Četl ukázky z korespondence Ivana Diviše, z knih Sursum a Moje oči musely vidět, a také z obsáhlého deníku Teorie spolehlivosti (1960–1994). Spoluúčinkující Radek Bláha recitoval mimo jiné Divišovy Verše starého muže. Ivan Diviš dobře věděl, že poezie útočí na srdce a že „celý svět se prohýbá pod svými smrtelnými hříchy“. Prožil také na vlastní kůži devastující pocity, které vyjadřuje výstižně jeho metafora „jazyk vyrvaný hostii“. Divišův deník Teorie spolehlivosti je nabitý myšlenkami, podněty, existenciálními zápasy. Přečtěme si autorův názor na smysl takovéhoto autentického literárního útvaru: „Považuji za nežádoucí zkrat, dokonce za svého druhu příkoří, aby po umělci zbylo jen a jen dílo a současně nebyl vydán počet  i o jeho soukromém utrpení, kterým se nejen vykupoval, ale bez něhož by prostě nebyl ani občanem, ani otcem, doslova nikým. Mělo by tomu být vlastně obráceně, totiž aby právě tento život byl vydán v obrovském fasciklu jakožto dílo, a docela vzadu, jakožto rejstřík nebo kritické odkazové poznámky, i jeho literární dílo.“ (1967)      (Olga Nytrová)