ThDr. Radoslav (Radek) Hobza (* 15. 3. 1932, Třebíč – † 23. 9. 2019, Praha) byl duchovní Církve československé husitské, teolog, církevní historik, publicista a přednášející. Ve své odborné práci se dlouhodobě věnoval dějinám českého křesťanství, husitství, Jednotě bratrské, české reformaci a historii Církve československé husitské.
Narodil se v Třebíči v rodině advokáta Ladislava Hobzy a Františky, rozené Vlachové. Společně s mladším bratrem Ivanem vyrůstal v prostředí Církve československé husitské a třebíčského Sokola. Věnoval se také hudbě a učil se hře na klavír. Na třebíčském gymnáziu maturoval v roce 1951 s vyznamenáním.
Původně chtěl studovat historii a filozofii, kvůli svému náboženskému a sokolskému zázemí však nebyl ke studiu přijat. Roku 1951 proto nastoupil na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. Již během studia se intenzivně věnoval církevním dějinám. Pod vedením profesora Miloslava Kaňáka publikoval v roce 1952 svou první historickou práci a podílel se také na přípravě vydání Farského Postil.
Během studia se zapojoval do praktického života církve a práce s mládeží. V roce 1954 si jej profesor František Maria Hník vybral jako pomocnou vědeckou sílu při katedře sociální teologie. Po ukončení studia byl 19. června 1955 vysvěcen na kněze a svou duchovenskou službu zahájil jako pomocný duchovní v Brně-Králově Poli.
Následně působil v Brně-Židenicích a Blansku. Během studií poznal svou budoucí manželku Libuši, rozenou Loužilovou, rovněž duchovní Církve československé husitské. Sňatek uzavřeli 29. června 1957 ve Sboru kněze Ambrože v Hradci Králové. Poté působil jako farář v Dobroníně, Pacově, Počátkách, České Třebové a v letech 1966–1982 v Žamberku, kde administroval také náboženskou obec v Nekoři.
V roce 1982 přešel do Pardubic, kde působil jako farář do roku 1999 a současně administroval také další náboženské obce, mimo jiné Svítkov a Čáslav. Od roku 1983 byl předsedou pardubického okrsku. Ani po ukončení pravidelné farářské služby nepřestal působit jako duchovní a vypomáhal v dalších náboženských obcích.
Vedle duchovenské služby se po celý život zabýval historií a teologií. V sedmdesátých letech pracoval ve sněmovním liturgickém výboru na úpravách Farského liturgie a spolupracoval na bibliografii profesora Miloslava Kaňáka. Připravoval rovněž odbornou práci věnovanou řádu a kázni při večeři Páně v české reformaci. Po rigorózních zkouškách ji v roce 1982 obhájil a získal doktorát teologie.
Významnou oblastí jeho historického zájmu se stala také činnost a perzekuce duchovních a věřících Církve československé husitské za nacistické okupace. Výsledky svého výzkumu publikoval v odborném a církevním tisku. Tématu se věnoval i po roce 1989 a roku 1997 vystoupil na konferenci Rok 1942 v českém odboji s příspěvkem o Církvi československé husitské v odboji.
Publikoval pravidelně v církevním tisku a věnoval se rovněž tématům české reformace, Mistra Jana Husa a Jednoty bratrské. Je autorem odborných historických a teologických textů a přednášek. Mezi jeho práce patří také text věnovaný počátkům Církve československé husitské Církev československá husitská 1920 až 1924. Jeho příspěvky vycházely mimo jiné v Theologické revue, Českém zápase a církevním kalendáři Blahoslav.
Před listopadem 1989 připravil biblickou hru Životem Pána Ježíše. Po roce 1989 se aktivně zapojil do demokratických změn v Církvi československé husitské a stal se členem přípravného výboru obnovené Jednoty duchovenstva. V nových podmínkách rozšířil také svou pastorační práci a docházel například do pardubické věznice.
Věnoval se rovněž pedagogické a přednáškové činnosti. Na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové vedl seminář o křesťanství a jeho historickém vývoji. Účastnil se ekumenických a historických setkání a působil také v Literárně-historickém odboru pražské diecéze Církve československé husitské.
Vedle církevní a odborné práce zůstal po celý život spojen také se Sokolem. Do jeho obnovy se zapojil již na konci šedesátých let a znovu bezprostředně po listopadu 1989. Ve volném čase rád cestoval.
ThDr. Radoslav Hobza zemřel náhle 23. září 2019 ve věku 87 let. Poslední rozloučení se konalo 2. října 2019 v Husově sboru v Praze na Vinohradech.
Z tvorby
Jednota bratrská jde do světa
Kompaktáta mezi římskou církví a husity r. 1436 všechny kališníky neuspokojila: Povolovala sice přijímání večeře Páně pod obojí (tj. i z kalicha) také prostým věřícím – laikům, ale odsunovala do neznáma druhou část Čtyř artikulů pražských o prostotě (chudobě) a kázni ve společnosti i v církvi.
Proto se po českém království brzo objevovaly skupinky husitů, kteří daný stav kritizovali a hledali pravé = dobré kněze podobojí. Tím se však dostávali mimo povolené utrakvisty, byli vyslýcháni, napomínáni a vězněni i věrným kališníkem a králem „obojího lidu“ českého Jiříkem z Poděbrad.
Uvítali tehdy nabídku, aby se odstěhovali na samý kraj země, do samoty v Kuvaldu v Orlických horách. R. 1467 vytvořili samostatnou křesťanskou Jednotu – a tak se stali nepovolenými kacíři. Nepomohl jim ani tzv. Kutnohorský náboženský mír na jaře 1485.
Přitom jejich biblická důslednost a mravní opravdovost lákala i řadu kališníků, kteří byli měšťany či šlechtici a vzdělanci. Po mnoha letech odmítání Bratři tento problém ve sporu mezi tzv. Malou a Velkou stránkou v 90tých letech vyřešili a svoje společenství – a tím i novou, náročnější cestu k spasení – jim otevřeli.
II.
Když ve dvacátých letech 16. století v Německu vystoupil reformátor Martin Luther, čeští kališníci to přijali s radostí a nadějí. Také někteří kněží z Jednoty ho osobně poznali a snažili se získat jeho souhlas s bratrskou vírou a řády.
Po počátečních Lutherových rozpacích nad jejich mravní přísností či nad druhým křtem (při přijímání dospělých do Jednoty) při dalších jednáních na jaře 1535 ve Wittenberku mohli od něho slyšet: „Povězte Bratřím od nás, ať se toho dobrého, co jim Pán Bůh z milosti dal, věrně drží a v dobrých řádech svých zůstávají.“ Podobně psal i Melanchton bratru Bavorynskému.
Na základě těchto ohlasů z Němec sepsali v létě 1535 Bratři česky Bratrskou konfesi, kterou podepsalo dvanáct pánů a třicet tři rytířů. Toto vyznání v latinském překladu přivezli čtyři Bratři do Vídně, kde byli králem Ferdinandem I. p. Vilém Křinecký a p. Vilém Domouský dne 14. listopadu přijati a Konfesi mu předali.
Při novém přijetí 21. XI. uslyšeli, že k přečtení jejich spisu neměl čas, ale že jim pošle odpověď. Počátkem ledna 1536 vyšla výše zmíněná bratrská konfese česky tiskem pod názvem „Počet z víry a naučení křesťanského, králi Jeho Milosti ve Vídni podaný od pánův a rytířstva království Českého, kteříž jsou z Jednoty Bratří Zákona Kristova, léta 1535“.
Druhé vydání bylo vytištěno v Litomyšli už 14. května 1536. Obsahuje 20 článků a je sestaveno podle Lutherova Katechismu (blíže viz Ferd. Hrejsa: Dějiny křesťanství v ČSR, V. str. 63–65).
Bratři toužili, aby také v cizině o nich věděli pravdu – a proto chtěli, aby králi vloni předložená latinská konfese byla vytištěna ve Wittenberku s doporučením samotného Luthera. Poslali k němu tedy 8. X. nové poselstvo. Bylo přijato ve společenství několika dalších teologů, a Luther žádal jen vysvětlení dvou méně významných slov v bodě 19 a 20.
Dne 5. listopadu jim dal odpověď, v níž v těchto bodech (o uvolnění celibátu a o možnosti pokání před smrtí) žádal o opravu. Bratři vyhověli a poslali opravenou konfesi zpět. Pro obtíže s nakladatelem však se její vydání o dva roky zdrželo.
Vytiskl ji Jiří Rhaw r. 1538 jako „Confessio fidei ac religionis baronum et nobilium Regni Bohemiae“ s vyobrazením M. Jana Husa. Luther v předmluvě napsal, že Bratři nepotřebují jeho doporučení, neboť „pominuvše učení lidského, přemýšleli dnem i nocí v zákoně Božím a jsou znalí Písma a jím vyzbrojeni. Budou nemálo milí všem opravdovým křesťanům“.
Současně vyšla tam rozšířená bratrská „Apologia verae doctrinae“, psaná původně pro markrabího Jiřího Braniborského. Také v ní je zřejmé, jak Jednota přijímá lutherské názory, ale přitom trvá na nutnosti pokání a nového, opravdového života.
ThDr. Radek Hobza
