Byla tam jablka, hrušky, rané švestky, taky blumy. Porodní bába toho snědla hodně, byla hodně tlustá. Na míse trůnila úctyhodná hromada vitamínů, naši byli jen dva, já ještě dlouho potom jen mimino, ale maminka uměla báječně hospodařit, a tak ty zbylé nesnědené plody odborně zavařovala a naučila tatínka s radostí polykat kompoty, jamy, nakládané houbičky, zvané kyselo, květák a okurčičky. A tu žádostivost po ovoci jsme podědily my, tři děti. Kluk a dvě holky.

Já byla v pořadí druhá, dítě očekávané s obavou, první kluk zemřel, a tak jsem byla hodně obdivovaná. Mám všechny ty miminkovské fotky i jako batole a ani se nedivím, že jsem se líbila. Byla jsem hodně baculatá, pikantně faldovatá a pořád jsem se škaredila. Nevím proč, ale hezounkému batoleti sluší, když se mračí.

Otravovaly mě pokyny u fotografa, výběr šatiček, stejných jako měla sestra. Cítila jsem, že mi to ničí mou osobnost, to jsem ještě nevěděla, co to je. Později to maminka vycítila a mně kupovala všechno růžové, sestře bleděmodré a brácha se mohl odlišovat, jak chtěl.

A když jsem uměla slušně psát, popsala jsem ten duševní stav v deníku. Měla jsem hodně brzy spisovatelské touhy. Téma bylo: Chceš být jiná než sestra Karlička, jiná než ostatní. A to mi zůstalo, nechci se opičit ani teď.

Naštěstí si nás nikdo se sestrou nemohl při dobré vůli splést. Sestra byla drobounká, maličká blondýnka, narodila se jako sedmiměsíční dvojče a lidi na ni šišlali. Já byla ofikaná na kluka a lidi si pletli mé pohlaví, a tak na mně nešišlali. Sestra bílé pleti, po mamince růžolící, já opálený zrzek, divoká a neposlušná.

Měli jsme krásnou zahradu u řeky Metuje, do půlky byly ovocné stromy, maliny a kytky a druhá část byla zaplněná samými mandlovými lískovými ořechy. Velmi vzácnými. Byl to vlastně takový mandlový les. Často jsem se tam schovávala, protože za keři na mne nebylo vidět.

Tam jsem si vymýšlela vílí tance, dotýkala jsem se bělokorých bříz, taky tam rostly a naváděly mě k básnění. Vymýšlela jsem si různé smutné situace a rosily se mi oči. Cítím tu vlhkost i dnes, je mi teprve 60, 70 let! Co to je! Lidský život je moc krátký. Stvořiteli, nezlob se! Kdybys ho zkusil absolvovat, viděl bys: ani se člověk po tom porodu nestačí vzpamatovat a už bere důchod.

A pak to pokračovalo, ta příchylnost ke stromům a kytkám v zahradě, lecčemus jsem se ráda přiučila a nemusela jsem potom nic takového studovat. V přírodě jsem se cítila vždy jistá a spokojená. Pak přišla babička z Podkrkonoší, její lidské kouzlo a moudrost a nakonec jsem byla přesazena do města.

Občas jsem z toho hodně smutná, ale nedám to na sobě znát. Teď jsem po operaci, skoro nikdo nemá čas mě vzít na zahrádku nad Chuchlí a moje meruňka Máňa si tam žije po svém, stýská se jí a stejně ořešák Ferda, který bez mých objetí téměř zmrzl zármutkem. Dvě známé sýkorky mi to tuhle vyzvonily. Nechávám jim tam vždycky dva rozlousklé oříšky.

Kdyby se mě někdo zeptal, kterou dobu ze svého života bych chtěla prodloužit a ještě jednou zažít jako ve zpomaleném filmu, tak by to byla doba batolete, které objevuje svět a těší se na něj, a co bude, netuší.

Už v pubertě na náboženství jsem si říkala: Ženská marnivá, to se dalo čekat! Já bych si takové nádherné zahrady považovala, i pomocníky tam měli Adam s Evou, nic se nenadřeli. To bylo jedině správné, že je Stvořitel z ráje vyhnal. Museli pracovat. Vlastně kvůli tomu tady jsme. Už jako hodně malá jsem se na tohle ptala, co tu máme dělat tady na tom světě. Málo platné, je to dar ten pobyt tady, spíš pěkný než ošklivý, je to mezi lidmi trochu nerovnoměrně rozdělené, ale dárek to je.

Ovšem proč se ten Stvořitel do toho pouštěl? Co si od těch „svých“ lidí sliboval? Co se nadřel! Takový obrovský tvůrčí čin? Co si představoval, když přemýšlel, jak toho lidi využijou? Byl asi moc nepříjemně překvapený, co se z nich vyvinulo. Možná, že v začátcích se to ještě dalo regulovat, nějaká naděje byla, ale teď to vypadá opravdu bledě.

Ne že by to bylo beznadějné, většina těch výtvorů se mu povedla. Takové pěkné „experimenty“ vymyslel, člověka přepadá bezmezná lítost, když na to pomyslí. Ten svět mohl být jedna báseň. A pár pitomců to takhle kazí. To se ví, protiklady jsou také důležité. Krása třeba nemůže být bez ošklivosti, skromnost bez nafoukanosti, statečnost bez zbabělosti, štědrost bez lakomství, růže bez trní! Ale musí se to udržovat ve správném poměru!

Vlastně kvůli tomu tady na tom světě jsme, jak už jsem řekla, abychom vymýšleli nějakou MEDICÍNU. Většina těch dobře smýšlejících má do toho chuť, ale je to náročné a ty slabší povahy to vzdávají. Musíme se vzájemně burcovat. Není to ještě ztracené.

Posílí nás jaro, které je za dveřmi, přivoňte si ke kytce, nastavte tvář slunci, poslechněte si kosáky, pochovejte čerstvě narozené mrně a pokloňte se všem těm zázrakům a ještě jiným a jiným. Poraďte se s naším Nejvyšším a hned vás to posílí, hned se ve vás rozsvítí odhodlání.

Někdy se stačí celý den usmívat, podruhé vymazat svou nenávist k nepříteli. Ono se taky může stát, že se proberete na smrtelné posteli a napadne vás: Kriste pane, co já jsem vlastně tady na světě dělal? Neměl jsem tady nějaké poslání?

Luba Skořepová, herečka, členka činohry Národního divadla

Uveřejněno v Pošli to dál II – kniha vzkazů lidem i Vesmíru, Ústí nad Orlicí, Grantis, 2004.