Tento obor kulturní činnosti mě zaujal, a tak jsem si prohloubil i teoretické znalosti jako asistent předního československého konferenciéra dr. Jana Pixy. Po dvouleté spolupráci jsem vykonal odborné zkoušky v Krajském kulturním středisku a konečně jsem začal pracovat sólově. V oboru konferenciér – dnes moderátor.

V té době jsem autorsky spolupracoval s redakcí humoru a satiry Čs. rozhlasu, kde působili Bedřich Zelenka, Blanka Töpferová a jiní. V zájezdových estrádních pořadech typu 70. let jsem absolvoval na 500 představení.

Autorsky jsem souběžně s touto činností zpracovával scénáře pro komponované pořady pro přední umělce té doby: Eva Olmerová, Josef Hlinomaz, Helena Růžičková, Antonín Gondolán, Rony Marton, profesor Milan Bláha, Inkognito kvartet, KTO i Věra Čáslavská.

Pro Československou televizi jsem napsal několik scénářů krátkometrážních filmů, soutěžních pořadů, také např. Bakalářů, které byly Čs. televizí zpracovány a odvysílány.

Mým kulturním aktivitám udělal konec rok 1975, kdy mi byla odebrána licence za menší politické zakolísání v minulých letech. V tomtéž roce jsem se stal členem Mimického sboru při hereckém souboru Divadla na Vinohradech, kde působím doposud. V roce 2005 jsem začal již 30. divadelní sezónu. Ve jmenovaném divadle jsem absolvoval přes 40 premiér za spolupráce 20 režisérů.

V roce 1982 jsem po pěti semestrech ukončil studium na Krajské konzervatoři ve speciálním studijním oboru: moderování společenských pořadů, stavba scénářů a soutěžních pořadů. Tím jsem obhájil i svoji novou kvalifikaci, která mi povolovala přístup k mikrofonu.

Založil jsem s kolegou Alešem Svobodou dětský soubor MADETKA, který spolehlivě fungoval po několik sezón. Své krátké působení v Čs. televizi jsem musel z pracovních důvodů ukončit. Po roce 1990 jsem se jako asistent produkce podílel na natáčení filmů s pohádkovými motivy – jako Anička s lískovými oříšky a jiné.

V tomto období začala i moje úspěšná spolupráce s nahrávacím studiem TONIKA, jež trvá dodnes. Ve studiu, sídlícím v Braníku, ozvučujeme texty knih pro nevidomé. Za dvanáct let jsem načetl 13 knih.

Moje divadelní činnost se neomezovala jenom na vinohradské jeviště, po dvě sezóny jsem hostoval v Divadle na Palmovce a o něco později – s divadelní skupinou režiséra Štěpána Chaloupky a Jaromíra Husáka – jsem hrál v Divadle v Řeznické a v Divadelním studiu RUBÍN.

Spolupracuji dále s Masarykovou akademií umění při koncertech a také moderuji významné akce, jako například předávání kulturních cen. V roce 2003 jsem byl oceněn za uměleckou a kulturní činnost Cenou Rudolfa II.

V současné době je pro mne zajímavou spolupráce s Literárně dramatickým klubem Dialog na cestě, který byl založen na faře u sv. Mikuláše v NO CČSH Praha 1 – Staré Město a kam jsem v roce 2004 poprvé přišel. Klub obětavě organizuje a vede jeho zakladatelka, paní PhDr. Olga Nytrová, které jsem za hodně vděčen.

Po stránce organizační pomáhám s telefonáty v souvislosti s akcemi, podílím se na přípravě a realizaci vystoupení např. v Brně, Písku, na Podorlicku. Obzvláště se těším na zájezd do Olomouce, svého rodného města.

V přátelském prostředí klubu, nyní sídlícím ve Vítkově ul. 13, se dobře spolupracuje, vznikly tvůrčí kontakty, které jsou inspirativní. Těšilo mě například společné vystoupení v Diagnostickém ústavu v Dobřichovicích a další akce, při nichž si užíváme herecké i literární a výtvarné tvůrčí momenty a máme společné vize.

Také spolupráce na webových stránkách je zajímavá a podnětná, slibuje nové možnosti, je stále čím se nechat překvapovat.

A ještě něco! Jak zavřu oči, tak zírám do výhně plamenů. A to se teda vždycky pěkně polekám. No, nedivte se, pilota plameny vždycky polekají. Proto raději otevřu oči a nebudu je už zavírat.

Ale co je zase tohle? Najednou vidím nad sebou čísi tvář. Sklání se nade mnou a já ji okamžitě poznávám. Marně se snažím pozvednout a příchozímu podat ruku. Jeho ruka konejšivým gestem naznačí, ať ležím. Budu. Ale jsem na rozpacích, protože se to nemá.

A to jsem se na tuhle chvíli moc a moc těšil. To mi můžete věřit! Tak tohle je ON. A já se teď právě docela zblízka dívám do tváře průkopníka aviatiky, filozofa a slavného spisovatele. Je to Antoine de Saint-Exupéry. A přišel za mnou. Za mnou!

Marně hledám narychlo očima jeho fotografii na mém stole. Divné… zmizela. Určitě. Vždyť tam včera ještě byla. Ale co, teď si s tím lámat hlavu nebudu. Musím se věnovat té nečekané návštěvě. Mám totiž od malička vštípenou úctu k velkým osobnostem.

Velká postava nade mnou se zase naklonila a já nevěřícně zíral do té tváře, kterou jsem si představoval trochu jinak. To teda jo! Jeho obličej mi teď připomínal nejspíš usedlého vesnického aristokrata a ne válečného pilota.

S námahou jsem udělal gesto směrem k židli. A nezřetelně mu řekl, že ho vítám a ať se posadí… a že je to pro mě pocta… a kdo ví, co ještě jsem všechno napovídal.

Tak to je ten statečný pilot, vítěz nad smrtí v písečných dunách či na štítech velehor, ten, co se dokázal vysmát vlastní smrti! Tváří v tvář!?

Zšeřelou místností se najednou ozval jeho příjemný, melodický hlas: „I nevysmál. To tedy určitě ne!“ řekl, a přitom se jeho silné rty ani v náznaku nepohnuly.

Tak tomu jsem opravdu nerozuměl. „Prosím?“ šeptám užasle. A lámu si hlavu, co je zas tohle? Copak myslím nahlas? Vždyť jsem nic neřekl. Tak jak může vědět, o čem právě přemýšlím…!?

No nebudu se s tím zabývat, nakonec určitě mluvím jenom se stínem. Vždyť už je víc než padesát let mrtvý. A to ví každý. A tak jsem se zařekl, že se s tím nebudu už fakticky zabývat, ale jenom jestli to dokážu – o ničem nepřemýšlet.

Stín v kožené bundě s frajersky naraženou lodičkou na hlavě vydal ze sebe něco jako souhlasné zabručení a vzápětí vstal ze staré rozvrzané židle:

„Ještě ti chci něco říct. A nevadí, že ti tykám? Známe se přece už tak dlouho… a můžu ti říkat Denny?“

Jenom jsem vydechl nevěřícně své ano a ON pokračoval: „Tehdá, když se to stalo a já zůstal uprostřed Sahary sám a ještě k tomu s rozbitým letadlem tváří v tvář smrti, vůbec jsem se nesmál. To mi můžeš věřit.“

„Samozřejmě že vám věřím. A všechno pane… pane…“

„Můžeš mi říkat Žaki. Kdysi mě tak doma přejmenovali, víš?“ řekly ty krásně vymodelované rty, aniž by se pohnuly.

„Ale to já přece nemůžu… no, nemůžu… vám tak…“ Koktám a marně hledám další slova.

„Tak mě říkej třeba majore. Jestli chceš. Jenom ne Excelence, to nemám rád.“

„Ano, pane… vlastně majore,“ snažil jsem se přikývnout bolavou hlavou.

Naklonil se ke mně ještě blíž a pohladil mě přátelským, skoro něžným pohledem. Potom pohodil hlavou a zase usedl na tu nejistou židli. A zase se neozval ani nejmenší zvuk, ani zapraskání vyschlého dřeva. To bylo pěkně divný…

Chtěl jsem zase vstát, ale ON mě opět položil tím konejšivým gestem své paže. Tak teda budu ležet, ono se mi takhle lépe pozoruje a mohu si ho do detailů prohlédnout.

Teď se pohodlně opřel a zvolna se rozmáchl rukou, aby si upravil lodičku na hlavě. Přitom jeho ruka prošla stolem, jako by tam nebyl. Co tam nebylo? Stůl nebo ruka. Včas jsem si vzpomněl, že jsem si přemýšlení zakázal.

No co, hlavně že ON… ON je tady. Tenhle zázrak jsem si tolik přál ve svých snech. Major Exupéry něco nesrozumitelně pronesl, něco jako „tady mě máš“, a já evidentně spokojeně přikývl.

„Víš, že nás tolik roků spojuje společný zájem a láska k létání. Milujeme křišťálový azur blankytné oblohy, chceme létat výš než skalní orel, těší nás dálka a rychlost. A také nezapomenutelný pohled na ten svět pod letadlem… a to jsem asi zapomněl ještě hodně dojmů.“

„To určitě ne. Řekl jste všechno, majore,“ souhlasil jsem vděčně.

„Ale řeknu ti, Denny, ještě něco. Asi víš, o co jde, protože o tom sám přemýšlíš už celá léta,“ udělal pauzu a já jsem zavrtěl nechápavě hlavou. „Promiň, že s tebou mluvím v hádankách, ale lidé, kteří o sobě tvrdí, že se nikdy ničeho nebáli, nemluví pravdu. To je moje poznání po letech života na světě. A že něco pamatuju,“ dodal jakoby na vysvětlenou.

„Moc děkuju, majore,“ odvětil jsem jako vychovanej chlap. No, a pak mě napadlo, že by bylo na místě, abychom si podali jako dva slušní lidé ruku. No, řekněte… Tuhle myšlenku jsem bohužel nemohl zarazit.

ON ale omluvně pokrčil rameny a po jeho tváři přelétl náznak trpkého úsměvu. Nebo se mi to jenom zdálo? A zase docela neočekávaně odpověděl na mou myšlenku: „To nemůžu, Denny… víš, já…“

Přesto jeho levačka zamířila směrem k mé ruce s přátelským dotekem. Jenže já nic necítil, přísahám vůbec nic. Trochu mě z tohohle setkání začalo být úzko…

„I já vím, co se sluší, chlapče, ale některé věci nejdou změnit…“ omluvně řekl můj idol.

„To nic,“ vykoktal jsem zmateně. Jenže hned nato mou hlavou prolétla další myšlenka. Může si vůbec ten Žaki na něco vzpomenout? Vždyť už dávno neexistuje…?

Než jsem se za to, co mě napadlo, stačil zastydět, ON mi zase odpověděl: „To je tak, Denny. Nemám už proč zapomínat. Víš? Vždyť duch a myšlenky ti fungují, i když tělo už dávno není.“

„Promiňte, majore! To ta moje hlava… bláznivá hlava, víte?“

„Vím, příteli. I to, že tě moc bolí. Ale o tom jsi se mnou nechtěl mluvit, že, Denny?“ zeptal se s troškou netrpělivosti.

„Chtěl jsem s vámi mluvit, majore. Moc. Celá léta jsem promýšlel spoustu věcí, na které se vás chci zeptat. A mnohokrát jsem si v hlavě připravoval otázky a srovnával je podle důležitosti…“ vyhrknul jsem po pravdě.

„Ano?“ zeptal se a se zájmem se přisunul blíž. „Tak začni, příteli.“ Vybídl mě laskavě.

A teď jsem prohrál. To proto, že jsem si musel přiznat, že si v tuhle chvíli nemůžu vzpomenout ani na jednu jedinou otázku.

„Hmmm…“ řekl jsem a hned mě napadlo, jaký je to zvláštní pocit, který právě prožívám. Vždyť vlastně mluvím se stínem, nebo ne? Co já vím…

Směrem ze židle se ozvalo něco jako souhlas a bylo to tak tiché, že nevím, jestli se mi to zase nezdálo. Vždyť celý náš rozhovor se odehrává patrně ve snu. Na tuto myšlenku moje podivná návštěva vůbec nezareagovala.

Tak jsem si dodal odvahy a zplodil další naivní větu. „Víte, pane majore, chtěl jsem s vámi mluvit nejen o létání, ale i o statečnosti a strachu, o úspěchu a pokoře, o životě, psaní nebo filosofii. I o válce, jste přeci válečný pilot, ne?“ ujišťoval jsem se.

„Tvoje otázky znám, milý příteli, proto jsem dnes přišel,“ řekl tiše. „A nešlo ti také hlavně o to, aby ses mohl pochlubit, že jsi se mnou mluvil?“ zeptal se s jemnou ironií v hlase.

Teď jsem hned kategoricky zavrtěl hlavou, jako že ne. A byl jsem pevně rozhodnut nepřiznat pravdu. Ale ON to stejně věděl. Přesto na mě kývl hlavou a v jeho očích se zračilo porozumění a přátelství.

„Určitě budeme mít možnost si spolu o všem popovídat. I já bych se tě rád zeptal na řadu věcí. Vždyť taková profese zalétávacího pilota je zajímavá a o tom ty něco víš…!“

„To ano,“ odpověděl jsem s určitou dávkou skromnosti, ale přitom příjemně polichocen. No, po pravdě řečeno o takovém uznání jsem mohl jenom snít…

To už slavný aviatik zvedl své objemné tělo v kožené bundě, které chyběl pravý rukáv. A pomalu vykročil ke dveřím.

„Děkuji za návštěvu, majore, a za vaši laskavost a váš zájem. Byl jsem velice potěšen,“ vystřelil jsem ze sebe snad první souvislou větu.

„Není zač, mladý příteli,“ zarazil mě skromně. „Měl bych spíš poděkovat já tobě, Denny, že máš o mně ještě po tolika letech zájem. A promiň, že jsem o tobě na chvíli pochyboval. Teď už vím, že to myslíš doopravdy.“

„To bych řekl,“ procedil jsem mezi zuby, protože jsem se pokoušel překotně vstát, abych ho doprovodil ke dveřím.

Ale on už stál před zavřenými dveřmi a ještě před nimi se otočil a tiše řekl: „Až změříš své síly s překážkou tak velikou, že si ji nedovedeš ani představit, jenom tak poznáš sám sebe. Musíš přijmout své utrpení, Denny, a pak můžeš vystoupit výš.“

Tak tomu jsem teda vůbec nerozuměl. „Nerozumím,“ zamumlal jsem po pravdě směrem k němu.

„Hledej ve svém srdci pokoru. Jen s ní můžeš dávat i přijímat,“ odvětil moudře.

„Ještě pořád nechápu, majore…?“ Zoufale jsem skoro vykřikl.

„Pochopíš, až přijde tvůj čas,“ odpověděl vážně a otočil se k odchodu.

„A kdy přijde ten čas?“ snažil jsem se ho zastavit a zároveň pospíchal za ním, jak jen mi bolavé tělo dovolilo.

Postava ve dveřích se zastavila a chviličku vážila odpověď: „Ještě něco ti, Denny, prozradím. Pouze tvůj duch zúrodňuje tvůj rozum. To si pamatuj.“

„Ano,“ vydechl jsem. A taky jsem trošičku zalhal sám sobě, že tomu rozumím.

Soustředil jsem se na své tápavé nejisté kroky, a když jsem vzhlédl, abych se ještě něco zeptal, viděl jsem, jak můj nový přítel v naprostém tichu prošel zavřenými dveřmi.

Vzpomněl jsem si na to, že jsem si zakázal přemýšlet, avšak myšlenky mně přece jenom neodbytně vířily hlavou. Ale major byl pryč, tak jsem se konečně trochu uklidnil a ke své úlevě zjistil, že jsem lecčemus v uplynulé půlhodince porozuměl.

A dokonce se mi i ulevilo. I hlava mě přestala bolet. Ani strach jsem už necítil. Bylo mi krásně.

Jenom jsem měl neodbytný pocit, že mu ještě něco musím říci. Vykročil jsem v nočním šeru ke dveřím a vůbec jsem si nevšiml, že jsou zavřené. Prošel jsem jimi v tichém úžasu úplně lehce…

V Praze – říjen 2004