Eva Zvolánková (* 12. 4. 1963, Havlíčkův Brod) je členkou Církve československé husitské a autorkou duchovně zaměřených dopisů a textů, v nichž se dělí o svou zkušenost víry.
Narodila se předčasně na Velký pátek 12. dubna 1963 v Havlíčkově Brodě. Od narození ji provázejí vážné zdravotní obtíže, které výrazně ovlivnily její život.
Vystudovala střední ekonomickou školu. Smysl a důležitou náplň svého života nalezla ve víře a v přímluvných modlitbách za druhé lidi. Své přátele po mnoho let oslovovala prostřednictvím dopisů, v nichž zachycovala osobní zkušenosti, duchovní úvahy a zamyšlení nad vírou.
Její dopisy postupně vytvořily rozsáhlý soubor textů. Část z nich byla vydána nakladatelstvím Blahoslav ve třech samostatných publikacích nazvaných Dopisy 1, Dopisy 2 a Dopisy 3, určených pro vnitřní potřebu Církve československé husitské.
Eva Zvolánková přispěla také do sborníku Dialog na cestě. Její tvorba vychází z osobní víry, modlitby a potřeby povzbuzovat druhé lidi a sdílet s nimi naději i zkušenosti získané v nelehkých životních situacích.
Z tvorby
Publikace
- Dopisy 1
- Dopisy 2
- Dopisy 3
Publikace byly vydány nakladatelstvím Blahoslav pro vnitřní potřebu Církve československé husitské.
Eva Zvolánková přispěla také do sborníku Dialog na cestě.
Rozsvícená lampa
„Vždyť tentýž Bůh, který řekl: ‚Budiž světlo uprostřed tmy,‘ rozzářil své světlo v nás, aby lidé viděli božskou krásu vyzařující z Ježíše Krista.“ (2. Korintským 4,6)
Milí přátelé, dnešní adventní dopis bych ráda věnovala přemýšlení o světlu v nás i kolem nás.
K této myšlence mě přivedla představa adventního věnce, na kterém se postupně rozsvěcují svíčky na znamení příchodu Pána Ježíše na tuto zem. Sám o sobě v Janově evangeliu říká: „Já jsem světlo světa.“
Již mnohokrát jsem v dopisech psala, že mám období před Vánocemi velmi ráda. Umožňuje mi ztišit se, více naslouchat Božímu slovu a přemýšlet o všem i o sobě. Vždy znovu toužím po tom, aby tak, jak přibývá rozsvícených svíček na věnci, přibývalo vnitřního světla i v mém srdci.
Uvědomuji si, že po celý můj život mě provázejí lidé, kteří mi svou přítomností a jednáním „svítí“ na cestu, po které jdu, abych ve tmě nezabloudila, nezakopla a neupadla. Podobají se lampě, kterou si lidé dříve svítili na svých cestách.
Jsem za všechny lidi, které mi Bůh poslal, opravdu vděčná. Někteří mě provázeli svým světlem jen krátce. Jiní lidé mi svítí velmi jasným plamenem a ušli jsme spolu už hezký kus cesty. Byla místy hrbolatá, samý kámen. Někdy se mi zdálo, že blátem, které se před námi na cestě objevilo, nemůžeme projít. A prošli jsme.
Co je zapotřebí, aby lampa svítila jasným a stálým plamenem, osvěcovala nám cestu a činila ji bezpečnou? Musí být vyčištěná a naplněná olejem. Knot v lampě musí být správně nastaven, aby nečoudil, ale po zapálení vydával jasné světlo, které dobře osvítí okolí.
Podobné je to s naším srdcem. Dovolme Bohu, aby nám ukázal vše, čím jsme si je nechali znečistit. Pusťme Pána Ježíše dovnitř, aby je vyčistil.
Olej v lampě představuje naši lásku k Ježíši Kristu, kterou má být naplněno naše srdce. Knot v lampě zobrazuje správné vnitřní nasměrování k Bohu v nebi. Oheň v lampě symbolizuje oheň Ducha svatého, který přebývá v našem srdci.
Svítí nám na cestu, po které jdeme. Prozařuje skrze nás, a tím ukazuje cestu druhým lidem, aby nezabloudili ve tmě.
Záleží na každém, zda se jeho srdce bude podobat vyhaslé, nebo svítící lampě. Pokud se rozhodneme, že se naše srdce stane svítící lampou, bude nás jeho údržba stát námahu.
Výsledkem takové námahy bude, že naše vnitřní světlo bude svítit nám i druhým lidem na cestu nejen po dobu adventu a Vánoc, ale také po celý příští rok a až do konce našeho života.
Eva Zvolánková
