Vrátili jsme se do Evropy, jsme součástí jejího společenství, jež v nás vyvolává množství zcela nových otázek. Tyto skutečnosti jsou naproti tomu inspirující při hledání odpovědí v myšlenkách i činech výjimečných osobností, jakou bezesporu TGM byl.

Na sklonku roku 2006 vydala Církev československá husitská spolu se sdružením Dialog na cestě sborník Naše a evropská společnost (editor Olga Nytrová, 44 stran). Přináší projevy ze slavnostního setkání u příležitosti 156. výročí narození TGM, k němuž došlo v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky.

Kromě projevů slovenského biskupa Jana Hradila, pražského biskupa Karla Bicana a královéhradeckého biskupa Štěpána Kláska a kromě tehdejších představitelů státu – premiéra Jiřího Paroubka, ministra Vítězslava Jandáka a poslance Miloslava Kaly – tvoří podstatnou část sborníku studie Daniela Totha Masaryk o Evropě a idea demokracie.

Autor (* 3. 10. 1972 v Sokolově) je dlouholetým badatelem Masarykovy filozofie. Studoval filozofii a teologii na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, dále potom na univerzitách v Heidelbergu, Regensburgu a Bayreuthu. Přednáší na Univerzitě v Hradci Králové a na Filozofické fakultě UK. Jeho aktuálními projekty jsou například Masarykova filozofie náboženství, katolický modernismus a kniha o významném německém teologovi Paulu Tillichovi.

Ocitujme si několik myšlenek tohoto masarykologa ve vztahu naší země a Evropy, s níž je Masarykovo dílo hluboce spjato. Vždy se zabýval otázkou evropanství zejména z hlediska filozofického a mravního. Masaryk viděl smysl evropanství v humanitě, proto také ve svých spisech pojmenovává toto hnutí jako „hnutí evropské“. V Masarykově smyslu to znamená definování mravních cílů a obsahů evropského hnutí.

Vzpomeňme, jak koncipoval myšlenku svých českých dějin, stejně jako myšlenku humanity, která se v politických kategoriích nemůže projevit. Z tohoto stanoviska vyplývá první teze: Masaryk byl přesvědčen, že humanita tvoří určitý mravní obsah, který se projevuje v politicko-kulturních formách, jakými jsou češství a evropanství.

Druhá Masarykova teze o evropanství vyplývá z pojetí vztahu Evropy a evropské kultury vůči Rusku. Uveďme, že v Masarykově pozůstalosti a knihovně existuje více než osm tisíc spisů náboženských a 4640 spisů ruských autorů nebo rusky psaných knih. Masaryk byl přesvědčen, že pro Evropu je jediná smysluplná cesta a z hlediska mravního nutná budoucnost – demokratická idea státního uspořádání. V dobovém Rusku spatřoval relikt státní teokracie.

Velmi podrobně se Daniel Toth zabývá Masarykovou kritikou liberalismu, konzervativismu, socialismu (marxismu), dále politickým realismem a kritikou ideologie. Tam, kde pozbývají platnosti normy zdravého rozumu, tam se uplatňuje moc ideologie jako hybatele mas.

Nelze hovořit o humanitní demokracii bez vztahu k filozofii náboženství. Masaryk byl náboženským myslitelem a náboženství tvořilo podle něj základní dimenzi lidského života, ale současně byl kritikem katolického klerikalismu, který ztotožňoval s teokracií. Moderní církev se k demokratickým prvkům stále propracovává, Masarykovi byly blízké myšlenky katolického modernismu.

Masarykova idea humanitních ideálů demokracie vlastně znamená náboženské základy demokracie. Masaryk je přesvědčen, že demokracie tvoří průnik etiky a politické praxe. Politika může být nedemokratická, dokonce se sklony k totalitarismu, demokracii však naplňuje vnitřní mravní rozměr, který jakmile ztratí, přestává být demokracií.

V závěru své studie dospívá Daniel Toth ke koncipování Masarykova pojetí Evropy. Její velké země by měly nejen kooperovat v hospodářském a politickém slova smyslu, ale také respektovat společné ideově filozofické cíle malých národů v Evropě. Kořeny této teorie Evropy hledá Masaryk v racionalismu a politickém realismu, v realizaci politických svobod založených na suverenitě malých národů. Soudobé pojetí moderní Evropy je však poněkud jiné.

Miroslav Sígl

K důstojné smrti náleží sepsaná závěť a spravedlivé rozloučení se všemi nejbližšími. K tomu ale musí dospět umírající sám. Nelze na něm nic vynucovat, naopak do posledních chvil s ním hovořit vlídně, laskavě, dokázat mu odpustit vše, o čem by snad chtěl hovořit nebo se chtěl z pocitu viny zpovídat ze svých prohřešků, kterých se dopustil.

Vhodným způsobem by naopak umírajícímu mělo být naznačeno, jaká jsou jeho poslední přání, a ta se mu pokusit splnit – alespoň slovně nebo slibem, že určitě vše bude podle jeho přání zařízeno. Pozůstalí by měli mít připraveny adresy, na něž by mělo být odesláno úmrtní oznámení a které by jim měl umírající sdělit. Stejně tak by se s ním mohlo za vhodných okamžiků hovořit o tom, jaké by si představoval poslední rozloučení, kdo by měl na jeho pohřbu hovořit.

Na smrtelném lůžku jsem slíbil svému příteli, že učiním vše, aby se na něj nezapomnělo, což jsem okamžitě začal plnit. Spolu s jeho dcerou jsme vydali knížku Podbezdězský buditel (deset let vydával Místní noviny Podbezdězí), v ní jsem nejen jako autor, ale i editor soustředil vzpomínky od 50 jeho přátel a spolupracovníků. Knížka vyšla u příležitosti jeho nedožitých 75. narozenin v roce 2002, má 144 stran. Dodnes na něj lidé v kraji rádi vzpomínají.

2. Myslíte si, že je v naší zemi zajištěné důstojné umírání a následná pieta?

Myslím si, že dost záležitostí v této souvislosti je v naší zemi zákony ošetřeno – jde vskutku o individuální přístup pozůstalých, jak dokáží projevovat pietu k zemřelému. Stále lze vidět, že přibývají nové hroby na hřbitovech, místa v kolumbáriích pro urny, setkáváme se s pravidelnými návštěvami hřbitovů a hrobů, objevují se knihy, relace rozhlasové a televizní o lidech, na něž by se nemělo zapomínat atd.

Z podobných pohnutek jsem vydal encyklopedii 1750 hesel životních medailonků o lidech tří samosprávných regionů, které důvěrně znám, Kdo je a byl kdo na Mělnicku, Kralupsku a Neratovicku, vydalo nakladatelství Libri 2007, 646 stran.

Naproti tomu jsou ovšem desítky příkladů opačných, kdy zemřelý je pohřbíván bez obřadu, jeho popel je rozptýlen na „loučkách klidu a pokoje“ – pokud to bylo přáním umírajícího. Jsou případy, že o úmrtí pozůstalí ani neinformují jeho blízké, přátele či spolužáky, kteří se tak až po letech dozvídají o smrti dotyčného.

3. V čem si myslíte, že spočívá dnešní přístup lidí k postoji ke konci života – vytěsňování a tabuizaci smrti?

Vaše otázka je a priori pojatá tak, že jde o všeobecný postoj lidí, ale to přece není pravda, taková skutečnost všeobecně neexistuje. Existují jednotlivé případy, které se v poslední době množí, ale zase jen proto, že se o těchto otázkách málo hovoří, že chybí dostatečná výchova atd. Mám rozsáhlou sbírku knih, které v poslední době vyšly na tato témata. Zúčastnil jsem se předloni mezinárodní konference Člověk ve stínu svého konce, kterou uspořádala českobudějovická Vysoká škola evropských a regionálních studií za velkého zájmu. Lidem by měly být zpřístupněny v co největší míře alespoň základní informace.

4. Myslíte si, že je třeba mládež vychovávat k postoji k umírání a smrti?

Ano, využívat vhodné příležitosti (smrt lidí blízkých apod.), kdy o těchto otázkách hovořit, v občanské výchově na základních školách zcela určitě.

5. Věříte v posmrtný život?

Věřím v nekonečnost, po každém člověku zde něco zůstává. K této víře jsem tolerantní, chápu ji a víc se k posmrtnému životu nedokáži stručněji vyjádřit.

6. Co pro Vás znamená víra?

Víra je nadějí, je vírou v příští lidstvo, z mé víry pramení láska a důvěra, kde není víra, tam umírá naděje, víra mne posiluje pro život, jeho těžkosti a nesnadnosti, bez víry bych nemohl žít. Víra má na můj život, na moji duši, na mé chování velký vliv.

Vždycky, když jsem si věřil, jsem dosáhl svých cílů. Byl jsem pro ně ochoten se uskrovnit. Nemohu žít bez dobrých skutků, lituji ty, kteří dobré skutky nečiní, kteří mamoní a hromadí své bohatství, nakonec jsou velmi chudí. Většinou bývají bez víry. Všechny své tři děti jsem vždy ve víře vychovával a dnes se těším z jejich života, ze života jejich dětí, mých vnoučat a zatím první pravnučky. Zůstáváme stále velkou tradiční rodinou, ctíme hodnoty tradiční rodiny, vzájemné úcty a lásky, tolerance a solidarity.

7. Myslíte si, že víra v posmrtný život ulehčuje současný život?

Odpověď je zčásti obsažena již v souvislosti s 5. otázkou. Záleží na filozofickém vybavení každého jednotlivce, kdo věří v posmrtný život, jistě by mu tato víra měla ten jeho současný život lépe chápat a snad i ulehčovat. Jinak by taková víra neměla smysl. Žiji tady a teď, naplňuji svůj život současnými skutky, neodkazuji na to, co hodlám učinit, až budu žít „nějaký druhý život“, neměl bych se osvobozovat podobnými odkazy, ale prokazovat úctu k životu i smrti.

8. Co si myslíte o náboženství jako takovém, je Vám nějaké vyznání blízké?

Byl jsem vychováván již v období naší první republiky. Rodiče si nesmírně vážili T. G. Masaryka a já jsem jej začal záhy též ctít, protože jsem se snažil dozvídat o něm co nejvíc. V některém z jeho spisů je rovněž myšlenka o náboženství, s níž se ztotožňuji: je výkvětem celé osobnosti člověka, národů a společnosti, je posvěcením mravnosti.

Jsem křesťan, pokřtěn a biřmován jako římskokatolík, do svých 15 let jsem chodil pravidelně ke svaté zpovědi a přijímání. Poté už to nebylo tak pravidelné, na církevní obřady chodívám občas, nikoliv pravidelně. Sleduji některý náboženský tisk, mám blízko k evangelíkům a k Církvi československé husitské, v níž mám několik přátel.

9. V čem vidíte smysl života?

V jeho naplňování – od malička zvídavostí, poznáváním svého okolí, postupně studiem dějin, osvojováním určitých dovedností a vědomostí, vlastní prací, k níž jsem byl veden od svých prvopočátků svými rodiči.

A protože jsem člověk tvůrčí, smysl mého života byl od počátku v tom, že jsem se pídil po životních příbězích, událostech a lidech zajímavých, že jsem o nich psal – měli radost, když jsem o nich napsal, já měl radost, že mi články vycházejí a že jsem za život vydal již také několik knih a myslím, že jsem většinou z nich naplnil smysl života.

10. Máte strach ze smrti?

Z toho, co jsem až dosud uvedl, vysvítá dostatečně můj vztah k tomuto dvojjedinému fenoménu – životu a smrti. Určité obavy mám, kdyby mé umírání bylo dlouhé, obtěžovalo mé okolí.

11. Co si myslíte o českém zdravotnictví z pohledu péče o umírajícího člověka?

O tom je v mé knize Co víme o smrti celá kapitola – Péče o umírající ve světě a u nás – strany 319–323.

12. Jaký je Váš pohled na spirituální a pastorační péči ve zdravotnických zařízeních?

Nedostatek mých vlastních zkušeností mi brání, abych na tuto otázku dokázal přesvědčivě odpovědět. Vědomosti z literatury v tomto případě nemohou stačit.

13. Co si myslíte o novodobém trendu pohřbívání – vše zařizuje firma atd.?

Určité služby jsou nevyhnutelné, usnadňují starosti pozůstalých, zbavují je v těžkých chvílích záležitostí a operací, které lépe zvládnou profesní odborníci. Nutný je však dohled, aby tak bylo činěno důstojně, čestně a v úctě k zemřelému i jeho pozůstalým.

14. Jaký je Váš postoj k eutanazii?

Jde o svobodný a určitý projev vůle osoby, který neodsuzuji, jestliže jde o osobu starší 18 let, která nebyla zbavena svéprávnosti a která není postižena duševními poruchami, přitom nesmírně trpí ona, s ní celé její nejbližší okolí a také lékaři jsou přesvědčeni, že vyčerpali všechno, aby jí zachránili k životu.

Souhlasím s návrhem zákona o eutanazii, který předložil do Poslanecké sněmovny ČR její poslanec MUDr. Boris Šťastný. Bohužel – zatím nebyl přijat, jeho projednávání bylo odloženo. Většina poslanců nedospěla ve svém myšlení tak daleko, aby tuto citlivou záležitost zvládla. Všechno chce svůj čas...

15. Myslíte, že je možné se na smrt připravit?

Ze všech mých odpovědí vyplývá, že to je nejen možné, ale i nutné – vypořádání se svým životem, který nám končí, závěť, pietní rozloučení, pohřeb; nic by nemělo být ponecháno náhodám, pokud lze se ještě v klidu nad těmito otázkami zamyslet.

Miroslav Sígl

Poprvé v životě jsem se s tolerancí setkal v naší rodině. Měl jsem ještě dvě starší sestry a navzájem jsme byli našimi rodiči vedeni ke snášenlivosti. Nebylo to vždy jednoduché, ale tatínek i maminka, k nimž jsme měli velkou úctu, nám čas od času museli připomenout, že je nutné dbát názorů toho druhého, připouštět je, nechtít „svou pravdu“ prosazovat za jedinou často i ostrými hádkami a fyzickým napadáním. Postupně tak vznikalo mezi námi pouto, které vydrželo po celý život.

V obecné škole jsem chodil do náboženství, v němž nás vyučoval katolický duchovní správce naší farnosti. Přitom mezi námi byli nejen katolíci, ale i evangelíci a židé, a právě pan farář a také paní učitelka dějepisu poprvé nám vykládali o podstatě tolerančního patentu, který v roce 1781 vydal Josef II. a který povoloval určitou náboženskou svobodu i občanům nekatolického vyznání.

Zvykali jsme si na tyto rozdíly ve víře, vždyť vlastně i můj dědeček byl evangelík a byl pohřben na evangelickém hřbitově ve vedlejší obci. Dokázal jsem se přátelit v klubu Rychlých šípů s kluky ze židovské rodiny. Tehdy jsem se nad tím však nezamýšlel, bylo to tak běžné, samozřejmé.

V letech první republiky visel u nás v kuchyni velký snímek Tomáše Garrigua Masaryka, prvního prezidenta – Osvoboditele. A naproti němu obrázek dělníka u kovadliny s nápisem „Buď práci čest!“ Připadalo mi to vše zcela obvyklé; pochopitelně jsem zdaleka nechápal mnohé, až jednou jsem byl svědkem rozhovoru mého tatínka s jedním z místních soudruhů – rovněž členem poválečné KSČ. To už bylo po převzetí komunistické moci v únoru 1948. Byl u nás na návštěvě, zahlédl obraz TGM a zcela nepokrytě a ošklivě se tatínka zeptal: „Co Ti tady, člověče, ještě visí na zdi?“ Dostali se do sporu, v němž jsem si tatínka začal ještě více vážit. Masarykův obraz rodiče ze zdi nikdy nesundali.

Ale ještě předtím po roce 1945, kdy jsem nastoupil před svými 18 lety do redakce Mladé fronty, jsme pracovali vedle sebe a spolu nestraníci, komunisté, národní socialisté, sociální demokraté a rozdíly v politickém přesvědčení jsme tolerovali. Bohužel – po únoru 1948 – jsme za vzájemnou toleranci, ale nejen za ni, zejména za své skutečně demokratické smýšlení, doplatili.

Komunisté se chopili moci, z redakce musel odejít její první šéfredaktor, zakladatel prvního deníku mládeže u nás i v Evropě, postupně odcházeli další a na mne došlo po návratu ze základní vojenské služby. O této době se lze dočíst v knize Generace 45, kterou jsme my redaktoři z let 1945–1950 sepsali a vydali v roce 1997 v nakladatelství Riopress Praha.

Období komunistické totality a vlády jedné strany může být typickou ukázkou zcela fanatické intolerance, nesnášenlivosti, v níž nebyly připuštěny žádné jiné názory, byla potlačována svoboda člověka, svoboda jeho svědomí, nehledě na potlačení všeho pozitivního, čím se vyznačovala Masarykova první republika, na jejíž tradice jsme chtěli po květnu 1945 navazovat.

Po listopadu 1989 se jen ztěží a pomalu napravují křivdy, napáchané škody, deformace. Tolerance k těm, kteří páchali a šířili zlo, aniž by se dokázali omluvit, nemůže být namístě. Svědčí spíše o slabosti – ale na obou stranách. Nerozumím takové toleranci.

Tolik jsme si přáli, abychom již nikdy nebyli svědky podobných událostí. Jsme rádi aspoň jednotlivým případům, kdy se politici, zákonodárci dokáží domluvit. Kompromisy nejsou možné bez tolerance. Znovu se mi připomíná Masarykovo učení, jeho duchovní hodnoty, které mají prozřetelnější ráz, jsou nadčasové a povyšují Masarykovo učení až do 21. století.

Složité problémy nejen u nás, ale i současné Evropy a světa nelze řešit jinak než v rámci humanitní demokracie, v níž jde tolerance ruku v ruce. Silácká slova, urážky, nadávky, hulvátství, sprostá ironie, dvojsmyslnosti pronikají do mluvy našich politiků, do médií, a při srozumitelných výkladech a diskusích nynější mediální frazeologie nemůže najít uplatnění.

Svět je dnes natolik rozmanitý, pluralita názorů značná, že bez uplatnění určitých pravidel tolerance k mnoha jevům by člověk jen ztěží přežil. Kam však má sahat naše tolerance? Mým životním krédem jsou morální přikázání desatera, příklady křesťanských a duchovních představitelů z dějin ve světě a u nás doma. Člověk si má stále hledat možnosti, jak a s čím srovnávat svůj život a dokázat jít za svými ideály.

Jsem redaktorem periodika ČAS, který vydává Masarykovo demokratické hnutí, píšu dál do regionálního tisku, kde o moje články mají zájem, na internetu lze číst některé mé úvahy v Pozitivních novinách. V září mi bude 81 let, mám tři děti a šest vnoučat, na cestě první pravnouče. Nechce se mi z tohoto světa ještě odcházet a vděčím Bohu, tentokrát ztělesněnému v lékařích Rychlé záchranné služby, že jsem se dostal z poranění na půl těla mrtvicí, jsem vděčný za každý nový den prožitý stále v plném nasazení.

Vyšla mi kniha Co víme o smrti, v září se objeví moje encyklopedie v nakladatelství Libri Praha Kdo byl a je kdo na Mělnicku..., abych vyjádřil svůj vztah ke svým rodným místům, byť jsem zde při záplavách v srpnu 2002 přišel o svůj rodný dům. Po té mozkové příhodě musel jsem se naučit jakoby znovu žít. K sebeuvědomění vlastního života vedou různé cesty.

Budu rád, až svoji práci dáte dohromady, když mi ji pošlete. Citovat s uvedením pramene z těchto mých poznámek můžete cokoli. Držím palce a přeji úspěch při obhajobě.

V Praze dne 25. července 2007

Miroslav Sígl

Autorům se podařilo dílo, které zaslouží naši pozornost z mnoha důvodů, o nichž při jeho veřejné prezentaci 27. listopadu v zasedací síni Církve československé husitské v Praze-Karlíně velmi pěkně hovořil husitský farář Miroslav Matouš.

Všem lidem bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení a cítění přibližuje tato knižní novinka knihu všech knih z několika úhlů. Citáty našich básníků jsou vybrány velmi promyšleně, s vkusem a citem, neváhám se říci samotným srdcem. Panu recenzentovi mezi nimi chybějí dva Petrové – Křička a Bezruč. Chápu autory, že není v silách současníka postihnout všechny, kteří se kdy v naší poezii k duchovním otázkám vyjádřili.

Poznal jsem to při zpracování své populárně naučné knihy, chcete-li encyklopedie Co víme o smrti (vydala Epocha 2006, 460 stran), kde jsem citoval na 1200 autorů, jak se vyjádřili k otázkám umírání, stáří a smrti. Po jejím vydání jsem byl upozorňován na další a další, ale to je přece jen dobré znamení, že lidé skutečně knihu četli, hledali v ní a našli mnoho z bohatství naší poezie a rádi by ten výčet doplnili.

Tak je tomu i s knihou dvojice našich autorů, při jejímž čtení mi okamžitě vytanula na mysl jedna báseň mladičkého Václava Durycha, který byl starším bratrem mnohem známějšího prozaika, esejisty a básníka Jaroslava Durycha (1886–1962). Náš předčasně zemřelý Václav (1885–1912) po studiu reálky působil jako učitel a jsou dodnes známy jeho překlady francouzských básníků. V pozůstalosti našli jeho přátelé báseň Kristova slza, kterou bych rád začlenil do knihy Biblický třpyt v české poezii XX. století aspoň tímto jejím dodatečným zveřejněním.

Když jsem tu báseň objevil, nemohla chybět v mém sborníku nadějných básníků z Mělnicka a jeho okolí, kteří předčasně opustili tento svět. Sborník s názvem Kam jste se poděli? vydal v roce 2001 Literární klub Pegas Mělník, a díky tomu nezapadla.

Budu rád, když se s ní seznámí i čtenáři Dialogu na cestě. Připomněla mi ji právě velmi zdařilá knížka Milana Balabána a Olgy Nytrové.

Miroslav Sígl