OTCI

Strávils další noc se stíny

všech svých zemřelých

Byla to dobrá noc Očistná

jak pohled z vysoké skály

Tam dole přijde to Ale nespěchej

Nemají ho rádi Spěch

Dokonce ani v očistci

Tam nejméně

Co sis tak mohl povídat

s těmi stíny? Nač se tě ptaly?

Co se dalo vyčetly si

z tvého kurikula z tvých čar na rukou

už trochu nejistých a lehce uhýbavých

Pozdravils tuhle pošťáka

Ucukl dlaní jako by se dotkl

hada nebo třetihorní skály

až zapomněl ti dát to rekomando:

pozvání k poslednímu soudu

Tvá žena ještě se snaží

tak moc až jí utichá tep

jak by ti vykreslila zítřek

plný jiřiček a Rachmaninova

a francouzského sýra

staršího než Pompeje

Jen popel trochu otřeš

A jsi zpět U své dcery

Je jí pět a nosí kulich s bambulí

Má krátké prsty

jinak by mohla být klavíristkou

svět by jí klečel u nohou

a ty bys z novin dělal výstřižky

a schovával je v krabici od bot

značky Baťa

I ten karton už je starší

než tvá vzpomínka

kotva na dně času

Tvá loď ještě nevyplouvá

ale kapitán už se skoro blíží ke kormidlu

Čím ho podplatíš za malé zpoždění?

A ano Křičíš Ze spaní i bdění

Křičíš na všechny své viny které bys nevzal zpět

Tak byly sladké Ale teď bolí

při každém škobrtnutí ve frontě nachlup stejných

nomádů žebrajících po ránu

o další dávku ticha

Křičíš na ty které miluješ

snad že tě nedovedou vrátit

tam kde ti byli blíž

Křičíš na svého Pegasa

Býval to ohnivák a je z něj

vypasený nemohoucí pecivál

drtící v zubech verše které už ti nedá

abys byl jejich pokorným zapisovatelem

A přitom ty sáms to byl

kdo jej kdysi zapřáhl do pluhu

a bičoval a nechával stát na mrazu

věrného až za smrt Ale ne té jeho

Pak čí tedy? Hádej

Můžeš jednou

Až pak vyvětrají Možná koupí si i nové záclony

Budeš s nimi jakýms býval před tím vším

Ilja Muromec v čele vojska Objevitel kontinentů

Osnovač plánů na to hezké co určitě přijde

Plyšový medvěd zpívající tak strašně falešně

tu píseň o plavcích co pluli dál a dál

Kam ale? Věděls to někdy?

A bylo to důležité?

Stačí vědět o horizontu že kdesi je

a že tam nehoří právě v tu chvíli

kdys tam vystavěl dům

zasadil strom a leccos jiného

Jenže z moře se právě vyhrnula vlna těžká

jako ruka dělníka u vysoké pece

z rukávu té nekonečné modři

a tvůj dům vzala s sebou

Zbylo jen matné tušení

že tam možná

někdy stál

(Věnováno básníku Karlu Janotkovi, + 18.1.2020)