Jdeme za svým světlem – je to pro nás velká naděje. Kde je světlo, je i život. I v mnohých pohádkách je světlo záchranou v nesnázích. Jeníček z „Perníkové chaloupky“ vyleze na strom, aby se rozhlédl po světle. Když uvidí světlo, pochopí, že je konec bloudění ve tmě a nejistotě.

Mnozí lidé žijí ve tmě. Nemají světlo ve svém srdci. Ten, kdo má světlo v srdci, jakoby z něho vyzařovalo. Negativní energie se mění v pozitivní. MUDr. Miroslav Plzák kdysi řekl: „Člověk dokáže být šťastný maximálně deset až dvacet minut. Trvale šťastný je jenom imbecil.“

Všichni známe kolem sebe lidi, kteří jsou trvale nespokojeni, nic jim není dobré, všichni kolem nich jsou špatní, nejsou dost chytří a hezcí, finančně málo ohodnocení, osud jim není nakloněn. Když nám chybí „světlo“, míváme tendenci se mstít, nebereme ohled na druhé, neumíme odpouštět, vše vidíme černě. Hněvem zaséváme zlo, pýchou ponížení, pokrytectvím bezcitnost.

Jedna moje přítelkyně žila úspěšným, spokojeným životem. Ona, uznávaná umělkyně, manžel vyhledávaný malíř, krásný dům, roztomilé děti. Zdálo se, že nic nemůže narušit jejich báječný život… Uběhlo několik let, děti dospěly, dcera se vdala a narodil se jí syn. Jaké zklamání a bolest přinesla zpráva lékaře: dítě je tělesně i duševně postiženo!

V té době jsme vedli mnoho dlouhých rozhovorů o Bohu, o víře, o smyslu života, a to i toho, který se zdál pro mnohé neužitečný. Jen na okamžik se v jejich životě objevila tma. Velmi rychle pochopili takzvanou nepřízeň osudu a přijali ji jako Boží dar. V tom malém bezbranném tvorečkovi jim zazářilo světlo.

Postupně přehodnotili celý svůj dosavadní život a nacházeli radost v docela obyčejných, do té doby samozřejmých věcech. A dnes, po pěti letech, se od nich i od malého Míši učím já. Je to naše světýlko, říkají společně. Kolik nás naučil nového, nikdy jsme k sobě neměli tak blízko, máme na sebe více času, už se nehádáme kvůli hloupostem. Jeho bujná fantazie a bezelstný smích je nakažlivý.

Šťastná lidská mláďata se smějí skoro všemu přirozeně a bez ostychu. Přicházejí na svět vybavena neukojitelnou touhou po radosti a zábavě. To jenom my dospělí jsme stále s něčím nespokojeni, přestáváme se smát a bereme život zbytečně vážně. Spoléhejme na světlo Boží, ať nám svítí na cestu životem.

Nedávno prošlo tiskem: „Kdybychom sebrali peníze, které se utrácejí za odtučňovací kúry, za léčení nemocí z nadměrného pití a jídla, získali bychom prostředky k nasycení hladovějících na celém světě.“

Jsme lačni hmotných statků, stále se ocitáme v pokušení chamtivosti. Jsme nemocní ve své posedlosti chamtivostí. Ježíš řekl: „Jestliže jste nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství?“

Až přijde hodina pravdy a účtování, čím se vykážeme? Lehce se hovoří o duchovní chudobě, pokud sami nic nepostrádáme. Snadno se nám zbožně mluví, když máme střechu nad hlavou, plnou lednici a tučné konto. Chudoba znamená dobrovolné přijetí určitého omezení.

Je-li pravda a ona to pravda je, že láska je naplněním zákona, potom taková láska musí proniknout i do mého života. Pokušení chamtivosti je mnohem nebezpečnější, než se nám zdá. Než si vůbec připouštíme. Je totiž podceňováno. Toto pokušení rozsívá v našich duších zkázu.

Snažme se tedy pochopit, proč je kontemplativní život neoddělitelný od chudoby, skromnosti a pokory.

Není možné dospět k důvěrnému vztahu s Ježíšem bez odstupu od věcí. K této svobodě vztahu patří oproštěnost od touhy po majetku. Nelze k ní dospět naráz. Ale je důležité o ni prosit a mít ji stále na mysli. Prosme tedy o svobodu a oproštěnost od chamtivosti, od přílišné touhy po majetku. Ježíš nám pomůže a bude-li třeba, vykoná zázrak v naší slabé a malomyslné duši.