Na cestě

Na stěně mého dětského pokoje visel prastarý obraz neznámého malíře, nazvaný Polní cesta. Často jsem ležel na pohovce a dlouho mlčky zíral na jeho popraskané plátno. Ten obraz mě fascinoval. Měl jsem pocit, že mě do sebe vtahuje tajemnou silou. Několikrát se mi v noci zdálo, že mě skutečně pohltil. Ve snu jsem prošel jeho pozlaceným rámem a stanul na kamenité hlíně polní cesty. Cítil jsem vůni kvetoucího šeříku, slyšel jsem bzučení včel, dotýkal se rukama vlčích máků podél cesty uprostřed sluncem zalité krajiny...

Víc si z onoho zvláštního snu nepamatuju, jen podivné vzrušení a očekávání, které ho doprovázelo, chvění bránice a bušení srdce, pocit, že stojím na prahu něčeho velkého a tajemného. Jako by mě na chvíli zachvátila příjemná závrať, jako by na mě dýchla vůně dobrodružství a vzdálených obzorů...

Kdo ví, možná by mi to všechno vysvětlil Sigmund Freud, možná to ze všeho nejvíc způsobilo moje dospívání. Ale jedno vím jistě: ta klikatá cesta na starém obraze se mi stala neobyčejně silným, magickým symbolem, hlubokou šifrou lidského života, tajemným znamením, které mě provází dodnes.

Symbol cesty je mi v patách, pronásleduje mě, kudy chodím, a vždycky mě nakonec dostihne. Knihy, které ovlivnily můj život, jsou protkány symbolem cesty: Tolkienův Hobit, aneb cesta tam a zase zpátky, moudrá knížka Morgana Scotta Pecka, nazvaná Nevyšlapanou cestou, a taky životopis Tomáše Halíka, nazvaný Ptal jsem se cest...

Dodnes se mi občas stává, že mě najednou zčistajasna zasáhne ona bolavě krásná cestovní touha, se kterou jsem se probouzel ze snů o polní cestě. Vzpomínám, jak jsem před mnoha lety nastoupil do autobusu a jako zasažen bleskem a přikován k zemi slyšel v rádiu Jana Nedvěda, jak zpívá: „Cesty klikatý, co maj svůj řád, a kluky blázny, co uměj si hrát, holky copatý s řemínkem ve vlasech, jak mám rád...“

Jako ve snách jsem koupil jízdenku a klesl na sedadlo. Zíral jsem ze špinavého okénka na ubíhající krajinu, v hlavě mi vířily polní cesty a lesní pěšiny, skalní stezky a soutěsky, z hlubin dětských vzpomínek se vynořila slůvka „Cestička k domovu známě se vine, hezčí je, krásnější, než všechny jiné“, a pod tím vším se až do konečků prstů rozlévala podivná, šíleně krásná touha, touha být na cestě...

A právě tehdy, mohlo mi být tak osmnáct let, jsem propadl kouzlu lesní moudrosti, táborových ohňů a víkendových vandrů. Na jednom vandru mě zasáhl další úder té zvláštní mučivě krásné nostalgie, když jeden přítel u táboráku zpíval refrén písně Wabiho Daňka: „Kráčíš dál a cesta se kroutí, až potkáš nás na ní, tak přidej se k nám...“ Zase mě zachvátila ona tajemná cestovní horečka, to podivné rozechvění, ta vůně dálek a nekonečných obzorů...

Myslím, že to bylo právě ten večer před lety na vandru, kdy mi kamarád Jirka vtiskl do ruky ohmataný svazek Kerouacovy knihy Na cestě – a můj osud se zpečetil. Četl jsem se zatajeným dechem. Ano, říkal jsem si tehdy ve stanu, s patosem, za který se dodnes trochu stydím, život je cesta, cesta plná rozcestí a touhy. O tom to je, recitoval jsem opojený Kerouacem, i cesta může být cíl. Jít dál a dál za obzorem, cestou necestou, ano, to je moje životní filosofie, říkal si ten osmnáctiletý mudrc ve mně.

Ten vandr byl plný neuvěřitelných náhod a vyloženě divných událostí, takže mě ani tolik nepřekvapilo, když druhý den u táboráku někdo začal zpívat píseň Pavla Bobka: „Veď mě dál, cesto má, veď mě dál, vždyť i já tam kde končíš, chtěl bych dojít, veď mě dál, cesto má...“ Měl jsem tehdy nejasné tušení, že se něco děje, že ve mně něco zraje a něco se láme, že moje cesta se blíží k rozhodující křižovatce...

O pár měsíců později jsme na jednom vandru nahlédli do venkovského kostelíka. Byl tam příjemný chládek, pach plísně se mísil s vůní kadidla. V dřevěných lavicích sedělo několik kouzelných babiček a dědů a vysokými hlásky zpívali: „Blaze každému, kdo kráčí po Božích cestách...“ Udělalo se mi trochu mdlo a bezděky jsem odevzdaně klesl do kostelní lavice. Stařičký a tlustý pan farář se ztěžka vyškrábal na kazatelnu, chvíli lapal po dechu, pak otevřel velkou odrbanou knihu a ... změnil můj život. Přečetl jen jednu větu: „Já jsem ta cesta, pravda i život...“ Zbytek jsem neslyšel...

Zavřel jsem oči a najednou jako bych za bílého dne vstoupil do svého dětského snu. Znovu jsem stál na kamenité hlíně, srdce mi bušilo a dech se tajil. Cítil jsem vůni kvetoucího šeříku, slyšel bzučení včel, dotýkal se rukama vlčích máků – a přimhouřenýma očima sledoval sluncem zalitou polní cestu, která se vlnila přede mnou...

Pavel Hošek