Hledání porozumění – komunikativní kompetence – prostřednictvím dialogu nás vede k odkrytí jinak nepřístupného prostoru „komunikativního společenství“, jež Martin Buber označil „das Zwischen“. V něm se vytváří mezi partnery nová intersubjektivní vazba. Čím bezprostřednější je komunikace ve společné řeči, tím hlubší je vzájemná vazba. V lidské řeči se otvírá vnitrosvětský prostor pro moderního člověka srozumitelné a smysluplné transcendence. Ve zkušenosti vztahu já – Ty se odkrývá transcendence vůči člověku. Skrze ni se otvírá cesta pro přivlastnění transcendentního zjevení, v němž se Bůh člověka bezpodmínečně dotýká. V řeči se stává zřejmou naprostá svoboda Boha vůči člověku, avšak i relativní svoboda člověka vůči Bohu. Řeč je manifestací Ducha i ducha, neboť „Geist ist im Wort“ (Martin Buber).

Jestliže v době rozpadu antického světa stala se branou do středověkého univerza znalost latinského jazyka, nyní v údobí rozkladu novověkých států, většinou vymezených nacionální řečí, stává se schopnost verbální i nonverbální komunikace, výměna myšlenek a porozumění druhému – dveřmi do zítřejší Evropy. Svobodná řeč je schopna vytlačit všechny druhy lži a násilí. V jejím prostoru může spontánně vyrůstat dynamický člověk, oproštěný od své soběstřednosti i zpupné bohorovnosti.

Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě, Praha, Blahoslav 2005.

Mezi teology, kteří zakusili výslunní úcty a lásky i stín zavržení, pomluv a pronásledování a jejichž památka je dnes opět živá a světlo jejich hvězdy září jak jitřenka, patří würzburský profesor apologetiky, archeologie a dějin umění a rektor Hermann Schell. Racionální a učený, vroucí a senzibilní, náš Hermann Schell, dodávám. Není to nepatřičné přivlastnění. Schell byl pro otce našeho českého a moravského modernismu hvězdou a světlem první velikosti a uctívaným mistrem.

Mezi českými modernisty se životním dílem Hermanna Schella nejhlouběji zabýval originální myslitel, profesor věrouky a mravouky na Husově čs. bohoslovecké fakultě v Praze, ThDr. h. c. Alois Spisar. Profesor Spisar byl duch sčetlý, vzdělaný, hloubavý a lidsky porozumivý a laskavý. Přivedl teologii nové Církve československé, konstituované Karlem Statečným a Karlem Farským, na akademickou úroveň (Karel Mácha).

O Schellovi se Spisar vyjadřoval v superlativech. „Nejvýznačnější (z německých modernistů) byl Herrmann Schell, muž vysoce vzdělaný nejen teologicky, ale i filozoficky, měl porozumění pro potřeby dnešního člověka, nejen potřeby vědecké, ale i náboženské,“ píše jedním dechem a jednou větou Spisar (in: Ideový vývoj CČS, Blahoslav Praha 1936, str. 283n).

Schellova šíře literárních schopností nemohla neoslovit literaturou a uměním zaujaté české a moravské modernisty. I jeho osud a náhlá smrt v pátek před svátkem Letnic, pod nebem, z něhož tekly proudy deště a blyštěly blesky s hromobitím jako ve smutný den, kdy zemřel Spravedlivý, nemohly nestrhnout kněze v národě, který na konci devatenáctého století nořil se do utrpení národních i církevních mučedníků…

Schellova teologická spekulativní jemnost, invence i hloubka nábožensko-psychologického vhledu do duše moderního člověka přitahovala svou kultivovanou genialitou.

Obrovská je síla Schellovy meditace k události Letnic, jež obsahem i jazykem vyvolává asociace na Augustinova Vyznání i Testament Blaise Pascala:

„Jsou poznatky, které dozrávají výlučně v bouři. Jsou síly, které působí jen v ohni. Je láska, pro níž poskytuje dostatečné vyjádření jen souhrn jazyků. Proto nebyli Ježíšovi učedníci od ničeho ušetření, co by jejich ducha mohlo rozprostřít do hloubky a do šířky. V následujícím dni Letnic došla k uplatnění celá minulost, došlo k uplatnění ovoce všech velkých Božích činů, počínaje od prvního stvořitelského slova ‚Budiž světlo!‘ až k smrtelnému výkřiku na kříži ‚Dokonáno jest!‘ Staré výroky moudrosti a dílo Bohočlověka, zjevení ze Sinaje jakož i z Golgoty, chtěly se skrze Boží sílu stát živé pro všechny věky. Boží život chtěl život lidstva, Bohočlověkova láska se chtěla stát láskou celého lidstva! Světlo, síla a láska. Boží síly velkých stvořitelských dnů, jež utvořily dóm světa, nyní měly tento dóm světa dokonat v chrám Božího kralování Trojjedinného… Pokud a nakolik působí dílo slitování v duchu Kristově a zapaluje se k novému žáru a síle v setkání s bídou a protivenstvím, dotud trvá den Letnic a s ním i síla Ježíšova bytí a žití! Den Letnic nezná žádného večera, neboť jeho slunce, láska, nezná žádný zánik. ‚Láska nikdy nepomíjí.‘ (1K 13,8). ‚Anděly své činíš větry a služebníky své žhoucím ohněm‘ (Žid 1,7, srv. Ž 104,4).“

Citát ze spisu Christus, str. 106, ilustrované vyd., München 1906.

Schell v duchu estetického vkusu secese vytvářel německé jazykové novotvary, jež odpovídaly latinským termínům; svým postupem pokusil se o „neoklasicismus“ v teologii: chtěl nový životní pocit a náboženskou normu současné věřící existence vyjádřit v klasických myšlenkových a jazykových strukturách.

„Schellova tragika záleží v tom, že se uchopil iniciativy k dialogu (mezi moderní dobou a církevním tradicionalismem) v době, která byla plně ovládána duchem defenzívy. Jestliže by svoje řídící ideje křesťanského personalismu namísto na přelomu století mohl předložit dnes a k tomu v řeči přítomnosti, bezpochyby by zářil jako hvězda prvé třídy na teologickém nebi,“ napsal profesor Josef Hasenfuss (in: úvod ke kritickému vydání H. Schella Katholische Dogmatik, Band I., nakl. F. Schöningh, München–Wien–Paderborn 1968, str. XXI.).

K symptomům dnešního ekumenického údobí patří, že dodnes nedořešené otázky křesťanského personalismu vnáší do českého teologického a filozofického obzoru husitská teologie Církve československé husitské.

Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2, Blahoslav, Praha 2006.