Lili Veldenová, dnes Alice Kavková (* 7. listopadu 1975, Praha) je česká autorka, bývalá divadelní herečka a televizní reportérka, podnikatelka, lektorka a průvodkyně. Narodila se jako Alice Veldenová a pod příjmením Veldenová také působila během své herecké kariéry. Na archivu webu Dialogu na cestě je představena jako Lili Veldenová.
K divadlu měla blízko už od dospívání. V patnácti letech se začala věnovat pantomimě a se svým učitelem vystupovala na divadelních festivalech i při pouličních představeních. Po maturitě vystudovala herectví a moderování na soukromé herecké škole v Praze. V letech 1997–2001 byla členkou souboru Horáckého divadla v Jihlavě. Hrála také v pražských divadlech, věnovala se dabingu a objevila se před kamerou. Ve filmu Mrtvej brouk režiséra Pavla Marka z roku 1998 ztvárnila pod jménem Alice Veldenová postavu Heleny.
Po odchodu z divadla se její profesní cesta obrátila k médiím. Nejprve pracovala jako televizní reportérka v Jihlavě a poté několik let v TV Nova. Zkušenosti herečky, moderátorky a novinářky později využila i při vlastní tvorbě, podnikání a práci s médii.
Psaní ji však provázelo mnohem déle. Básně a povídky začala psát už jako dítě. Ve svém medailonku pro Dialog na cestě vzpomínala, že potřebu psát v ní vyvolávaly především silné životní okamžiky a vztahy k lidem. Tehdy také představila připravovanou básnickou sbírku Šeptání hluchému milenci, kterou si dlouhá léta psala „pro sebe do kapsy“. Sbírka později skutečně vyšla knižně.
Další výrazná etapa jejího života je spojena s rodinným podnikáním a návratem ke hrám jejího dětství. Založila rodinnou značku 4 Kavky a začala vyhledávat a znovu oživovat téměř zapomenuté dětské hry. Sama pro tuto činnost s nadsázkou používá označení „herní archeoložka“. Výsledkem několikaleté práce se stala kniha Retrohraní – Přes 200 her z doby, kdy nebyly mobily (2019), propojená prostřednictvím videonávodů s praktickým hraním. Do roku 2026 se knihy prodalo více než 36 000 výtisků. Na její téma vznikl také pořad Retrohrátky pro Stream.
Po období věnovaném retrohrám rozšířila rodinné podnikání o moderní deskové hry. Postupně se zároveň začala věnovat předávání vlastních zkušeností z médií a podnikání. Pod značkou Podnikavka působí jako lektorka a konzultantka a pomáhá podnikatelům a autorům s mediální prezentací a autorským marketingem.
Další její současnou aktivitou je projekt Audioturistka, v němž využívá zkušenosti herečky, vypravěčky i novinářky při netradičních procházkách a audioprocházkách. Její profesní cesta se tak během let několikrát výrazně proměnila – od pantomimy a divadelního jeviště přes televizní reportáže, literární tvorbu a podnikání až k práci s příběhy, hrami a mluveným slovem.
Autobiografie
Narodila jsem se na VŘSR – 7. listopadu 1975. Až do svých 7 let jsem otci věřila, že ty ohňostroje nad Prahou v den mých narozenin patří mně. Že oslavují mě. Pak jsem se teprve dozvěděla něco o Leninovi a Auroře. A pak jsem se o světě dozvídala ještě víc na gymnáziu.
Po maturitě jsem studovala herectví na Vyšší odborné škole herecké v Praze-Michli. Divadlo jsem hrála už dřív, v patnácti jsem se začala učit pantomimu a pár let jsem se svým učitelem a jeho partnerkou hrála pouliční divadlo na všemožných divadelních festivalech i jen tak někde pod širým nebem v ulicích měst.
Jenže činohra mě uhranula, a tak když mi po škole nabídli angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě, vyrazila jsem tam. A hrála na Vysočině 4 roky. K tomu nějaká představení v Praze v Divadle pod Palmovkou a v Řeznické. Občas i v nějakém filmu a taky jsem dabovala.
Před šesti lety jsem ale z divadla musela odejít, protože, jak oni říkali, stála jsem na špatné straně barikády. Nové vedení sestávající z bývalých estébáků a komunistů zkrátka nemělo rádo, když měl někdo vlastní názor. A nepřihlédlo ani k datu mého narození… Ortel zněl – ztratila talent…
Teď se živím jako novinářka. Už 5 let. K divadlu se ale vlastně tak trochu vracím. Mám roli v jednom pražském představení.
Psát básničky a různé povídky jsem začala asi v devíti letech. A drží mě to dodnes. Vždy, když se v životě stane něco silného, veselého nebo smutného – to je jedno, mám chuť psát. A hlavně, když mám někoho ráda. Mám chuť psát. Pro něj.
A to, co se rodí pod propiskou, je vždy něžnější a jemnější než můj vlastní hlas. Psané slovo je jako kouzlo. Člověk uchopí své pocity a myšlenky, ale nevyklopí je do světa ústním otvorem. Zpracuje je v jiné části těla a zabalené v něžném závoji psaného slova jsou pak lehčí a jasnější.
Píšu už léta sbírku s názvem Šeptání hluchému milenci. Jen tak pro sebe do kapsy. A teď teprve začínám své šeptání konfrontovat se světem. Tak uvidíme.
Přehled tvorby
Poezie
Šeptání hluchému milenci – básnická sbírka, kterou Alice Kavková začala psát ještě pod příjmením Veldenová. Ve svém původním medailonku na Dialogu na cestě o ní psala jako o dlouhodobě vznikající sbírce, kterou si do té doby psala především „pro sebe do kapsy“. Později vyšla knižně.
Knižní tvorba
Retrohraní – Přes 200 her z doby, kdy nebyly mobily (2019) – kniha věnovaná dětským hrám, které autorka shromažďovala a znovu oživovala. Obsahuje více než dvě stovky her a propojuje jejich popis s praktickými návody a videi.
Retrohraní – Přes 200 her z doby, kdy nebyly mobily (2024) – nové, rozšířené vydání, doplněné mimo jiné o kapitolu věnovanou společenským hrám a dalším fenoménům dětského hraní.
