Býti básníkem
Pro české básníky je sedmá životní dekáda magickou hranicí, nedosažitelnou metou, jejíž polovinu, tj. 65 let, překročí – a zpravidla jen – někteří. Od klasiků devatenáctého století (Čelakovský, Hálek, Neruda, Vrchlický, Zeyer, Březina, Dyk) po slavnou meziválečnou generaci (Hora, Weiner, Hrubín, Zahradníček) umírají většinou hluboko pod touto mezí, mnohdy před šedesátkou, a dosažení vysokého věku osmdesáti let, slíbeného žalmistou těm, kdož jsou „při síle“, a vykročení do třístopého kmetství po osmdesátce je dopřáno jen výjimečnému počtu (Machar, Palivec, Slavík).
Karel Dachovský, který se letos dožil šedesáti let a vkročil do onoho kritického období, má tudíž legitimní důvod k bilancování. Jaroslav Seifert, jeden z velkých, jimž bylo dovoleno užít trpkostí života nad životní osmdesátku (a jehož poezii Dachovský ctí a nejen ve své poslední sbírce se k ní vyslovuje) vyznal v úvodní básni své bilanční sbírky Býti básníkem, že báseň nelze konstruovat pomocí chrestomatií a rýmovníků: pramení jedině ze života.
Bilancování vlastní básnické tvorby, tudíž nutně splývá s bilancí životní. Je-li bytostným posláním P. Karla Dachovského katolické kněžství, chápe i svou poezii jako součást jeho realizace v životní praxi. Usiluje o to, aby jeho verše oslavovaly Boha a Církev a oslovovaly věřící i nevěřící, když jim představuje svou poezii svobodu dětí Božích.
Je pak celkem přirozené, že věnuje báseň (a ne pouze jednu báseň) životu a dílu barokního jezuity Bedřicha Bridela, jehož básnické úsilí bylo rozpato od velepísně Co Bůh? Člověk? až k pastorálním didaktickým veršům katechismu (Křesťanské učení veršemi vyložené), v nichž je ukryta nejedna lyrická perla a půvabná legendická i jiná drobná epika. – Stejnou rozlohu básní autor věnuje svému františkánskému vzoru, neúnavnému apoštolu Janu Baptistu Bártovi, který „básníky neměl rád“. Několik podobných „životopisných“ básnických črt („curriculum vitae“ je přímo v titulu jedné z těchto básní) vytváří sloupoví básníkova života v této sbírce. V dalších básních k tomu přistupují další jména, ať jsou to básníci Ivan Slavík, Jakub Deml, Vladimír Holan a již připomenutý Seifert, světci sv. Prokop, padre Pio, J. H. Newman či prezident Reagan s Gorbačovem, ale i kolumbijská lékařka Dr. Gloria Polo, která v klinické smrti stála u brány nebe a pekla.
Tím posledním je vlastně vymezen prostor životních bitev „pod rozstříleným praporem“, ignaciánských bitev pod korouhví Kristovou, za neustálého vnímání krásy: neboť je-li povinností a prací kněze neuhýbat z bitev a duše, je úkolem básníka především chválit a oslavovat – krásu Boží, skrytou a nevýslovnou krásu i toho nejposlednějšího stvoření.
A báseň „blesk z nebe, vytržení mysli“. I poezie má nárok na únavu a chvíle odpočinku. Nese také nejednu jizvu i živou ránu. V těchto chvílích vstupuje do ní leckdy sen. A pro tvorbu Karla Dachovského – dvojnásob v této poslední sbírce – je příznačné, že „sen může pohnout životem“, „může být oštěpem hozeným do budoucnosti“, a například právě v básních typu Goblén ze snů je skryto nejvíc biografických reálií, položka za položkou pohnutého života.
Býti básníkem není snadné a touha po „prorockém plášti“ může zůstat nenaplněna. (Básnický plášť Jakuba Demla versus svěrací kazajka, navlékaná básníkům – také jedna z lyrického situací bilancovaného života.)
Přítomnost tolika epických zlomků ze života vlastního i ze života vyznavačů, mučedníků a bojovníků víry současnosti a minulosti odkazuje k další složce tvorby Karla Dachovského – k jeho životopisným esejům světeckých osobností, které jsou víc než pouhým doprovodem nebo doplňkem sešitů básnických. Spojují ústrojně slovo umělce a slovo kněze.
Na nejedné stránce této poslední sbírky zřetelně vidím, že není jen ohlédnutím a bilancí. Je také startem do budoucnosti. Poezie Karla Dachovského chce zasahovat do života a bránit život, proto se nevzdává a neumlčká a otvírá se budoucnosti.
26. 6. 2009, Mojmír Trávníček
