Hanka Wohlgemuthová

PAŘÍŽSKÝ HODOKVAS Nad pláštíky jeřabinových korzetů jež berou dech dámám, co hrdě vláčejí své urousané suknice v blátě a splaškách středověké ulice. Nad dětmi žebráků Hrajících si s dívčí mašlí, kterou k ránu, Mezi dlažebními kostkami V rozlitém víně našli. Nad starou Paříží snáší se mlha Prolitá teplou vůní kouře, Jenž z malých krčem a pekáren K ospalému slunci šplhá.To bronzovým létem nahořkle jemná hudba zámeckých cembal a louten přináší hodokvas Za tancem podzimního listí, medoviny a duhových hadříků černovlasé cikánky, táhnou studenou branou do města kočovní herci a zezadu orosených vozů houpou se dětské nožky s promáčenými opánky. Jen ztěžka už se proplétají ulicemi jimiž se začínají vířit hloučky milenců věrných svým okřídleným maskám a oddaných volnosti, jež byla pro tento den darována i zakázaným láskám.už je tamburíny hlas 

Jan Wittberger

 TGM : Nebát se a nekrást

Jako každoročně, i letos jsme si před nedávnem připomněli výročí narození 1. československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Byly proneseny proslovy, vzpomínalo se. Připadalo mně však, že naše sdělovací prostředky nevěnovaly této události příliš pozornosti, nebo dokonce, vůbec žádnou. Jistě, zajímají je více různé zprávy o kriminalitě a politice. Někdy můžeme říci, o obojím najednou, tedy v jednom. To, na první pohled, s Masarykem nijak nesouvisí, může někdo namítnout. Vždyť přece to byl poctivý muž. No právě, mohu, naopak odporovat. Vždyť to byl on kdo razil heslo: Nebát se a nekrást. Mnohý občan se může bránit. On nekrade, žije slušně, jeho se to netýká. A co ten strach? Tady už by to jistě bylo horší. A jak souvisí zlodějna se strachem? Proč mluvil TGM zrovna o těchto dvou záležitostech? Vezměme nejdříve ten strach. Jistě, člověku je vrozený. Je to pocit, který jej svým způsobem, chrání, tak aby neudělal něco, co by jej mohlo poškodit. Dobře strach může i ochraňovat, ale někdy je ho až příliš. Lidé žijí ve strachu z toho a onoho, bojí se, ony zmíněné sdělovací prostředky strach rády šíří, i když na druhé straně zase leccos z čeho by lidé strach mít mohli, zamlčují. Ať je to jak chce, celá naše společnost je tak nějak prolezlá strachem. Dokonce, mám někdy pocit, že i zdejší politici se domnívají, že ustrašeným občanům se lépe vládne. Proto, jak se říká, čeho je moc, toho je příliš. A tu nám Masaryk vzkazuje – nebát se. Být odvážnými členy společnosti, kteří se nesmíří s jejími neduhy a ozvou se. A nekrást? Ano, doufám, že většina lidí nekrade. Ale všichni víme, jak je zlodějna u nás zakořeněná. Vždyť už dříve se objevilo heslo: Kdo nekrade aspoň hodinu, okrádá vlastní rodinu. No jistě, bylo to myšleno tak trochu jako žert, ale tak trochu vážně. Jenomže, jestliže se dříve kradlo v malém, dnes se krade i ve velkém. Někteří lidé si ze společného majetku vezmou co chtějí, nezajímá je osud společnosti, kterou okrádají a pak se zavádějí různá úsporná opatření. Pravda, nejen kvůli rozkradenému společnému majetku, ale nemohu si pomoci, jistě i z tohoto důvodu. Ano, jen trochu soudný člověk chápe, že je třeba šetřit, ale kdyby se tolik nebralo, případně i nesmyslně nerozhazovalo, nemuselo by se šetřit tolik. A tady právě TGM varovně zdvihá prst a vzkazuje nám - nekrást. Jak vidno, tyto dva nešvary nás obzvláště tíží. Jako by Masaryk vše předjímal, když nás ve svém odkazu před nimi varuje.

O modernosti

Tato doba bývá označována za postmoderní. S tím tak docela nesouhlasím. Postmoderní je totiž, v podstatě, každá doba. Neboť vždy je nějaká doba moderní a po ní, tudíž, následuje doba postmoderní. Může se, ovšem, vést spor o to, zda nějaká doba je moderní nebo ne. Domnívám se, že každá doba přináší něco nového, a proto moderní je. Nejsem proti modernosti v podobě pokroku ve vědě a technice. Vadí mi ale jakási „modernost“ v mluvě a vztazích mezi lidmi. Snesu ještě výroky typu: „to neřeš“, „je to o tom“ apod., ale nelíbí se mi „moderní způsoby“ dnešních lidí. Uvedu některé příklady.  Jedním z velmi rozšířených případů takového jednání je předvádění vlastní zaneprázdněnosti. Dotyčný člověk totiž nemá nikdy čas. Chcete se s ním domluvit, sejít se, ale nejde to. On nebo ona trpí natolik nedostatkem času, že je to nemožné, v některých případech snad ještě možné za delší dobu. Je sice jisté, že dnešní lidé skutečně jsou natolik zaměstnáni vším možným a času nemají nazbyt, ale tak dokonalá zaneprázdněnost se stala jakousi módou. Takový člověk si chronickým nedostatkem času jaksi dodá na důležitosti. On přece nemá čas jen tak na něco nebo na někoho, ale musí řešit důležité záležitosti. Dalším projevem „modernosti“ je „být nad věcí“. Dotyčný moderní člověk je aspoň lehce nad věcí, někdy i nad člověkem. S mírným úsměvem něco nebo někoho hodnotí. Občas i něco pronese, zpravidla na adresu hodnoceného. Nebývá to mnoho slov, spíš se jen cosi naznačí v tom smyslu, že dotyčný je hlupák nebo směšný, nejraději obojí. Ne, neřekne se to přímo. Vždyť přece onen moderní hodnotitel je slušný člověk. Tedy alespoň si to o sobě myslí. Někdy si to o něm myslí i lidé z jeho okolí. V některých případech si to sice nemyslí, ale ze strachu to předstírají. Občas je dotyčný „moderní člověk“ dokonce křesťan. Aspoň to o sobě říká. Při tom se takový křesťan nebo křesťanka vyjadřuje o svých bližních opovržlivě, někdy docela hrubě. Cítí se však docela nevinně. Nikomu přece nic nedělá, je věřící a nějaká morálka není základem křesťanství. Ano i s takovým názorem je možné se setkat. On nebo ona je pouze nad věcí. Jestliže si dodáte odvahy a onomu modernímu člověku něco vytknete, popře to a třeba se ještě urazí. Ostatně, vždyť dotyčný hodnocený je jen takový prosťáček nebo i blázen. Terčem posměchu nebo, chcete-li, takovéhoto hodnocení, se totiž stávají lidé neúspěšní, společensky neohrabaní, prostě jiní než ostatní. A hodnotitel nebo hodnotitelka si ještě vyslouží pověst vtipného člověka. Kromě toho, ponížením jiného člověka se oni sami tak nějak povyšují. Protože, jestliže je někdo hlupák a vůbec společensky nemožný, pak ten, kdo to říká nebo dává najevo, je naopak skvělý a „na úrovni“. Ono totiž, při takovém hodnocení, se vlastně provádí jakési srovnávání. To znamená, že je-li kdo neschopný, pak ten, kdo to tvrdí, se sám cítí být schopným, někdy, dokonce, skvělým. Tato „modernost“ se tak projevuje jakousi neúctou, dokonce opovrhováním slušností a povyšováním sebe samého nad ostatní. Jedná se vlastně o zavrhování hodnot a citů, zvláště lásky k bližnímu, která se moderním lidem jeví jako směšná.  „Moderní“ lidé také vyznávají jakýsi kult peněz. Jsou vůbec zaměřeni hmotně a ne duchovně. Samozřejmě, nelze popřít, že peníze jsou nutné k životu, ale nelze je povyšovat nad všechno, co má nějakou skutečnou hodnotu. Jestliže shrnu všechny postřehy zde uvedené, pak docházím k závěru, že jsou mi milejší lidé třeba „nemoderní“, ale zato ušlechtilí, schopní vcítit se do pocitů druhých a ochotní jim pomoci.

Jan Wittberger,  Kalendář Blahoslav 2011

Básníka nic neomlouvá, ani jeho smrt

Vladimír Holan

Básníka na světě nic neomlouvá

ani jeho život ani smrt

když s múzou přeruší se smlouva

všechno je napadrť.

Básníka nic neomlouvá

ať jeho smrt anebo jeho žití

nikoho nezajímá jeho touha

nebo když jeho svět se zřítí.

Básníka nic neomlouvá

když se jej zřekl celý svět 

k nikomu jeho poezie nepromlouvá

a není s kým si rozprávět.

Básníka nic neomlouvá

i když je umlčován mocí všelikou

neustává však jeho touha

spojena s láskou velikou.

Básníka nic neomlouvá

jestliže nemá už co říci

úskalím poezie neproplouvá

jsou věci jichž by se měl stříci.

Básníka na světě nic neomlouvá

ať umírá anebo ještě žije

když z mrtvých úst už slovo nevyplouvá

přežívá jenom jeho poezie.

Básníka na světě nic neomlouvá

zvláště pak jeho poezie

neumírá s ním však jeho touha

jež s poezií dále žije

.

ThDr. Jan Hradil Th.D

Mé hovory s Bohem

Mé hovory s Bohem Starého zákona, Písem svatých, Stvořitele všeho bytí, krásy, řádu. Je to čím dál těžší. Jde o zápas. Ve ztišení se ptám: "Doletí má neumná modlitba, kvapem vyslovená, mnohdy prázdná, zbytečně upovídaná… Jak to však říct? Vždyť Bůh všechno ví. Musí být vyslovena? Mám ji vyjádřit slovy? Jak se ztišit? Jak umlčet své sobecké chtění?" Modlitba je však má. Obsahuje zápas mého bytí. Radost, výtky, prosby, chtění. Pro mne však dnes je obtížnější připravit kázání, nad kterým přemýšlím o tom, co mi Bůh v Bibli chtěl říct. Snažím se umlčet své logické myšlení a naslouchám dalším složkám svého nitra, abych věděl, co bych měl v kázání říct. Bude se mnou Bůh? V mládí to šlo lépe. Bylo to slohové cvičení a šlo mi o to, zda se líbilo. Mnohdy z pohledu dnešní zralosti svým způsobem bylo prázdné, hluché. Dnes se bojím, co k danému biblickému textu říct, jak ho správně vyložit. Přicházejí pochyby: "Slyšel jsem, co Bůh chtěl sdělit?" Obávám se, abych svými úvahami neslavil své myšlení, nežasl sám nad ním. Bojím se, abych nevytvořil zpívanou schůzi o Bohu, kde Bůh není. Prázdnota kázání, hloupého tlachání, příkazů, zákazů nikomu nic nedá. A tak krom modlitby promlouvám s Bohem v mnou tvořeném kázání s bázní: "Řekl to Hospodin?" Někdy v koutku duše si pyšně pomyslím: "Bože, pohleď, jak mi to dnes jde." Zapomenu poděkovat a jsem na tom jak farizeus v chrámu. Věřte, že je příjemné stát v popředí. Co však na to Bůh? Přivedl-li jsem aspoň - alespoň - jednoho jediného ke stolu Páně a on tam zůstal, byl tam Bůh.                         

ThDr. Jan Hradil Th.D., slovenský biskup CČSH                            

Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě, Blahoslav 2005

Michal Ajvaz: Pařížská třída

Pařížská třída platí jako příklad špatného urbanistického myšlení. Nemá logiku v organismu města. Svou šířkou a přímočarostí vyvolává dojem,že spojuje důležitá centra a že je určená pro rušný provoz, ve skutečnosti však nevede nikam:,směřuje k řece, kde se prodlužuje mostem, a pak naráží do stráně zarostlé křovím.Cizinec zůstane na mostě zaraženě stát,před ním je letenský svah jako pointa absurdního vtipu. Máme však Pařížskou třídu rádi právě pro její absurditu.Kontrast mezi její slavnostní rozlehlostía nezapojeností do živého provozu městaji proměňuje v rituální scénu, kde se gesta chodců stávají snovou pantomimoua kde se tiše a pronikavě rozsvěcí tajemství tváří,dosud prostoupených prostorem cizích pokojů a teras.Na cestě, která nikam nevede, mimovolně zpomalujeme krok – vystoupili jsme ze sítě cílových drah,které prořezávají živé tělo prostoru. Původní prostor je však prouděním jemných sil,pulsujícím polem bytí. Obvykle nás ve starém řečišti prostoru táhnou kupředumotory cílů, plánů a představ,které nám nedovolí zakusit jeho jemné proudy.Ale jen tyto proudy nás mohou donést k pravému cíli.Čeká na nás palác na ostrově v deltě řeky. Cesta často začíná až tehdy, když po mnohaletém boji beznadějnýpřijme prohru a pustí vesla.Ucítí chvění proudů, na které zapomněl,jemný tlak, milost plynutí.Řeka neteče přímo.Má záhyby a mrtvá ramenas pachem zahnívající stojaté vody. Nemysli si, že to jsou zbytečná zdržení. Cíl, skutečný cíl uzrává právě v nich.K cíli putuješ i tehdy, když odpočíváš v tichu zátoky a se zavřenýma očima posloucháš křik vodních ptáků. Jdeme zvolna Pařížskou třídou,protékají námi mízy prostoru.Naše myšlení se stává krajinou. Myšlenky se rodí v poli viděného,mezi ornamenty fasád, jako věc mezi věcmi,v zářící konečnosti.Napojené tichým životem prostoru,který je plodnou půdou, jež klíčív našich gestech a slovech.Neboj se zapomínat.Zapomenutí je uchování. Kdo nezapomíná, vláčí s sebou mrtvolydo zázračné zahrady. Záře však nezanikáv tajuplných proměnách.Neboj se zapomenoutv tomto jarním odpoledni, prozářeném mírnýmslunečním světlem,na své cile. Skutečný cílse rodí, stejně jako živá myšlenka, z prostoru, je uzráním krajiny přítomného.Setkáme se s draky a s Undinami. Kdo jde za představou, najde jen představu. Jak je to málo. Čekají na nás v paláci, jehož zlaté střechy se lesknou ve večerní krajinějako jezero ohně. V jugoslávské prodejně na konci Pařížské třídy stojíš u okna a piješ kávu. Za sklem plují tváře chodců, studentka s pouzdrem na violu se opřela zády o zed' domu a baví se s přítelem.Tiše odpočívá.  Staronová synagaga, na jejíž stavbu přinášeli andělé kameny z jeruzalémského chrámu, tlustí turisté se před ní fotografují se svými dětmi, v parčíku se honí dva béžoví kokršpanělé s vlajícíma ušima.