RNDr. Ján Zákopčaník

   Žel, také pouze úvaha o světle….    Možná, že kdybych ve svých paměťových registrech neměl zrovna notné šero, uměl bych přímo citovat, a nikoli pouze mlhavým „kdosi kdysi řekl…“ uvést zde patrně nejodvážnější metaforu o naději, která zní asi takto: Ani oceán tmy nemůže uhasit jiskérku světla, pokud to ona sama nedovolí… Zrada je však v tom, jak snadno souhlasí nevědomost. Ba možná tak činí i ráda. Snad aby se nemusela rozhodovat. V jak jinak než mylném domnění, že se tím vyhne přijmutí odpovědnosti.   Tma má, zdá se, v tomto koutě vesmíru opravdu pozoruhodně rozsáhlé pravomoce a umí je pohříchu precizně využívat. Jakoby každému dovedla napěchovat nůši starostí i pochybností dost tíživou k tomu, aby aspoň občas zalapal po dechu, aspoň občas klopýtl, aby se mu kolena zachvěla či podlomila. Aby pozapomněl, že i on je přece poslem života, poslem světla. Aby pozapomněl, že světlo lze spatřit, až když má možnost se od něčeho odrazit, když se má o co opřít….Aby zapochyboval, že světlo je zde k vidění, když se může odrazit a šířit prostřednictvím jiskérky lidského ducha.  Každý zná pohled dětských očí, není tudíž sporu o tom, že jako posel světla byl dostatečně dobře vybavený každý z nás. I později ovšemže umíme toto světlo v sobě žít, být jím. Projevuje se to třeba darovaným úsměvem, soucítěním či pomocí, ke které nás nic nenutí, atd. A i kdyby poslední z nás, opravdu už všecek uondaný, nenacházející v té chvíli v sobě už ani ždibec síly, chtěl vzdát svou pouť, ještě těžší než se opět vzchopit, by pro něj bylo vzdát se světélka naděje. Proč to tak je? K tomu není zapotřebí nic říkat, všichni vždy spolehlivě rozpoznáme původ, sílu a smysl podobných projevů. Stejně tak cítíme ten rozdíl, a i když je obrovský, právě že není zrovna nebetyčný…., tedy, zřetelně cítíme ten rozdíl, když z takového stavu, z takového způsobu vlastního bytí, vypadneme či se necháme vytrhnout. A o to jde. Právě s tím má téměř každý z lidí práce jak na kostele.   Když říkám, že téměř každý člověk, mám tím na mysli, že začínám tušit, proč těch několik málo jedinců, ať už osvícených náhle, nebo-li darem, či přišedších k světelnému oceánu pravdy, nemívá potřebu o světle mluvit. Kdo své světlo žije, zjevně nemá proč takový stav odívat do slov. Nemá patrně proč o něm ani přemýšlet. Světlo zřejmě nepotřebuje myšlenek a slov. Ono je. Vypadá to, že kdo mu vyjde dostatečně vstříc, toho do sebe přijme a pojme. Ten pak žije jím a v něm, podobně jako by se v něm neustále koupal. Netroufám si posoudit, zda by to bez toho vůbec šlo, každopádně je velmi obtížné o čemkoli přemýšlet, a tedy i mluvit, aniž bychom se uměli od toho oddělit či vymezit se vůči tomu. Pokud jsme s něčím ztotožnění, dále o tom nepřemýšlíme, považujeme to za danost, kterou jsme s porozuměním a bez výhrad přijali. Kdybychom byli schopni žít své světlo, nemluvili bychom o něm, ale cokoli bychom činili, vyvěralo by z něj.   Řekl bych, že třeba i ryby, pokud jejich věhlasné mlčení není jen pomluvou či naší pouhou domněnkou, pakliže spolu mluví, sotva to bude zrovna o vodě.

Dialogu na cestě 2, Praha, Blahoslav 2006