Iva Gottliebová: U dobré vody  

Rosovi ukotvili stan na břehu lesa poblíž rybníčku, rozložili spacáky, děti se přezuly do pevných bot, rodiče strčili do kapes peníze a občanky, zatáhli zip stanu a šli na výlet. Novohradské Hory, jaká to krása! Lesy hluboké a tajemné jako tůně, mamka ani houby nesbírá, tvář zdviženou do korun stromů, nasává ten léčivý vzduch, kterého se jí v Praze nedostává, větří jak srnka, co se kol ní hýbe, létá v povětří, hemží pod nohama. Otec je skloněn k zemi, jde vážně a soustředěně, jako by hledal svatý grál. Děti lítají od stromu ke stromu a hlasitě povykují. Otec je napomíná, že v lese se nekřičí a děti se brání. „Když s vámi nic není, mamka kouká po vejškách, ty do země, to nás nebaví,“ ozývá se Otík. „Hledám studánku, pojď taky hledat, tady máš proutek. Třeba najdeme tu, co k ní ptáci a laně chodí v noci pít.“   „Hurá!“ zakřičely všechny tři Rosovy děti najednou, ale pod výhružným pohledem otce ztichly, zato se začaly tahat o proutek. Nejstarší Zuzka, už rozumná školačka, mávla rukou, že se Otíka prosit nebude. „Pojď Lenko, najdem si také, ať si ho třeba sežere,“ zašeptala. Když byli všichni tři vybaveni virgulí, zazdálo se Otíkovi, že Zuzka má proutek nejlepší a bujně se ho domáhal. Tahali se o něj a křičeli, až se otec rozzlobil. „Tak, a dost! Už jednou jsem řekl, že v lese se nekřičí, natož řve, jako teď ty, Otíku! Je dvanáct hodin...“  „Přijde na nás polednice?“ skočila mu do řeči Zuzka. „Ne, nestojíte u lavice. Ale máte do jedné hodiny bobříka mlčení. Kdo promluví, nedostane oběd a pojede šupem do Prahy k babičce.“   Ztichli a kráčeli jako po podminovaném poli. Asi po půlhodině objevily sestry opravdickou studánku a zamávaly na Otíka. Ten byl u nich dvěma skoky a zakřičel: „Já tudy šel, viděl jsem ji první!“ „To není pravda,“ odporovaly sestry. „A proč jsi nás nezavolal?“ „Když máme bobříka mlčení? Jste krá--.“ Nadávku nedořekl, ač se mu moc líbila, slyšel ji tuhle na hřišti, ani ne proto, že by si uvědomil, jakou by stržil přes pusu. Zarazil ho pohled na posečenou louku.   V řadě, jedna za druhou, obracely ženy seno; krok a mávnutí hráběmi, krok a mávnutí, krok a... Otík se nehýbá s místa. Dosud nic takového neviděl. V rytmu té práce rovnaly ženy unavená záda, snad vteřinku, aby se znovu nad senem sehnuly. To šustilo a vonělo. Malý zbojník vnímá dění na louce zjitřeným duchem.   Když se konečně odtrhl, vlekl se za rodinou jako svázaný. Došli do Dobré Vody a ke kostelíku, před nímž pramenila voda svedená do kohoutku. Chytali ten osvěžující dar do dlaní znovu a znovu. „Třeba je to boží pramen,“ řekla mamka, „tatínkův svatý grál.“   Už bylo ke třetí hodině. Z louky přišly obracečky s hráběmi na ramenou. Jedna z nich je odložila a šla se napít. Mokrou tvrdou ruku bezděky položila na Otíkovu čupřinu. „Nebolí tě hlavička? Tahle voda uzdravuje,“ usmála se na něho.   Ženy opřely hrábě o zeď kostelíku a vešly dovnitř. Za pár minut zazněl jejich zpěv. Otík stál jak zasažen bleskem: „Tak těžce pracovaly a teď zpívají jako nějaký sbor? Chodí do dětského sboru, ví, co dá práce něco nacvičit a ony - jen tak, a sborově? To proto, že je to v kostele?“    Zuzka ho zatahala za ruku: „Co tu trčíš na prahu, pojď už, jdeme.“ Chlapec zakroutil hlavou a vešel dovnitř. Zazněly varhany. Otík popošel mezi zpěvačky a stál tiše, tichounce...                  

Iva Gottliebová, členka CČSH, novinářka a redaktorka