DOMOV, DOMOV, DOMOV – třikrát domov sladký ... ... jediný na světě, jak to srdce matky!
Pro mne domov, vlast, otčina či národ znamená věrnou náruč matčinu a otcovu, jež se neztrácí ani jejich zvěčněním. Jsou to ale i prosté věci kolem nás, hodiny na stěně, kříž, stůl, židle, kamínka a lampa i knihy, přátelé, které od prahu dveří nic neodežene, je jim oázou, studnou ve vyprahlé poušti světa.
Domovem je i útěšná zahrádka, která dům obkružuje, kde v tomto čase raší ze zapadlého slunečnicového semínka, jež sypeme ptákům do krmítka, nádherná slunečnice, která se chladem jakoby s obavami kloní stále pokorněji před zimou k zemi.
Domov tvoří dům s klikou dveří, před nimiž stojíme svojí hrudí a doufáme, že do toho domu blesky neudeří a povodeň jej nesmete. Mít svůj domov znamená mít svůj kout, kam se vracíme z cizích, krásných krajů, obvykle do krajiny našeho dětství, naše české luhy, háje, pole, lesy – zvláště když jsou prosyceny krví našich mužů a slzami žen, proč jen hledíme po nich tak plaše?
Mít domov, znamená být na něj hrdý, nestydět se to vyjádřit, dokázat že je pro nás pokladem, kde je naše srdce. A k tomu je třeba statečnosti, kterou si tak těžce osvojujeme. Nemusí to být jen uniforma, která by nás uschopnila k boji „na očích“. Stačí umět napomenout ty, kteří k naší lítosti odhazují plněné chleby a housky na veřejná prostranství. Totiž neuctivost k chlebu znamená i zneuctění půdy.
Bez domova je pro nás země pustinou, rostliny nekvetou, studni našeho života vysychá pramen, houština je bez ptáka a strom bez kořene, jako žena opuštěná bez muže milého, jako skořápka usychající, vychládající bez jádra žití, jako tmavá noc bez svitu hvězd.
Kéž umíme vážiti kratičkých dnů na světě – kéž se stále znovu učíme žíti moudře a statečněji. K životu potřebujeme domov jako nejdůležitější jistotu a oporu – protože bez ní, zradíme-li ji svévolně, dřív nebo později hyneme.
Tak se dívám do květu slunečnice a čtu v něm poselství J. V. Sládka:
„Silen buď a nepovol, jsi-li v lese žití dub; jsi-li pouze trávy stvol, schyl se ale neustup. Dub anebo třeslice, drž se půdy, kde jsi vzrost´: zlomí-li tě vichřice, žils jak muž – a to je dost“.
Domov znamená úctu k předkům a odpovědnost za budoucí generace – věrnost a pokoru. Znamená mít kde pracovat a dostat spravedlivou mzdu za vykonanou práci.
S J. Seifertem zpíváme:
„Viděl jsem hory plné ledu, však zpívat o nich nedovedu, jiskřily dálky nad hlavami jak bleděmodré drahokamy, jímala závrať při pohledu, však zpívat o nich nedovedu. -- Když ale vidím na obzoru, uprostřed kraje nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí, přestane srdce chvíli tlouci. Tu nemohu se vynadívat a všechno ve mně začne zpívat, zpívat i plakat, maminko má: jak je to hezké u nás doma!“
Dodatek – báseň jako motto
J. V. Sládek: DOMOV
Domove, domove drahý a jediný,
nejdražší, nejsladší nad světa končiny.
Nejdražší, nejsladší na světě ze všeho,
daný mi v kolébce od Boha samého.
A kdybych ve světě byl i ten nejchudší,
ty´s mi dán za poklad v matčině náručí.
Jinde jsou krásnější, jinde jsou šťastnější,
ale tyś nad všechny vlasti mi milejší.
Před mořem, za mořem nenajdu takové,
jako ty, milený český můj domove
