Vladimír Stibor se spisovatelkami Dialogu na cestě.

Vladimír Stibor (* 25. února 1959, Benešov) je český básník, spisovatel, publicista, editor a fotograf.

Dětství prožil v kraji pod Cunkovem na Sedlčansku, kam se po téměř dvacetiletém pobytu v Praze vrátil. Studovat původně nesměl, protože jeho otec Štěpán nepodepsal souhlas se vstupem okupačních vojsk v srpnu 1968. Vladimír Stibor se vyučil knihkupcem v Luhačovicích a později dálkově absolvoval gymnázium.

Během života prošel řadou zaměstnání. Pracoval mimo jiné jako knihkupec, jezdil se sanitkou a působil jako „strejda“ v dětském domově. Svou profesní dráhu zakončil jako topič v pivovaru ve Vysokém Chlumci.

Literárně se věnuje především poezii, ale také próze a publicistice. Vydal více než dvacet básnických sbírek. K jeho starším knihám patří například Návrat měsíčních vzducholodí a povídková kniha Řeka poutníků z roku 2003. Je rovněž autorem řady rozhovorů s osobnostmi české kulturní a umělecké scény.

Významnou součástí jeho literární práce je editorská činnost. Inicioval vznik řady almanachů české poezie, na nichž se podílí jako editor i autor. Vedle nich se podílel na přípravě sborníků věnovaných krajině, historii a osobnostem Sedlčanska a Petrovicka.

Za knihu Krajem lidí a kamenů III, kterou připravil jako autor a editor spolu s dalšími spoluautory, získal v roce 2013 mezinárodní Cenu Egona Ervina Kische. V roce 2016 převzal za antologii Rybáři odlivu, na níž se podílel jako editor a spoluautor, také Cenu Petra Jilemnického.

Od ledna 2002 je členem Obce spisovatelů. Dlouhodobě je spjat s krajinou Sedlčanska a Petrovicka, která se výrazně promítá také do jeho literární tvorby.

O poezii říká, že je nedílnou součástí tohoto světa, i když to tak někdy nevypadá, a že se vrací především tehdy, trpíme-li nedostatkem krásy.

Vedle literární tvorby se Vladimír Stibor výrazně věnuje také reportážní a umělecké fotografii. Během přibližně deseti let uspořádal kolem pětadvaceti samostatných výstav na různých místech České republiky i v Bratislavě. Jeho černobílé fotografie zachycují především krajinu, přírodu a prostředí, k němuž má osobní vztah. Fotografickou tvorbu představil také ve dvou knihách Můj malý svět a Cesty domova. K jeho výstavám patří například Zahrady pouští, Ve stínu hory Sněžky či Polibky krajiny.

S Dialogem na cestě pojí Vladimíra Stibora dlouholetá spolupráce. Již v roce 2007 jej Dialog představoval jako příznivce klubu a zveřejňoval jeho verše. Od té doby se pravidelně setkává s jeho členy a příznivci při autorských čteních, literárních večerech a dalších kulturních akcích. V pražském Karlíně byla v červnu 2023 představena jeho básnická sbírka Kameny cest, v roce 2024 následoval almanach české poezie Dvě minuty od pravdy a v roce 2025 Poslední zhasne. Stiborovy almanachy jsou zároveň místem, kde se jeho tvorba dlouhodobě setkává s poezií autorů spojených s Dialogem na cestě.

Přehled tvorby

Poezie – výběr z básnických sbírek

  • Zpráva o zranitelnosti lidí (1999) – básnická prvotina
  • Trhání hořců (2000)
  • Zpráva o křehkosti slov (2002)
  • O dlani jménem Nemesis (2003)
  • Krajina, v níž se nevyznám (2004)
  • Odhad délky pochodu (2004)
  • Návrat měsíčních vzducholodí (2005)
  • Proniklec (2007)
  • Conquistadoři noci a jejich psi (2008)
  • Kameny cest (2023)
  • Stébla sopečného

Próza, povídky a fejetony

  • Řeka poutníků (2003) – povídková kniha
  • Modrý strom (2007) – povídky a fejetony
  • Kniha aforismů a fejetonů aneb Nezbedárium (2010)
  • Cílové nástupiště – kniha rozhovorů s umělou inteligencí

Almanachy a editorská práce – výběr

Vladimír Stibor je iniciátorem a editorem rozsáhlé řady almanachů české poezie, do nichž zároveň přispívá vlastní tvorbou. Patří k nim například:

  • Ptáci z podzemí (2013)
  • Pastýři noci (2014)
  • Rybáři odlivu (2015)
  • Delty domovů (2019)
  • Ohlédni se, nezkameníš (2021)
  • Chléb pouště (2022)
  • Poslední místo u ohně (2023)
  • Dvě minuty od pravdy (2024)
  • Poslední zhasne (2025)

Regionální tvorba

Významnou část jeho práce představují také knihy věnované krajině, historii a osobnostem Sedlčanska a Petrovicka. Jako autor a editor se podílel mimo jiné na sborníku Krajem lidí a kamenů III (2012), oceněném v následujícím roce mezinárodní Cenou Egona Ervina Kische.

Fotografická tvorba

Vedle literatury se věnuje umělecké a reportážní fotografii. Během přibližně deseti let uspořádal pětadvacet samostatných výstav. Fotografickou tvorbu představil také ve dvou černobílých knihách:

  • Můj malý svět
  • Cesty domova (2022)
Básně – Divizny z Kalvárie aneb Cesta k tvému ohništi

Výběr básní Vladimíra Stibora ze sbírky Divizny z Kalvárie aneb Cesta k tvému ohništi.

Číst ukázky z tvorby (PDF)

Aforismy – Kniha aforismů a fejetonů aneb Nezbedárium

Výběr aforismů Vladimíra Stibora z knihy Kniha aforismů a fejetonů aneb Nezbedárium.

Číst ukázky z tvorby (PDF)

Úvaha – Tomahawky kousek nad obzorem...

Možná v tuto chvíli, kdy píši tyto řádky anebo v okamžiku vytištění dnešní chmurné miniúvahy už vzlétávají tomahawky, střely s plochou dráhou letu a samy sebe navádějící na cíle kdesi v Damašku či v širokém okolí. Málokdo ví, že jedna inteligentní střela stojí 750 tisíc dolarů, za což by se nechala postavit docela slušná škola nebo špičková hala pro box, kde by si to nadržení generálové mohli rozdávat mezi sebou ostošest! Děsí mě také představa, že světové organizace klidně dva roky přihlížely, jak za dva a půl roku dlouhé občanské a nenávistné války v Sýrii zemřelo 100 000 lidí, převážně nevinných civilistů, neboť tak to bohužel žádá každý ozbrojený konflikt. Zapomíná se i na to, že kolem dvou milionů Syřanů už je nadobro za hranicemi své vlasti, že třetina veškerého obyvatelstva této africké země změnila své bydliště.

Číst dále

Aby se válka rozhořela, vždycky se najde na začátku pár zapomenutých sudů se střelným prachem, stačí zatáhnout do válečného běsnění Izrael. V těch chvílích by bylo zaděláno na válku nesmírných rozměrů, na třetí světovou, nemýlím-li se. Po krku by si nešla jen Sýrie a USA se svými spojenci, ale zcela určitě všechny země v blízkém dosahu. I Kurdové by ucítili nesmírnou touhu i možnost konečně se osamostatnit. Těžko si lze představit, že by další velmoci Rusko a Čína jen ledabyle přihlížely. Sýrie totiž leží na lákavém zlatonosném moři, plném té nejlepší nafty. A v tom je ten největší průšvih, ať chceme či nechceme. Kdyby tomu tak nebylo, nikdo by po syrských pouštích ani neštěkl.

Teď mě napadá a nedovedu si srovnat v hlavě, kam by se daly přesunout všechny ty tomahawky i modernizované kaťuše? Do věčných lovišť nebo do sběrných dvorů, kam by se mohly lifrovat za mírný poplatek. Kéž by výkupny podobných arzenálů měly otevřeno ve dne v noci, protože pak by se nechalo psát o radostnějších věcech.

Vladimír Stibor