- Základní údaje
- Kategorie: Tvorba členů a hostů
- Autor: Markéta Hlasivcová
- Zobrazení: 1659
UKÁZKY Z TVORBY (poezie, próza)
BETTY
Občas si připadám jako jezdec
jenž přes rám obrazu
vyjíždí tajně do krajiny
Mám v dlani malý kousek ledu
a on mi roztává
Jako by plakaly prsty
Cesta se stále otevírá
ale nikdy to není ta
po níž mne vodívala babička
Možná se mi to jenom zdálo
že mi říkávali
Barunko
x
Prošla jsem chodbou na zahradu
Uprostřed vlahé barvínkové noci
panenská noblesa kvetoucí třešně
Jas na půl vesmíru
Jak udivené zrcadlo panny
visela přímo nad ní
úplňková Luna
Známý hlas na mne něžně volal:
Nesejdi z cesty
děvenko
x
Otec je s panstvem kdesi v Pešti
Babička odjela
neboť se nepohodla s dcerou
Nikdo mne tady nyní nemá rád
Matka mne neustále vláčí jako ovci
k rujným beranům
Ni slovo o duši
Ni slovo o srdci
Ni slovo o snech
Jen neustálé: Však si zvykneš
Jako ty před tebou
Konečně skloníš tu umíněnou hlavu!
Svatební hosté si rozepnuli saka
Vím že mne prodají
Že budu usychat
Oni se budou dívat
na ty dva břehy
každý od jiné řeky
KARLA ERBOVÁ: KROKOVY DCERY
„Dobré ranko, Libuš,“ pravila Kazi a dívala se podezíravě po sestře. „Copak to zase u vás dneska v noci bylo, takovej rambajz, neoslavoval Přemysl výročí zatnutí otky?“
„Ale kdepak, holka,“ mávla Libuše otráveně rukou a opravila si čelenku, která jí stále padala z čerstvě udělané trvalé. „Ne a ne ho odnaučit, aby mi do obýváku nechodil v těch lýčených střevících. Láme se to, neřád, nadělá se s tím, nestačím luxovat. Co se mu nadomlouvám, nevysvětluju, málo platný. Najednou ho to popadne a že prý je bude nosit. Aby prý bylo vidět, že nezapomíná, z čeho vzešel a takový hlouposti, co obvykle vykládá na shromáždění starců.“
„No jo, je před volbami, ten můj má taky mimořádně bláznivý řeči,“ souhlasila Kazi.
„Mne ale rohlíkem neopije,“ horlila Libuše, „já na to nemám náladu. Včera si navíc vymyslel, že ruchadlo se dá do pracovny a upraví na květinový stolek, prý je to teď ve světě velká móda a kam by že to vedlo, aby si sousedi povídali, že český kníže je nemoderní a nejde s dobou. A už ho táhl! Tak, jak bylo z pole zaneřáděný! Tak jsem se trochu rozčílila. A on se nedal, to víš, mužský, musí mít vždycky poslední slovo a vždycky pravdu a všude byl a všemu rozumí. Začal mi vyčítat, že jsem se ve svých věštbách nezmínila o tom, kde bude hospoda U Fleků a jak on prý mezi chlapy vypadá? Tak jsme trochu diskutovali.“
„Jako ten můj,“ stěžuje si s potěšením Kazi. „Stejní blázni. Nedávno měl tři neděle za sebou k obědu kuře a už začal mít řeči. Tak jsem mu řekla: Když jsi tak chytrej, jdi a stoupni si do fronty na maso sám, já tam nepůjdu. Posledně jsem promrzla a bolí mne ledviny, ani čaj od Tetky nepomáhá. Nemám na to čas ani náladu ani chuť! A on, že prý jsou to samý výmluvy a řečnil a řečnil, pak se sebral, odešel do lesa a za chvíli přitáhl - - celého kance! Na zádech! Ještě živýho! Myslela jsem, že mne trefí šlak. Jak já se lekla, holka. Povídám: Bivoji, kdypak jsi byl naposled u doktora? A on, že ženská je napřed nespokojená, když maso nemá a potom hned, když ho má. Tak už jsem neřekla nic a teď má dennodenně toho divočáka, ráno, v poledne, večer, týden po týdnu. Pořád maso. Už toho má dost, vidím to na něm, jak by si dal prosnou kaši nebo oukrop, ale túhle! Zrovna ne! A on mlčí, protože ví, že bych mu to jaksepatří vysvětlila, kdyby se ozval. Já mám takovou zlost! A z toho kance snad ani neubývá. Mám dojem, že tam v komoře pořád visí celý. Nechtěla bys kousek?“
„Prosím tě, já to nemůžu, držím redukční dietu. Už jsem se nemohla dostat do věštebného roucha, samá pneumatika, samý sádlo. A Přemysl? Ten fajnovka?
Napřed každé sousto očichá, jestli není cítit, kdepak vašeho tříměsíčního kance, ten by mne hnal! Ale nabídni kousek Tetě, je taková hladová, k nám pořád chodí jako se podívat, co děti, ale jde jí o to, aby se zadarmo najedla, já do ní vidím.“
„No, ona si asi z toho důchodu moc dopřávat nemůže, to víš, ani neměla odpracovaná všechna léta, pořád marodila,“ snaží se sestru omluvit Kazi.
„To já vím, ale přesto mne ta její šetrnost někdy dost vytáčí. Nabídni jí to. Zbavíš se pár kil masa, u Tetky si šplhneš, stejně už musí brzy natáhnout bačkory, pořád naříká na neduhy, třeba ti víc odkáže.“
„Na to tak akorát čekám,“ směje se Kazi, „stará panna, copak ta mi může odkázat. A ke všemu, teta, dovedeš si představit ten notářský poplatek za každý hadřík? Víš, kolik se může po její smrti hlásit příbuzných, které ani neznáme? Vždyť ti naši chlapi, kudy chodí, tudy trousí semínka. Copak my víme? A já se mám handrkovat o nějaký otlučený hrnec, snad dokonce ještě s vypichovaným ornamentem, ne? Parádu žádnou nemá, a to její sídlo? Dej mi pokoj, vždyť by se to celý muselo přestavět, to by stálo grošíků! Dneska ti developeři neví, co si účtovat. Co my se jí s Bivojem nadomlouvali: Tetko, kup si družstevní garsonku, to je pro samotnou ženskou nejideálnější. Budeš to mít se vším pohodlím, žádné starosti, kdepak. Ani slyšet nechtěla. Že prý musí být mezi lidmi a v přírodě.“
„Žvaní,“ sekne jazykem Libuše, „já vím, co v tom je. Vojvoda ze sousední vsi tam za ní někdy chodí. A v garsonce v paneláku by to tak nešlo, to víš, tam je všechno slyšet, partaje by se staraly. A ona prý při tom – to mi říkal její soused přes potok – ona prý při tom tak vejská, že je to slyšet široko daleko. On chodívá schválně poslouchat s partou chlapů a chechtají se tomu. Na tom jejím Tetíně je ticho jako po pěšině, služky si koupí za obnošenou suknici – a vidíš, přesto se to profláklo.“
„Libuš, Libuš,“ ozvalo se naléhavě nádvořím. „Kde zase vězíš?“
„A jéje, už mne zase shání,“ otráveně prohodí volaná, „mám já chvíli jen tak pro sebe? Pro svoji psýchu?“ a směrem k naléhání pravila: „Copak se děje, Přemysle, chceš snad poradit v panování?“
„Pojď sem, honem, honem,“ naléhá muž.
„Hoří snad? Nemůžeš se dočkat?“
„Nehoří, ale ty snad taky právě nevěštíš slávu Prahy nebo jo?“ odsekne Přemysl a nakloní se přes palisády, aby viděl, jaký naléhavý důvod zdržuje jeho ženu.
„Krobián, jako ten můj,“ sekne jazykem Kazi a raději jde po svých.
„Mamí,“ ozve se mezi škvírami hrazení kvílivý hlásek Nezamyslův. „Mamí, prosím tě, pojď sem. Táta nemůže najít na mapě Stadice a já to mám umět zítra do zeměpisu.“
Sestry se ohlédly a významně na sebe mrkly. Po pár krocích se Libuše ještě obrátila:
„Ty, Kazi, poslyš, jak jsi to říkala o té garsonce? Berou ještě záznamy? A kolik to asi stojí, nevíš?“
„Patnáct,“ řekne Kazi, „a pokud bys měla moc naspěch, tak dvacet, třiadvacet, jak kde. Ale pak je to tutový. Počítám, že by se našly, ne?“
„Tak jo,“ vzdychne Libuše a jde hledat ty zatracené Stadice.
- Základní údaje
- Kategorie: Tvorba členů a hostů
- Autor: Markéta Hlasivcová
- Zobrazení: 1846
Z obsahu knihy LIBERTÉ
David
/epopej ke stejnojmenné symfonické básni/ Vznikl i u příležitosti vernisáže plastik, které vytvořily umělecky nadané děti s názvem Dobro a Zlo.
Vyšli Nalezení… Napít se Chorálu
/Před Svátostí Upálení Mistra Jana Husa/
K přehlídce gotických kostýmů v Ledeburské zahradě.
LIBERTÉ
Volně k přehlídce na Staroměstském náměstí
KORZETY - ŠNĚROVAČKY
Výstavě LIBERTÉ v Kongresovém centru v Praze.
- Základní údaje
- Kategorie: Tvorba členů a hostů
- Autor: Markéta Hlasivcová
- Zobrazení: 1692
- Základní údaje
- Kategorie: Tvorba členů a hostů
- Autor: Markéta Hlasivcová
- Zobrazení: 1700
Poezie autorky v překladu Karla Sýse
Osiřelá vesnice
Osiřelá vesnice,
hřbitov domů.
Bezmála dvacet let
nezaslechla kroky ani dech.
Prkna křížem přes okenice,
na cihlu hluboké škrábanice.
Před dveřmi hynou saně
steskem po dětech.
Barva se sloupala do masa,
zámek zrezivěl na kost.
Práh ztratil víru
v nové příchozí.
Pes by zaštěkal na cizího,
zakňučel, když přijde náš…
Ale to jsou jen bláznivé vidiny
poblouzněného domu.
Tulipány se derou k jaru.
Nikdo je nevysadil,
plevel se potácí zahradou
bez plánu jako opilec.
Stromy si propletly kštice
a květy zuří. Vždyť nastal máj,
ale slepými náboji
netrefí do úrody.
Plotům vyvstala žebra,
vyhřezly kostry válenek,
listí haraší na zápraží.
A lidi? Marně se snažíš,
nechodí po cestách.
Milovaná macešská vlasti!
Můžeš dát odpověď?
Kdo ožebračil starce?
Kdo odstřihl stařenkám knot?
Krym
Starý Krym sežehlý úpalem
zůstal krok za námi.
Jak se s ním rozloučit?
Vydat se od vln a zrcadel
do mlh a dešťů?
Od něžné linky pohoří,
od přetékajících trhů,
od divů pradávných dob?
Dítě dvou moří
předvídavě uspalo sopky
a hebce vystlalo náruč
pro lodě spěchající z dálek.
Krym s pláty silného zlata
na dně porostlém koráby z pohádek.
Nedopočítáš se žuly,
jež k sobě poutá dvě nedohledné hladiny.
Kavyl mi šeptá bylinu
o tom, jak bohatýr
stepí na koni cválal
a kůň kopytem kavyl pošlapal,
jak Skytové v noci pohřbívali,
zatkanou do hedvábného rubáše,
nejkrásnější ze svých dcer,
a jak vztyčili kurhan nad mohylou.
V Mramorové jeskyni zázraky žijí,
čekajíce na člověka, že se zastaví
aspoň na hodinku, na dvě.
Můj starý Kryme,
rodiště snů,
navoněný polní levandulí a trávou,
dirigente stovětrné symfonie
hřmící nad bezdechým krajem!
Konec světa
Stromy se svěšenými rameny.
Zacementované silnice.
Slepicím zmoklo peří,
kozy zebou nohy.
Pod zlámanými deštníky
choulí se lidé – myši.
Domy dorostly jen do přízemí,
zarazily se o břidlicový rám.
Auta á la retro
neberou ani do šrotu.
Mohli by žít lépe.
Ale jak na to? Nikdo se neptá.
Teď právě frčí holínky.
Až bude vyhlášeno léto
všichni si nazují polobotky.
Shop nepremává,
plot je našišato
a husy u koryta
bezcílně kejhají.
Na podzim půjdou pod kudlu.
Mají štěstí – nikdo jim to neřekl.
Od předtuchy ke smutku je jen krok.
A kdo nosí štěstí? Nevíme.
Na holuby číhají
hubené a zlé kočky.
Dnes krávy nadojí
denně jen lžíci mléka.
Pusto a prázdno,
pryč jsou mé naděje.
Nad horama nesvítá,
spásy se nedořežeš.
Na poslední stránce stojí věta:
Nastává konec světa!
Rozkradli jsme zemi
Rozkradli jsme zemi
po kouskách.
Jak vrátit to, čím bývala?
Jen pár teček místo odpovědi…
Vše co řekneme
umazala lež.
Vše je dovoleno,
ale smíš si to jen myslet.
Prosit světce lze jen v kostele.
Ale právě ti před pohledem ikon
uhýbají vyhořelým zrakem,
sinalí a dutí.
Jak jsi, Bože, mohl dovolit
právě tohle?
Místo štěstí jsem si vyprosila
hoře.
Učit se, učit se, učit?
Učení nemá cenu.
Bohatí se neučí,
kradené zlato jim samo
spadne do klína.
Už to začíná –
bez čtení, bez psaní,
bohatnou dutohlávky a dutohlávci,
rozlézají se rychlokvašky.
Mor peněz k nám vtrhl,
ano, právě k nám!
I mrňous umrněný
chce být bohatý!
A mocný,
pozlacený od hlavy až po paty.
Ó krutá tího moci!
A tak málo vlastenců v zemi.
Kam se poděju,
kam před tím uteču,
když snít zadarmo se dá
už jenom v černé noci?
Když v Praze prší
Praha se mračí. Déšť
paličkami tluče dláždění.
A vichr – nesmlouvavý vojevůdce
rozkazuje živé vodě
koho a co má svlažit. Nehybnost
mlčí nad zalitou Prahou,
od střech po sklepení zebou domy.
Město se unavilo, tiše spí.
Podél zdi probleskne
a zas vklouzne do tmy taxík.
Unavená Praha spí.
Dá si zdát letní sny.
Karlův most se stáhl do sebe,
na kost promočený lijavcem.
Protahuje se jako kotě
teď nastavil vodě pravobok.
Na palubě těžkotonážního deštníku
obeplouvám skaliska činžáků.
Sním s Prahou
sama její sen.
Vpíjím se do samoty…
Slyšíš mne, Praho?
Zakotvím svou duši v hnízdě
pod jednou z hebce vystlaných střech.
- Základní údaje
- Kategorie: Tvorba členů a hostů
- Autor: Markéta Hlasivcová
- Zobrazení: 1687

Anotace podle Albatrosu:
Veršované leporelo se zimní tematikou a něžnými ilustracemi. Snížek umí nejen studit, ale taky si hrát. Vozí vrány na ohonu, sněhulákovi nafouká sněhovou peřinu a medvědovi vykouzlí královskou korunu. Verše napsal Ondřej Hník, ilustrovala Markéta Šmalcová.
Další články …
Strana 9 z 32