František Cinger: …vteřino, stůj!

Ke sbírce Stanislava Kubína Klečící Bůh

„Nechápete, že jsme někde sešli z cesty? Lidské mraveniště je bohatší než dřív. Máme víc výhod a volného času, a přece nám chybí cosi podstatné, co těžko dovedeme určit. Cítíme se méně lidmi, ztratili jsme něco z tajemných výsad,“ napsal v roce 1938 jeho milovaný Antoine de Saint-Exupéry. Vyjádřil tak obavu, kterou je prostoupen i autor následujících básní a textů.

Stanislava Kubína děsí prázdnost srdcí, a proto tak intenzivně vnímá kouzlo okamžiku, který nás opouští, a touží, tolik touží, aby se zastavil a vytrval. Smysluplná chvíle. Proto se vrací do mládí a letních chvil kdesi nad Úpou nebo vyhledává společnost dobrých kamarádů – Adam Michna z Otradovic, Štěpánek Netolický, Jaroslav Seifert, Miroslav Horníček, Vladimír Komárek, básník František Novotný, převor Petr Prokop Siostrzonek, malíř Petr Lejsek, sochař Karel Hajn…

„Jsem unavený. Vzal jsem na sebe příliš těžké břemeno,“ napsal v únoru 1942 Saint-Exupéry. „Ale nemohl bych žít v klidu, kdybych se ho zbavil. Ovšem také není možné dýchat, když je nesu: svědomí je něco zvláštního!“ Podobně vnímá svou odpovědnost Stanislav Kubín. Děsí ho, že „čas zase mezi prsty utek’“, a tak chce, aby „neplynul jen tak zdarma, v drobném nepromrhán“.

Proto je duší kulturního života a dorozumění všude, kde se nachází. Při besedě na liberecké faře i se sklenkou vína uprostřed přátel. Ti všichni mu dávají to, co vnímá podobně se svým Saint-Exupérym: „Celý život něco hledáme – avšak nalézáme teprve tehdy, dokážeme-li se směnit za něco, co je větší než my sami.“

František Novotný: Jak zastavit pád hvězd

Předmluva ke sbírce Čas zastavení, čas Perseid

V té chvíli, kdy padají z oblohy splněná přání, vydáváme se za světlem trvajícím zářivý okamžik, abychom nezbloudili tmou věčnosti. Všichni kapitáni u kormidla slov vědí, že na Exupéryho mapě je ještě mnoho bílých míst, kam je možné vepsat něčí jméno. A tak objevují pevniny citů, s dlaněmi voňavými kořením milosti se pak vracejí do přístavů všední jistoty. Tam vyloží své zboží a rozdávají všem to, co je jim nejdražší.

Snad jen v Knize knih je návod, jak nepropást pád Perseid. A můj přítel Stanislav Kubín umí tou knihou zalistovat v pravou chvíli a všem těm, kteří by chtěli zastavit pád hvězd, dát naději a útěchu. Všichni se vejdeme do mošny hvězdných tuláků. A až nás rozhodí sametovou nocí, možná také vzplaneme a pohasneme s vírou, že zanecháme zářivý otisk v čísi paměti…

František Novotný: Když Bůh poklekne

Recenze sbírky Klečící Bůh

Čtenáři poezie a čtenáři vnímaví znají dobře váhu slov. Proto je pro mne radostí, že jim mohu připomenout poslední sbírku Stanislava Kubína, nazvanou Klečící Bůh. Duchovní poezie občas svádí básníky k tomu, aby za silné pojmy skryli jistou stylistickou neobratnost. V případě Stanislava Kubína velmi záhy poznáte, že jde o pramen víry čisté, že jde o básníka s literární zkušeností, že jde zároveň o člověka, který v Písmu svatém nachází písmo pro příběh současného světa.

Poklekne-li Bůh, má k tomu nepochybně závažný důvod. V případě Kubínovy sbírky pokleká vedle člověka. Sbírka je jarním stromem, který rozkvétá krásnými myšlenkami, voní květy barevných slov a nabízí i vlídný stín, případně střechu pro chvíle nejistot. A takové chvíle potkávají přece každého z nás.

Bude vám s tou knížkou dobře. Je to vinohrad zralých hroznů, šlechtěných pokorou. Vedle niterných prožitků raší metafory pro to, co nejednou cítíme, ale nedovedeme vyjádřit. Je to třpytka slov, která hladí. Je to jedno z míst spočinutí na kamenité a strmé cestě života. Ať už jdeme nahoru či dolů, buďme za ně vděční.

Vliv mistra Antoine de Saint-Exupéryho se projevuje ve stylistice i vyhmátnutí podstaty prastarých poselství v básních i v závěrečných komentářích k liturgickým textům. Myslím, že literární kritik a publicista František Cinger to v předmluvě vyjádřil velice přesně. Sbírka je příležitostí zaplnit prázdná místa v srdci radostí a povzbuzením do každého nového dne.

Jan Riedlbauch

Flétnový virtuos a profesor Pražské konzervatoře

„…dovoluji si pár děkovných slov za Tvé verše, Tobě, Stanislave, básníku český, že dokážeš stavět na nohy naše často tak křehké, ba chromé múzy…“

Jiří Pilka

Historik a muzikolog

„Potěšením mě byly a jsou Vaše verše. Překvapily mne něžnou poetikou, také hudebními inspiracemi. Je to vzácná poezie, kladná ke světu, čehož si velice vážím…“

Jiří Vaníček: Poděkování básníkovi

Do povědomí široké čtenářské veřejnosti se básník Stanislav Kubín dostal zvláště skvostnou básnickou sbírkou Čas zastavení, čas Perseid, za kterou – a nejen za ni – je toto moje poděkování.

Čas, touha, slunce, víno, svítání, sen, radost i bolest, ticho, lidé, filosofie… Boží chrám. Hledáme slova k adoraci… V mládí jsem lehával v létě na nocí již zchladlé zemi a čekal na „padání hvězd“. Při vzpomínce dosud vnímám ticho hvězdné noci a očekávání…

Rozpoznáváme-li chrám, srdce i duše přetéká, když Bůh je tak blízko a máme touhu říci, zpívat, vyjádřit, dát. Ale slovo je jakoby navíc, nepatřičné, nevyjadřuje to, co chceme říci. V té touze jdeme světem a čekáme… na básníka. A najednou je zde to slovo, to očekávané slovo, jímž vydechneme adoraci. Chvilka lahodná, po níž se stýská. A… v tu chvíli se v nás nerozeznívají pouze ty jedny slzy, ale slzy všech… lahodná vteřina. Čas zastavení, čas Perseid.

Petr Prokop Siostrzonek: Předmluva k Oblouku návratu

Předmluva ke sbírce poezie a esejů Stanislava Kubína Oblouk návratu

Když jsem poprvé prolistoval a poté i pročetl Oblouk návratu svého přítele Stanislava Kubína, vzpomněl jsem si mimoděk na slova anglického středověkého mnicha Izáka z Hvězdy:

„Svět slouží člověku tím, že ho živí a učí ho. Celý svět je naplněn znameními, která máme denně vnímat a doslova studovat jako na univerzitě: Chci se učit od vody, která nikdy necouvá. Chci se učit od květů: radostných, vonících a žijících v úžasném tichu. Chci se učit od kořenů, které jsou skryty v temnotě země, a přesto věří ve slunce. Chci se učit od ptáků, jak žít ve světě, a nebýt jím spoután. Chci se učit od břehů řeky, které na sebe hledí s úctou. Chci se učit od stromu, jak snášet horko a jiným dávat osvěžení…“

Ano, máme se stále čemu učit ve škole světa a života! Tak se i autor následujících veršů a statí stále učí. A tím učí i nás, jak vnímat zdánlivé drobnosti, neuchopitelné okamžiky života, tajemné souvislosti. A tak se obloukem stále vracet k počátku i k Počátku všeho a všech!

Už jako dětem se nám však nechtělo učit. A jako dospělí možná vzdorujeme ještě více, pyšně se domnívajíce, že už všemu rozumíme, že už všechno máme. Každému z nás v šíleném běhu doby určitě chybí něco moc důležitého:

Jeden běloch jel s černochem do vzdálené vesnice. Jel tak divoce, až ho černoch poprosil, aby zastavil, že by chtěl vystoupit. Potom se posadil na okraj cesty. Nic nedělal, jen tiše seděl. A tak se ho běloch zeptal: „Na co tu čekáš?“ „Až ke mně dorazí má duše,“ odpověděl černoch.

Zkuste si to říci i Vy, když si konečně najdete chvíli a jen se tak tiše posadíte! Třeba se k Vám i při následujících stránkách navrátí, i když obloukem, Vaše duše! Tolik to všichni potřebujeme!

Básnicky zde autor překračuje torzovitost a fragmentární povahu lidské každodennosti. Sem tam prosvitne něco z nadčasových bytostných konstituentů lidské povahy. Poezie je pravda duše a o ni se s námi básník S. Kubín dělí.

Vnitřně tuší a veršem vypovídá o tom, že láska, poezie a moudrost patří k antropologickým konstantám člověka, které spolu úzce souvisejí. Láska je syntézou fyzična a mystična, je zároveň poezií a také transcendencí moudrosti – ale i šílení a bláznovství, hravosti i extatičnosti.

Když čteme kvalitní poezii, nitro se rozsvítí a září. Uvádí nás do stavu vytržení a na druhé straně básníkova „moudrost je moudrá“ v tom, že si uvědomuje své meze. Jak známo, nejzdařilejší básně se skrze slovo, prostřednictvím výpovědi básníkovy, mění v modlitbu. To se daří i Kubínovi.

Autor má specifický dar zvýšené obrazotvornosti a daří se mu vytvářet v metaforách spojnici mezi tímto světem a světem budoucím. Ocitneme se v zóně vykroužené básníkovou duší a vnímáme slova, která mají „váhu a zvuk čisté zvonoviny“. Nabízejí nám Kubínovo mužné hledání, které ví „o slzách zmaru a nicoty“, a třeba i o citu vnímavé vnučky.

Autorovy poeticky přetavené vhledy do duší členů rodiny a přátel vyznívají s plastickou autenticitou. Rozumí dobře tomu, co je „pláč mužů, pláč beze slz“, „…mlčenlivý křik a nářek… zklamaného Joba / proč Hospodin / skryl svou tvář“.

My spolu s básníkem přisvědčujeme, že útěcha je dcerou víry. Magickou řečí poezie nás básnivý pábitel vyzývá, abychom odpustili sami sobě a hledali v životě to podstatné. A varovali se „penízků nepoctivé ražby“. Autor ví, že svět potřebuje zázraky a jen v pokoře před spásou poklekáme – a právě v tom je naše bytostná velikost.