Poezie Jindřišky Kubáčové vyrůstá z osobní víry, životní zkušenosti i vědomí lidské konečnosti. V jejích verších se setkává bolest a nejistota s nadějí a pevnou důvěrou v Boží přítomnost.
Smrti
Přicházíš nám na mysl
s vůní zetlelého listí
a květů chryzantém
Číst dále
Přizdobili jsme
slovy básníků
i věnci pohřebními
Jsi zde kmotřičko
a stále připravena
Mezi bodláčím a trním
Mezi bodláčím a trním
prahnoucí a vyprahlá
se vleču po stezkách
písčitých a strmých
Číst dále
Už dávno se neptám
po smyslu těch věcí
Můj Pane
tuším oblak tvé slávy
i v prohraných bitvách
Jsem tak nepoučitelná
ve svém doufání
že mnozí mnou pohrdají
Má víra se už dávno
změnila v jistotu prožitku
Já vím
zázraky se dějí
Trní ožívá
ptačím trylkováním
a bodlák se zaskví
šarlatem
Dívám se a žasnu
jak bělostné chmýří letí
se svým poselstvím
až k nebesům
Mezi trním a bodláčím
Modlitba staré ženy
Všemohoucí
TY MŮŽEŠ VŠECHNO
zatímco já nemohu
Číst dále
otvírám ústa
a nevydám hlásek
Napínám svaly
a nesvedu krůček
Zírám a nevidím
němá a hluchá
vnímám svět jen skrze svou bolest
svou bolest a strach
Co jsem?
Mrtvá zaživa?
Jsem, anebo nejsem?
Navzdory svým nejistotám
ve mně sílí jediná jistota
vím a na každém kroku
znovu a znovu poznávám, že
TY JSI
