Esteřino dílo patří mezi ty nejtěžší. Odehrává se v nich zápas o každé slovo. Jsou to zlomky nalezené kdesi v poušti na útržcích starých svitků. Rozumět budete až po několikerém čtení, a to ještě spíš srdcem, podstupujete-li podobný boj. Jsou to pokusy o pojmenování těžce vystopovatelných stigmat a afektů, přičemž sdělené se podobá otevřeným dveřím, které vedou do noci ducha. Do modlitby se proniká jejím vroucím opakováním. Když někdo ztratí směr, vrátí se k poslední směrovce a zkouší se upamatovat, soustředí se. Sledujte slova, nechte je otevřené, překvapí vás, kam vedou. Někdy jsou to cesty slepé, ale to nevadí, i to jsou cesty. Cesta vede „uprostřed“, tam, kde v nás bydlí Bůh. „Budou to / prázdné dlaně - / co mluví za člověka.“

Esteřina poezie se vzpouzí, mnohdy píchá (obrazy jehly). Její svět je nepohodlný, v něčem „urputný“, přestože básnířka připouští, že On „růži vymýšlí“ za nás. „Jsi rád / že je to Jiný, / kdo počítá,“ odpovídá Ester na vaše „zpětné ptaní“ po naší odpovědnosti. A teď zkuste vycítit, jak „On / vámi musí růst.“ Takový růst bolí, nemáme ho totiž pod kontrolou a vyžaduje sebezapření. Toužíme po „úplňku doznání Křídel“. „Ale já teprve dorůstám,“ potvrzuje svojí poezií Ester a vy už víte, jaké dorůstání má na mysli, je to Bůh, kdo námi musí růst. A vy se musíte menšit. A tak je to i se slovy, která se v této poezii nabízejí, jsou jako znamení, která dáváte Pánu růstu, bójky, za nimiž se otevírá nekonečná hladina oceánu. Dál už nemůžete, tak daleko lidské síly nesahají. Zbytek dopoví On svým Mlčením.

V rozbězích veršů je cítit zajíkavost, která nejlépe ilustruje zdravou nedůvěru k vlastním myšlenkám, odvahu přijmout i nepochopení a z něj plynoucí osamělost. Ester má v sobě odvahu borce, který předbíhá na volném bojišti vlastní voj. Čtěte básně Ester v samotě u sporého světla, nejlépe polohlasem. Nemá smysl se s nimi přít, verše jsou tu svědectvím jedné osamělé duše, která hledá spojení s druhými lidmi či s Bohem. Nejvíce se Esteřin zápas projevuje v nečekaných metaforách a přívlastcích („dásně dnů“, „kaše dětství“, „hořké pochodně“, „souchotě pláče“, „tympány zrn“, „vnitřnosti scestí“) či v novotvarech („prokrevná paleta“, „záplanetní tulák“, „nikdoplášť“). Cestu hlouběji evokují též předpony „v“, kterých Ester užívá pro lepší opis postupu za hranice slov: „v-zření“, oxymóron „vtemnělá svíce“, „vpokornět“. Slova tu jen naznačují, prolamují se tam, kde „tma jednou / bude nás předčítati / nazpaměť.“ Ve tmě tápeme, v temné noci ducha vydechujeme slova, temná noc si je zapamatuje.

Jaká je tedy role Ester jako básnířky? „Spíše ohledávám půdu / a těžím kámen… / než stavím mosty / … / z kvádrů jazyka.“ Ví, že nejprve musí zasít semeno. „Já člověk… / s pokorou vyznávám, / že přál jsem si / sázet rovnou květy / nalité odpuštěním, zapomínaje, / že třeba by bylo zasít ponejprv / Semenem, jež dlouho zůstává - / hluboko pod sluncem.“ Ne nadarmo se Ester nechá inspirovat postavami starců, mnichů i nemocných, kteří přebývají na okraji světa nezajištěni. „Hláskuje cestu. / Střevíc za obzor.“ Jako bychom tam už už byli, ale nejdříve je třeba projít pouť hláskou za hláskou. S Ester jsme na cestě. Slyšíme hlas poutníka: „Ptal jsem se noční rosy / Hořela vroucně / jak tváře křehkých hvězd.“ Jako bychom slyšeli hlas neznámého předsokratika o tom, jaké je přebývání člověka na zemi: „Vyprahlá studna / ticho na nebi“.

Některé básně prozrazují zájem Ester o výtvarné umění. Ví, že dílo mlčí, dokud vodové barvy Bůh „nevpije“. Ukazuje se, že Esteřiny básně jsou výzvou Bohu, aby se v jejich zámlkách projevil. Zájem se soustředí na slepé postavy. Potkáváme tu slepého chodce, slepého muzikanta, slepou zpěvačku, dokonce slepého koně. Slepec přece taky musí ve tmě tápat. A chce-li někam dojít, prochází zatměním, „krajinou Třetí Hodiny / se střepem za očima“. Slepec je nakonec přece nahmátnut, spatřen z té druhé boží strany. Působivý je symbol stárnutí ve stejnojmenné básni: „Nakonec vyhodil kdosi / z půdy staré loutkové divadlo / i věno.“ I ptala se Ester postavičky krále. „Usmál se, pomalým krokem / chtěl dát odpověď. / Nevyšel.“ Snad za noci slov, kdy se nebude nikdo dívat, mohl by ještě sebrat síly. Jako slepec nepoleká se vlastní ubohosti ve světě těch, kteří se domnívají, že vidí. A pak přichází na pomoc symbol potopy. „Nad stříškou chýše / přeletěla snítka ptáka. / Zpíval o ratolestech. / Potopa kdesi opadla.“

Pro začátek se zachyťte konkrétních postav, které Ester provázely od dětství. Vystupuje tu její maminka, ta asi nejčastěji spolu se vzpomínkami na dětství. A duchovní postavy, se kterými se potkala, naslouchala jim a nechala se jimi ovlivnit, jako třeba Don Enzo z Raveny, farář Duchek ze Starých Bohnic, pater František Mráz, pater Exner, profesor Ventura, tajuplný bratr M., zřejmě oběť akce K, pan probošt, neznámý františkán, jakýsi egyptský poustevník, poutník hledící na svět zpod „kšiltu deště“, ale třeba i extravagantní básnířka Marie Jehličková. A při čtení mějte na paměti dva výroky slavných básníků: „Poezie není nic napsaného, je to nejvýš něco rozepsaného nebo nedopsaného.“ (Ivan Diviš), „Báseň se stává rozhovorem – často je to zoufalý rozhovor“ (Paul Celan).

Roman Szpuk, Churáňov 2. – 5. 3. 2025