Františkánské curriculum vitae

Pater Ján Záň.
Byli jsme spolu v noviciátě.

na svátek Povýšení svatého Kříže.

Kříže jsem měl dost – i on.
Možná on o něco méně.
Jak to ale zvážit
na duchovních vahách,
nebo změřit na délku Kristova kříže?
A to ještě nevidíme do budoucnosti,
do té jasné jaspisové koule.

Přišel do Liberce z hustých lesů
Nízkých Tater.
Byl mladinký.
Byl se ptát v pojišťovně,
zda by ho nepřijali jako řidiče.
Ředitel jím pohrdl.
Jak často se v lidech mýlíme.

Byli jsme vysvěceni měsíc po sobě.
Já ovšem s problémem a jinde.
Vždycky jsem věděl,
že posvátné oleje na mých dlaních
nevoněly marně.
Oleje jsou stejné
jako za Kristova putování.

Já jsem unikl sítím licoměrníků
a Státní bezpečnosti do jisté míry.

Tři měsíce pobyl
ve vyšetřovací vazbě.
Zločinem byly právě ty oleje
na jeho dlaních.
Jak se stát slavným,
i když o to nestojíme.
Prezident Reagan
hlásil do světa
tu komunistické faux pas.

Když konečně zavlály
nad zubem Hradčan
jiné vlajky,
byl poslán do kláštera
ve Svaté zemi,
zbrocené krví františkánů,
ale o tom se nemluví,
jako by to nic nebylo.

Jeruzalém!
V blízkosti pahorku Golgoty
a strkanice křížové cesty.
Ale ponejvíc skrání
tolika svazků knih,
liter i ducha Písma.
Řečtinu ani hebrejštinu
jsme se na té tajné
františkánské univerzitě
v Liberci neučili.

Tak často se v lidech mýlíme.
Ta jeho houževnatost,
jako když se váží uzlíky goblénu
nebo perské koberce

když prostoru je tak málo
jako v cele svatého Petra Alcantary.
Houževnatost jako u mnichů cisterciáků,
kteří vysušili jedovaté mokřiny
a osázeli zrnky všedního obilí,
které jsou přece jenom větší
než hořčičné semínko ve Svaté zemi.

Konec básně je otevřený
jako poslední nadechnutí,
které je důležitější
než masa oceánu.
Čekáme s ústy otevřenými
jako u neopeřených ptáčat.
Čekáme s očima upřenýma
na ten Tranzitus.
Snad nebeské hosana
podobné trubkám Posledního soudu.