Já jsem věděl, že dnešní den bude právě z této kategorie krásných. Pořádně jsem se umyl a navoněl.

„Ale, ale,“ ozval se na vedlejší posteli můj spolubydlící. Přišli jsme do domova důchodců téměř současně. Oba jsme byli vdovci a naše děti byly daleko. Své dceři jsem to neměl za zlé. Nejenže žila daleko, ale vydávala právě svou pátou knížku a byla stále na cestách. A já byl už starý a nemocný. V podstatě jsme se na tom domluvili. Chodila za mnou, jak mohla, a já byl s ní vlastně prostřednictvím novin pořád.

„Jdu na rande,“ řekl jsem hrdě.

„Kolik jí je?“ dotíral znovu spolubydlící. Možná čekal nějakou ohromující novinu, například třicet či něco podobného. Musel jsem ho však znovu zklamat.

„Sedmdesát,“ řekl jsem.

Očividně posmutněl. „Aha, tak ty jdeš zase za Lenkou?“ Byl opravdu zdrcen. Jako kdyby to nevěděl. Měli jsme schůzku každý měsíc. Pravda, poslední dobou už to nebylo tak úplně pravidelné, protože Lenka měla stále větší zdravotní potíže. Bolely ji klouby a těžce se pohybovala. Ale vždy by zavolala, kdyby nemohla.

S Lenkou Novotnou jsme se znali už čtyřicet let. Znal jsem ji ještě jako Novákovou. Pak se vdala…

Vykročil jsem k východu.

„Kam máte namířeno, pane Nový?“ zeptala se mě u východu sestřička.

„Jako obvykle,“ usmál jsem se.

„Á, tak to paní Novotnou pozdravujte,“ připomněla mi.

Zvláštní, Lenka si vždycky uměla získat lidi svou bezprostředností a šarmem. Byla okouzlující. Dnes jako před čtyřiceti lety.

Čekala mě na zastávce jako obvykle. Krásně upravená a její čokoládové oči zářily. Opírala se o hůl. Když měla před lety ten nápad, zdálo se to nemožné, ale přesto se to povedlo.

Setkávali jsme se pak každé tři měsíce na tom místě. V důchodu už každý měsíc. Naše rodiny o tom určitě věděly, ale nechávaly nás být. Ano, padlo pár námitek, že jsme blázni, ale to bylo vše. Když jsme ovdověli, byla to jedna z našich mála radostí, kromě dětí samozřejmě, které nám život nachystal.

Vzal jsem ji lehce za ruku. Měla krásné a něžné ruce. Vždycky jsem se těšil na jejich dotek. Aniž to věděla, měla v nich životadárnou energii. Šli jsme tiše, jen naše oči se občas dotýkaly.

Zamířili jsme do malé aleje. Za tu dobu prošla mnohými změnami, ale jedno tam zůstalo. Na jejím konci náš strom, který jsme tam společně zasadili a pečovali o něj. Bylo to naše pouto. Něco, co bylo naše společné a co patřilo nám oběma.

Později jsme sem už chodili společně ho obejmout. Načerpat sílu do boje se stářím.

„Je tady krásně,“ řekla, když jsme došli až ke stromu.

Nejdřív jsme na něj pomyslně udělali křížek za naše zemřelé životní partnery a pak jsme náš strom společně objali. Zavřel jsem oči a cítil Lenčinu ruku a vůni stromu, našeho stromu. Byl to zavedený rituál. Pokolikáté už. A s přibývajícím věkem byl stále větší zázrak, že tu jsme zase spolu. Jen my dva. Já a Lenka.

Po chvíli jsme zase vyšli na cestu.

„Víš, že jsem nikdy neuměla lézt na strom a utíkat?“ řekla polohlasně.

Podíval jsem se na ni udiveně. Podívejme se, co se člověk ještě nakonec nedozví.

„Opravdu, jednou jsme u nás šli sousedovi na hrušky a jediná já dostala pořádný výprask,“ zasnila se a pohladila si zadeček, jako by to bylo včera.

Usmál jsem se a lehce ji pohladil. Kráčeli jsme pak zpátky na zastávku a drželi se za ruce. Dva milenci na konci sezony.

Rozloučili jsme se letmým polibkem na zastávce.

Druhý den jsem vstal a čekal mě další radostný úkol. Jako vždy jsem vytáčel Lenčino číslo, abych se přesvědčil, že dorazila v pořádku. Telefon ale zvedl někdo jiný.

„Nezlobte se, prosím, ale paní Novotná v noci umřela…“

Byla to její sousedka, občas ji navštěvovala. Sedl jsem si sklesle na postel. Chvíli jsem se díval do prázdna. Věděl jsem, co musím udělat.

Když jsem došel k našemu stromu, objal jsem ho a zaklonil hlavu. V koruně jsem mezi větvemi zahlédl Lenčinu tvář.

„Vidíš, už umím šplhat po stromech,“ sdělovala mi s úsměvem.

Také jsem se usmál a pošeptal nahoru: „Lenko, strašně moc tě miluju.“

Oči se jí na chvíli rozjasnily. „Já tebe taky – už čtyřicet let, copak jsi to nepoznal?“

Pokýval jsem hlavou. Celou tu dobu jsme si nedokázali říct do očí to, co teď trvalo jen pár vteřin.

Odcházel jsem s vědomím, že za pár let s Lenkou znovu zasadíme nový společný strom. Náš strom života.

Tak do mě šeptej svoje nápady,
tak do mě šeptej svoje nálady,
jsem přece důvěrník tvých snah,
někdy jsem přítel a někdy vrah…

Když něco nechceš říct přímo do očí,
vezmeš si mě a svět se zatočí
o pár mizivých divných piruet,
tenhleten postup znám už snad nazpaměť.

Jsem prostě důvěrník lidských duší,
něžných dlaní a teplých uší…
Spouštím buď smích, nebo slzy,
někdy moc pozdě a jindy brzy…

Ale co byste po mně chtěli víc,
tak hurá do mě – nikdy, nikdy vstříc…
Šeptejte všechno, co chcete právě říct,
koho teď milovat a koho více ctít…

Tak do mě šeptej svoje zážitky,
tak do mě šeptej svoje výčitky,
tak do mě šeptej svoje touhy,
jsem přece sluchátko – ubohý pouhý.

Tak do mě šeptej ty svoje nápady,
tak do mě šeptej ty svoje dohady,
jsem přece sluchátko a nemám tvoji zášť,
když je toho dost, tak se mnou prostě prašť…

Jsem jenom raněné malé sluchátko rozbité,
střižené jen tak nakrátko.
Slyšelo jsem asi příliš moc,
a tak se ze mě stal nezvaný divný host.
Ležím tu samo v bazaru…