Den co den bychom měli děkovat za to, že se Bůh (Elohím, Theos, Deus) rozhodl darovat nám SVĚTLO (hebrejsky ’ór). Tím nás vymanil (vyrval) tomu, co hebrejská Bible nazývá „pusto a prázdno“ – tohú vávohú (Genesis 1).

Pokyn živé, k člověku a světu nakloněné a všechno naše myšlení přesahující Pravdy zněl, ba spíše zní: Rozsvětli se (jehí ’ór, fiat lux). Toto rozsvětlování (kralické „Buď světlo!“ je příliš statické a ustrnulé) je základním datem života pro člověka i širý vesmír.

Se světlem spojovaly mnohé náboženské systémy božstva slunce, luny a hvězd. Zvláště svítání bylo opředeno mytickými představami. Vzpomeňme na Šachar ugaritských textů. A připomeňme si, že domů se vracející Jákob, náš otec víry, zápasil s démonem brodu, „dokud nevzešla Jitřenka“ (Genesis 32).

V biblické optice byla „nebeská tělesa“ pouze svítilnami (me’orót), jimiž si svítil sám Bůh, když se v duchu procházel krajinami, jež svou vůlí vyvolal k bytí (stvoření – bára). Světlo se stávalo symbolem toho, co je dobré, osvobozující, křísící k životu. Světlo je skvělou metaforou samotného Boha: Bůh je slovo, život, světlo (Jan 1). Křesťané žijí ve světle, a proto se mají chovat jako „děti světla“ (Efezským 5). Boží velvyslanec na lidské zemi, Ježíš z Nazaretu, byl podle evangelistova svědectví „světlem světa“ (řecky fós tú kosmú).

Všechno v našem životě, ve spleti traumatických okolností a světových napětí a pohrom potřebuje pro-světlení. Ježíš uzdravoval slepé: „Přivedli k němu slepce a prosili jej, aby se ho dotkl.“ Po určitých léčitelských úkonech byl slepec uzdraven „a viděl všecko zřetelně“ (Marek 8).

Rozsvětlování se týká i lidí, kteří nejsou fyzicky slepí, vidí však věci rozmazaně, někdy vůbec ne. Nevidí, že bližní, kterého přehlížejí nebo ho nedůstojně ponižují a ze zištných důvodů ho „válcují“. Jsou lidé (a nejsme mezi nimi někdy i my?), kteří nežízní po pokoji, spravedlnosti a milosrdenství. Ti jsou vůči těmto hodnotám zcela slepí, nevidí světlo, leda hodně čmouhaté. Ještě se jim nerozsvětlilo. Žijí „před začátkem“ svého života, nebo dokonce už postmortálně. Přebývají ve sžíravém stínu Tohúvavohú, ztratili senzórium pro světlo.

Rozbřesk, světlo, jitřenka – to je naše naděje v době, kdy na nás sedne únava, deprese, beznaděj. A tehdy prosme Pravdu, aby nám zasvítila, jinak bychom padli jako slepci do jámy a vzala by si nás smrt, zmar, podsvětí. Hleďme k onomu Dni, o němž říká šťastná novozákonní Apokalypsa: „Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť PÁN BŮH BUDE JEJICH SVĚTLEM…“ (Zjevení 22).

Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2, Praha, Blahoslav 2006.