Jana Štroblová (* 1. července 1936, Praha; † 9. listopadu 2025, Praha) byla česká básnířka, prozaička, esejistka, překladatelka a autorka knih pro děti a mládež.

Vystudovala češtinu a ruštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde promovala v roce 1959. Diplomovou práci věnovala básníku Jiřímu Ortenovi. Verše začala publikovat již během studií a v roce 1958 vydala svou první básnickou sbírku Protěž.

Po studiích krátce pracovala v Benešově a v letech 1960–1970 působila jako redaktorka ve Státním nakladatelství dětské knihy, pozdějším Albatrosu. Za normalizace byla z nakladatelství propuštěna a její publikační možnosti byly výrazně omezeny. Po sbírce Torza následovala přibližně desetiletá nucená odmlka; další básnická kniha Úplněk mohla vyjít až v roce 1980.

Po roce 1989 se vrátila k redakční práci. Působila v literárně-dramatické redakci Československého rozhlasu, kde se věnovala mimo jiné zahraniční poezii, a od roku 1994 spolupracovala také s pražskou redakcí Rádia Svobodná Evropa.

Patřila k výrazným osobnostem české poezie druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Vydala téměř dvě desítky básnických sbírek a výborů. K jejím výrazným tématům patřily láska, smrt, příroda, duchovní rozměr lidského života i stále naléhavější vztah člověka ke krajině a ostatním živým tvorům. Vedle poezie psala prózu, eseje a rozsáhle se věnovala literatuře pro děti a mládež.

Významnou součástí její práce byla překladatelská činnost. Překládala především z ruštiny a mimořádnou pozornost věnovala dílu ruské básnířky Mariny Cvetajevové. Připravila a slovem doprovodila několik výborů z její tvorby, mimo jiné Černé slunce, Pokus o žárlivost, Hodina duše, Začarovaný kruh, Pij, duše, co hrdlo ráčí a Pogrom života.

Po roce 1989 se podílela na obnovení činnosti Českého centra Mezinárodního PEN klubu a působila také v jeho výboru. Byla členkou Umělecké besedy, Obce spisovatelů a Evropské akademie poezie. V roce 1991 se podílela také na vzniku společnosti Spisovatelé za práva zvířat. Ochrana zvířat, přírody a krajiny pro ni nebyla pouze občanskou aktivitou, ale promítala se výrazně také do její literární tvorby.

Za své dílo získala řadu českých i zahraničních ocenění. V roce 1990 obdržela Cenu města Florencie za poezii, roku 1996 Cenu P. O. Hviezdoslava v Bratislavě a v roce 2008 Cenu Společnosti pro vědu a umění. Roku 2011 získala Cenu Českého PEN klubu za celoživotní dílo „Vlastní cestou“ a Cenu Jána Smreka za celoživotní básnické dílo. V roce 2016 jí byla udělena Cena Františka Hrubína za sbírku Neviditelné obrazy. Světová akademie umění a kultury (World Academy of Arts and Culture) jí v roce 2000 udělila čestný doktorát.

S Dialogem na cestě byla Jana Štroblová spojena jako básnířka a host literárních setkání. V březnu 2005 byla autorskou osobností klubového večera, na němž představila svou knihu Až přistane poslední ostrov a četla ze svých esejů, básní, úvah o Bohu a modliteb. K činnosti klubu se také sama vyjádřila slovy: „Básnění je činnost pošetilá, jeho pěstění v Dialogu na cestě ovšem také, ale každá pošetilost má, obzvláště pak v pragmatické době, svůj zvláštní význam.“

Tvořila až do vysokého věku. K jejím pozdním knihám patří například Rouhavé zpovědi, Neviditelné obrazy, Letokruhy a rozsáhlý výbor Jméno boží nadarmo, vydaný v roce 2024. Ještě několik dní před svou smrtí v listopadu 2025 dokončila svou poslední poému.