Úvodem
Dialog na cestě spojuje autory, jejich tvorbu a společná setkávání. Na těchto stránkách představujeme zakládající i dlouholeté členy klubu, jejich životní a tvůrčí cesty a vybrané ukázky z jejich díla. K osobnostem spojeným s Dialogem na cestě patří například Olga Nytrová, Markéta Hlasivcová, Květa Salmonová, Marcela Pikálková či Václav Strachota a řada dalších autorů, kteří se podíleli na životě a činnosti tohoto společenství. Prostor zde dostávají také hosté a přátelé Dialogu na cestě – spisovatelé, básníci, překladatelé, výtvarníci, teologové, filozofové a další osobnosti, které se během let účastnily společných setkání, literárních pořadů a dalších aktivit. Patří mezi ně například Michal Ajvaz, Ivo Harák, Zuzana Peterová či Jiří Weinberger.
Uchováváme zde také vzpomínku na přátele a spolupracovníky, kteří již nejsou mezi námi, například na Milana Balabána, Ladislava Hejdánka, Pavla Weigela či Jana Vodňanského, ale svou tvorbou a osobností zůstávají součástí Dialogu na cestě.
Jednotlivé medailonky postupně doplňujeme a aktualizujeme tak, aby připomínaly nejen tvorbu jednotlivých osobností, ale také jejich vztah k Dialogu na cestě a společná setkání, která jsou součástí jeho historie. Pokud v některém z medailonků objevíte nepřesnost či chybu, případně si přejete některý údaj doplnit nebo upravit, budeme rádi, když nás na to upozorníte. Napsat můžete na olga.nytrova@seznam.cz nebo marketa.hlasivcova@post.cz.
- Základní údaje
- Kategorie: CV Členové a hosté
- Autor: Super User
- Zobrazení: 719
Šimčík Michal
Michal Šimčík (* 14. února 1974) se věnuje literární tvorbě, komunikaci a médiím. V době vysokoškolských studií spolupracoval s Literárně dramatickým klubem Dialog na cestě.
Po vyučení v potravinářském oboru absolvoval maturitní studium na Střední škole potravinářské v Kladně. V roce 1999 úspěšně ukončil dálkové studium na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v oboru učitel pro střední odborná učiliště. Od roku 2004 pokračoval ve studiu sociální a masové komunikace na Vysoké škole Jana Amose Komenského v Praze, kde byl také studentem PhDr. Olgy Nytrové.
Jeho profesní dráha byla různorodá. Působil v obchodě, reklamě a školství, věnoval se vydavatelské činnosti a práci s taveným sklem. Pracoval také v inzertním oddělení pražského Rádia KISS 98,1. Později své zkušenosti rozšířil o práci v médiích a komunikaci.
Vedle profesní činnosti se zajímal o fotografii, film, divadlo, hudbu a literaturu faktu. V roce 2005 absolvoval Pražskou filmovou akademii. Blízké mu byly rovněž psychologie, sociologie a rétorika.
S Dialogem na cestě se účastnil literárních a kulturních pořadů a na jeho stránkách publikoval také vlastní prózu. Dochován je například text Klenot, inspirovaný skleněným betlémem na zámku v Bezdružicích.
Ukázky z tvorby
Klenot
„Stála jsem v němém úžasu, ani nedýchala a nevěřila tomu, že to je dílo člověka, byť výtvarníka. Najednou přišel pocit úžasného osvobození. Ten tam byl stres a strach. Byla jsem nabita nekonečnou životní energií, cítila se v harmonii s celým světem i vesmírem a pokorně přijala svůj lidský úděl,“ takto mi popisovala babička v dopise svůj zážitek z návštěvy Bezdružického zámku.
Číst dále
Byl jsem celým obsahem dojat a hlavně natolik zaujatý, že příštího dne již pálila mne dlažba pražských ulic silně do chodidel. Zvědavost, či snad spíše touha po poznání nového, mě donutila se vydat na cestu.
Silnici lemovaly kvetoucí stromy, vzduchem rozpustile poletovaly tisíce větříkem poblázněných okvětních lístků, jež svým počínáním předznamenávaly brzkou úrodu třešní, a sluncem prozářená pole a políčka byla prošívána vyježděnými stopami po pneumatikách zemědělských strojů, které se sbíhaly a mizely na obzoru, v tmavých lesích.
Světlo a tma. Pohyb a klid. Tyto protiklady probudily mé vzpomínky na to, že i já byl přítomen započetí prací na onom klenotu, za nímž jsem se vydal. I on vznikal ze spousty protikladů. Spojení ohně a vody, z žáru i chladu, světla i tmy. Naděje a někdy i trýzně zoufalství.
Byl jsem svědkem a částečně zasvěcen do některých alchymistických tajemství vzniku. Vím, jak v šeru podzemní dílny míchají se barevné směsi a žáru téměř pekelného je třeba k roztavení křišťálu, jemuž pak za pomoci diamantů jsou vbroušeny půvabné tvary.
Okolí zámku je malebné, jak jen česká vesnička zasazená ve zvlněné krajině může být. Inspiruje, přímo vybízí k namalování mnoha poutavých obrazů. Vábila mistry staré a jistě poutá i ty novodobé.
Byl jsem u cíle. Už jen projít zámeckými chodbami, velkým sálem, jenž možná v dobách dávných býval tanečním, a na jeho konci, při levém rohu, nalézt dveře do zámecké kaple. Stačí odemknout zámek, překročit práh, dát očím přivyknout novému prostředí.
Díky paprskům světla, jež překonaly částečné, rafinovaně vymyšlené zatmění oken, lze spatřit ohromný skleněný betlém zasazený v masivním kovovém rámu. Zaplňuje téměř celou místnost zámecké kaple. Ještě se ani nestačíte pořádně rozhlédnout a již vás poutavě přitahuje k sobě. Vtahuje.
Jakoby Země dala člověku objevit miliony let skrytou jeskyni, do níž poprvé proniklo světlo a odlesky všech jejích pokladů roztančí třpytivou harmonii. Přichází úžas, vzrušení, ale i pocit náhlého uklidnění.
A pak se znenadání vše změní. Naprosto. Betlém se rozzáří svým vlastním vnitřním světlem. Znenadání je tu objekt zcela jiný. Je jich tu vlastně mnoho dalších. Stačí jen udělat krůček vpřed či vzad, doprava, doleva, jakkoli se pohnout, a uzříte něco nového.
Po tomhle kratičkém čase jakéhosi omámení si uvědomíte, že to k vám nepromlouvá pouze síla kamene, ale že obraz mu vtisknutý vypráví příběh. Tu dávnou legendu, která však poutá dnes stejně jako kdysi. Brzy rozpoznáte všechny její hlavní aktéry. Hrou světel příběh ožívá. Ježíšek, Panna Maria, Josef, tři králové, lidé i zvířata.
Stojíte v němém úžasu a jen tiše sledujete to vyprávění. Pokud opravdu pečlivě budete vnímat ony symboly, jež ožívají pod taktovkou světelného dirigenta, který řídí mistrně provedené dílo, pak jistě, alespoň na chvíli, zažijete pocit naplnění. A za to, myslím, návštěva skutečně stojí.
Bezdružický betlém, o němž má babička tvrdí, že jí pomohl překonat nemoc velice těžkou a zlou, který, ač tak nevypadá, vznikl teprve nedávno, a přesto jako by se vynořil z dob dávných, dává nám naději, že nic není ztraceno.
Ten klenot, vytvořený člověkem, však z nadějí všech, ten klenot je v Čechách a nyní i ve mně. Děkuji…
