Již v prvním vystoupení Olgy Nytrové.... „střela verše zasáhla srdce a prošla potichu veškerou krásou“ se osobitá lyrika této autorky postupně odpoutává od země, aby zamířila k duchovním cílům. Až někam k alegorii Piety, posledního obrazu Tiziana Vecelliho, když spatřuje sám sebe na kolenou před Kristem, ležícím na Mariině klíně.
A vzápětí nás autorka přenáší zpět na zem. V eseji o krizi důvěry v dnešní společnosti. Milovat bližního svého – ano, to je základním kamenem pro porozumění a důvěru v cestě za pravdou a spravedlností. Myšlenka, která v každém z nás někde uvnitř dřímá, jen ji ne vždy dokážeme včas probudit. Kdo to dokáže, tomu se otevírá „širá krajina duše s azurem nebeské naděje“ jak ji autorka vidí ve svých básních. Pak dokážeme chápat i její střípky pohádkové poezie jako malé Šípkové Růženky a křehké Sněhurky, umírající a znovu vzkříšené. „Dokážeme i my inspirovaně hledat odpovědi ve vzpomínkách na své dětství?“ ptá se Olga Nytrová.
Vzpomínky, realita, věda a umění. Tyto civilizační impulzy se prolínají tvorbou Bohumila Ždichynce. Do poezie deštivého podvečera, komprimované do filosofických metafor slepého horolezce, tápajícího k vrcholu mezi životem a smrtí. Do poezie v dramatu lékaře, hledajícího svědomí v lidské bytosti. V tekuté tmě má technokratický člověk pocit, že je na světě sám. V buněčném světě se ale od počátku chvěje víra spojená s nadějí v přežití. Prolínání hmotného a nehmotného podvědomě vstupuje do Ždichyncových veršů i esejů. Autor nazývá svůj tvůrčí postup nanopoezií. Taková je poezie Bohumila Ždichynce. Jde ve stopách tvořivé radosti souznící s pozitivní energií svítících krystalů, která bude dlouho provázet každého, kdo se jí dotkl. Poezie tkví hluboce v duši každého z nás, úkolem krásného umění je pomoci ji vzkřísit.
Luboš Y. Koláček připomněl ve své eseji potřebu kontemplace v umění. Zacílením na vlastní nitro, na vnitřní prožitky, dochází k odhalení a postižení božského a nadsmyslového. Obecně je kontemplace chápána jako nejvyšší stupeň modlitby; stav přímého spatření Boha člověkem, a to natolik, nakolik je to vůbec v tomto světě možné. Harmonická kontemplace ve smyslu uměleckého nazírání přichází po prvotních „divokých“, složitých anebo třeba „rozervaných“ počitcích a vjemech, tedy osobních a osobnostních zážitcích a myšlenkách, jež nezbytně nadaného umělce apriori inspirují k potřebě tvůrčím způsobem vyjádřit nyní již transformovanou sumu metainformací. Autor dále empaticky přednesl své nové verše o lásce.
Ing. Jiří Cenek
