografickou výstavu představila také v prostorách Náboženské obce Církve československé husitské v Praze-Karlíně. Dlouhodobě se účastní literárních a kulturních pořadů Dialogu na cestě, jehož je členkou.

Tvorba – ukázky z poezie

Po přečtení knihy Etika a logika v komunikaci Olgy Nytrové a Marcely Pikálkové se Martině Koubové vybavila její báseň Obraz v písku.

Obraz v písku

V písku se odráží
naše duše.
Psyché zpívá
a rozpustilé moře
dává
svobodu všem
poutníkům.
Vítej příteli.
Zasypaný v písku.

Je tak půvabný ten svět
dá se vyprávět,
z pera letí věta
mám tě muško malá
takhle z rána
připomínáš mi léto,
co odchází než přijde babí.
Dneska ti to ladí k tvému šatu.
Zdá se.
Tvé oči září perletí
smutek ti z úst uletí
na křídlech vážky
slyším tlukot tvého srdce.
V náruči
choulíš se jako malé kotě
a předeš tak sladce, nevinně
než první paprsky slunce
změní tvou tvář.

Měli chvíli motýlí,
mihotají na chvíli, můj pane,
mizíš v dáli tak plaše,
plání kterou je tvá země nádherná
ve tvých vlasech usídlili se
lesy, ptáci, vodní říše.
Klaním se před tvým oltářem,
nepřestala jsem snít či bdít
v tom kole točím se dál.
V dáli poletují motýli
jsou krásní, můj pane,
nespoutaní, svobodní,
a hladoví po tvé odpovědi.
Nechci zůstat na zemi.
Vem mě sebou...