Mgr. Pavel Žďárský   

Monolog na hoře  

Horký vzduch plný jemného pouštního písku jako fén vysušoval skálu nad rhodskou pláží Tsambika, až se ústa proměňovala v troud. Cesta po stovkách schodů ke kostelíku Panny Marie na jejím vrcholku se zdála nekonečná.   Koho tam asi uctívali před křesťanstvím? Matku bohů Héru? Nebo už frýžskou Kybélu – či Isis s malým Hórem v náručí? A třeba je Marie první... Aby bylo jasno – mám rád Madonu! Je mi tím ženským prvkem na nebesích, který měla církev podle Brownova blábolu potlačovat. Za tu lásku vděčím babičce, vedla mne k ní.   Nahoře pár svíček, ikony a dopisy rodičů toužících po dětech, prosebné i děkovné. A genius loci. Hojivé místo… Svatá Maria, matko Boží, pros za nás hříšné!   Dolů se nejde o mnoho lépe. Myšlenky na chvíli utišené, opět víří v nekontrolovatelném reji: Tak má k nám přijet zazpívat ta americká pophvězda. Není Madonna jako Madona. Tato je mi lhostejná, i když, pravda, ten muzikál před deseti lety se jí povedl.   Církvím není lhostejná. Nedokážou ji přehlížet, provokuje a s AIDS ťala do živého. Horší je, že neumějí na rozdíl od ní oslovit ty mladé, kteří jsou ochotni pro lístek na koncert udělat snad cokoliv. Mají pro ně cosi onačejšího než pochopení a dialog: například mentorské odsudky. Nelíbilo se jim Poslední Ježíšovo pokušení, nelíbil se jim ani jako superstar, ani když byl z Montrealu. Škrtají sirkou pod Harry Potterem i pod Šifrou, intrikují a veřejně se ostouzejí, hrdlí se o majetek, zneužívají děti, urážejí cizí víru. Sůl země začíná ztrácet svou chuť…   Teskně vzpomínám na P. Vladimíra Rudolfa z kostela Panny Marie Královny míru na Lhotce. V neděli při kázání, když v sobotu večer šla v televizi rocková opera Jesus Christ Superstar, se k ní důrazně vyjádřil: „Byl to úžasný film! Plný Ducha svatého! Já se jen bojím, co zase uslyšíme od našich představitelů…“ Jinou vzpomínku na něho mám z jedné půlnoční mše, na kterou dorazila skupina výrostků, snad rozjařených i něčím jiným než rozbalenými dárky. Všechno jim přišlo směšné a vyvolávalo potřebu halasně to komentovat. Proč vlastně přišli? Byla to jen záminka, jak se dostat z domu opět mezi své kamarády? Nečekali spíš, že se konečně NĚCO stane, že konečně ucítí NĚCO svátečního, co jim ukáže tušený smysl přehlušený orgiemi spotřeby? Když dostal slovo kazatel, postupně se utišili. Nedokážu si už bohužel vzpomenout na jediné jeho slovo. Fascinovaně jsem totiž zíral na ten hlouček, jak se zklidňují a ve tvářích se jim objevuje zaujetí. Oslovil je – jako spoustu dalších lidí, kteří se za ním sjížděli z okolí každou neděli.   V lidských srdcích je neukojená touha po smyslu, která je ochotna naslouchat komukoli, kdo přináší nějaké poselství, naději, záblesk světla. Proto lidé uctívali Evitu Perónovou i jiné politiky, čerpali sílu z budování tisícileté říše nebo ráje pracujících, proto se někteří chytají marketingové vábničky popové královny. Jdou za tím, kdo osloví tu neukojenou touhu po smyslu a naplnění. Křesťané uzavření v ghettu své pravdy zaujmout už skoro nedovedou, místo dialogu nabízejí odsudky. Když sůl ztratí svou chuť, k čemu bude dobrá?

Dialogu na cestě 2, Praha,

Blahoslav 2006