Zdaleka ne všechna diskutovaná témata jsou poezie. Troufnu si však říct, že to celé, zde představené, poezií je. Protože poezie je básnictví. Všechno, co jsem shlédl, bylo jedna báseň. Před kamerou vystupují osobnosti, formované kvalitními životy, tvořivou prací, nezištnými službami a Duchem svatým. Prostě a jednoduše sdílí své zkušenosti.
Čeho si nejde v cyklu nevšimnout, je opak stylu diskusí, jak je známe snad ze všech druhů sdělovacích prostředků. Onen opak tkví v nekritizování.
Vzpomínám si, jak mně před mnoha roky svěřovala dávná kamarádka, lékařka, primářka, jak čas od času za ní přijdou novináři dělat rozhovory. To, co je zajímá, je kdo a kolik lidí zemřelo, jaké mají problémy, jaké nedostatky, chyby a průšvihy se dějí. Ona se jich ptá: „Proč se nezajímáte, co se podařilo, co je dobré?“ A oni na to: „To by nám šéfredaktor nevzal.“
Jak často se stává, že právě lidé agresivní, hlasití a dialogu neschopní, jsou bráni jako ti chytřejší. Oni si všimli, oni prokoukli nekalé procesy a spravedlivě je pranýřují. Akorát že takové metody k domluvě a porozumění nevedou. Naopak to případně špatné ještě násobí.
Dialog na cestě je pravým opakem. Dílo následování hodné.
Jsem rád a pokládám si za čest, že jsem se k tomuto božímu dílu mohl přidat. K dílu, ve kterém jako katolík jasně vidím i ekumenizmus zespodu.
Radovan Voříšek
psychoterapeut a básník
