MUDr. Jarmila Veverová-Králová (* 7. března 1930, Praha) je česká stomatoložka, dlouholetá sokolka a pamětnice významných událostí 20. století. Narodila se ve stejný den a měsíc jako prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Její otec Vojtěch Král byl ruským legionářem, a proto patřila spolu se svým bratrem Milošem mezi takzvané Masarykovy děti. Jako dítě legionáře směla užívat čestné jméno Tomáška a účastnila se narozeninových setkání s prezidentem Masarykem.
Se Sokolem byl její život spojen prakticky od dětství. Do Sokola Braník vstoupila už jako tříletá v roce 1933. Sokolské myšlence zůstala věrná i po desetiletích, kdy byla organizace komunistickým režimem zakázána, a po jejím obnovení se znovu aktivně zapojila. Účastnila se domácích i zahraničních sokolských sletů a cvičila ještě ve vysokém věku.
Do jejího dospívání tvrdě zasáhla druhá světová válka. V letech 1944–1945 byla jako čtrnáctiletá totálně nasazena v továrně v Modřanech. Během Pražského povstání v květnu 1945 pomáhala stavět barikády. Krátce po osvobození se vydala do Terezína, kde její matka Marie Králová působila jako dobrovolná sestra Československého červeného kříže a pomáhala nemocným při tyfové epidemii.
Po válce vystudovala všeobecné lékařství na lékařské fakultě v Praze a specializovala se na stomatologii. Promovala v roce 1958. Po krátkém působení v Karlových Varech odešla s manželem MUDr. Josefem Veverou do západočeského pohraničí. Od roku 1959 žila a pracovala v Kraslicích na Sokolovsku, kde se podílela na budování zdravotní péče. Ve stomatologii se později zaměřila také na dětské pacienty a ortodoncii.
Kraslice se na dlouhá léta staly jejím domovem. S manželem zde vychovali dvě děti a Jarmila Veverová-Králová se vedle lékařské práce zapojovala také do veřejného života. Po roce 1989 pomáhala v Kraslicích obnovovat skautské hnutí. Po smrti manžela se vrátila do Prahy, kde žije od roku 2004.
Výraznou součástí jejího života zůstalo sokolství. Účastnila se řady všesokolských sletů doma i v zahraničí. Silným zážitkem pro ni byl XIV. všesokolský slet v Praze v roce 2006, na němž cvičila ve skladbě Věrné gardy. Své vzpomínky na přípravy, sokolský průvod Prahou i samotné vystoupení na stadionu zachytila v textu Můj červencový dialog, který vyšel ve sborníku Dialogu na cestě 2 v nakladatelství Blahoslav v roce 2006.
Její životní vzpomínky zaznamenala také Paměť národa. V rozsáhlém vyprávění se vrací k rodině legionáře, dětství za první republiky, druhé světové válce, Pražskému povstání, osvobozenému Terezínu, poválečným politickým poměrům, lékařské práci v pohraničí i celoživotnímu vztahu k Sokolu a skautingu.
V roce 2020 obdržela od armádního generála Emila Bočka pamětní medaili a diplom za péči o válečné veterány. Její život propojuje několik světů, které jsou zároveň výraznou součástí českých dějin 20. století – legionářskou tradici první republiky, Sokol, zkušenost válečné generace, lékařskou službu v poválečném pohraničí i obnovu občanských organizací po roce 1989.
Můj červencový dialog
Možná si řeknete, že do tohoto sborníku se nehodí to, co vám chci vyprávět, ale já cítím, že se musím podělit o několik krásných chvilek prožitých na XIV. Všesokolském sletu 2006 v Praze. Každý ví, že minulá doba – totalitní, jak jí dnes říkáme, sokolstvu nepřála. Naopak se snažila sokolskou myšlenku, její poslání, z našich myslí vymazat. Na oko se to dařilo. I když čtyřicet let ve vývoji člověka je jen okamžik, bylo velmi těžké po těch letech začínat znovu. A přece se to podařilo. Letošní slet byl už třetí v naší nové republice. A já myslím, že to byl ten nejkrásnější (to ovšem říkáme o každém sletu).
Číst dále
Vystoupení na Strahově předcházela celoroční tvrdá příprava: nacvičování 2–3x týdně, opravy, pilování – jednou na počítání, jednou na hudbu; to je dřina, zvládneme to…? Ovšem už zde jsme se společně poznávaly a povzbuzovaly a směřovaly k vytčenému cíli – k vystoupení na Strahovském stadionu. Tady ovšem nové kontakty, nová sesterská přátelství, která tak mnoho znamenají v dalším lidském životě.
Všechny skladby měly jednu společnou myšlenku – ukázat všem dobrým lidem, národu, že jsme tady, že je dobré žít čestně, ve svobodné zemi bez útisku a pro tuto zemi přinášet i oběti (jak sokolové už v minulosti dokázali).
Velká příprava na Strahov byla zakončena tradičním průvodem přes část Prahy od pomníku Svatého Václava na Staroměstské náměstí. Den se vydařil, byl jako malovaný. Nespočetné špalíry lemovaly ulice, lidé jásali, mnozí plakali, objímali se, ač se neznali, a průvodu volali: „Děkujeme, děkujeme!“ Souznění bez hranic se vystupňovalo v místech, kde pod sokolskými prapory přihlíželi krajané z Evropy i ze zámoří (někteří i potom cvičili). Domů si vezli posílené vědomí, že sokolské bratrstvo nezná hranic.
Secvičování na Strahově na sletové dny byla celodenní perná práce; panovala vedra. Hlavně – překonat to! Pomáhaly jsme si, povzbuzovaly se navzájem, jen si nepřipustit, že je nám nejen přes sedmdesát, ale i přes osmdesát let. Jsme Věrná garda – u mnohých byl a je Sokol domovem už od tří čtyř let.
Nastoupily jsme v jednom šiku s muži na osvětlený stadion, který nás vítal ve stoje potleskem mohutným. Bylo 21 hodin; reflektory se opřely do tmy, zalilo nás světlo. Světlo, které nám bude dále svítit v srdcích a myslích. Skladba „Zpěv naděje“ je radostí z pohybu, zpěvu, radost z toho, že Tyršovy myšlenky stále žijí.
Krásné byly i nástupy na plochu stadionu; nejdříve malé pramínky, které se později slily v mohutný proud. Ten se různě vlnil, byl neposlušný, až se zklidnil v Bráně borců. Zde se ani nedýchalo vzrušením… Konečně! Věrná garda na stadion a na značky! Senioři cvičí na písničky Karla Hašlera…
Když naše těla rytmizují Ta naše písnička česká, stadion bouří. A my jsme dojati, jen se bojíme tomu podlehnout, protože skladbě není zdaleka konec, na něj se musíme soustředit. Nejinak se děje v závěru, kdy máme vzpaženo, čímž vzniká dojem hromadné přísahy, obecenstvo aplauduje a vstává a my až po dlouhé chvíli připažujeme, obracíme se k Bráně borců a šťastni tou chvílí odcházíme.
Z tribun nám diváci podávají ruce, tisknou, děkují nám a my děkujeme jim za to úžasné souznění duší. Všude tolik světla… Tak, drazí, za šest let na shledanou!
Dialogu na cestě 2, Praha, Blahoslav 2006
