Narozen 1958, v Praze.
Píše o sobě: "V mládí jsem osciloval mezi humanitním a technickým zaměřením, udělal SPŠ chemickou, dál se však spíš věnoval knihám, prodával v knihkupectvích.
Jelikož mě velmi brzo provázel, řekl bych, vnitřní stín, závislost na alkoholu, dokázal jsem asi drahně málo, ale průchod tímto tunelem, pro mě znamená dost, zkušenost a vnitřní pevnost, kterou jsem před tím neznal. Z toho čerpám dodnes, pro terapie i druhým, i pro tvorbu.

Marek Šlechta

spisovatel, básník, novinář, fotograf, vysokoškolský pedagog a sommeliér

Narodil se 24. února 1946 v Nové Vsi u Chotěboře, od roku 1963 žil v Praze, od roku 2002 v Kolodějích. Zemřel na následky těžkého úrazu 6. listopadu 2016.

Studoval historii a sociální vědy na Karlově univerzitě, byl doktorem filozofie. Pracoval jako okresní archivář, prodavač v gastronomu, pivovarský dělník a fasádník, nejdelší dobu se živil jako novinář a redaktor literárních a filmových časopisů.

Jeho literární začátky v 60. letech 20. století jsou spojeny s brněnským Hostem do domu a pražskou básnickou skupinou sdruženou kolem časopisu Divoké víno. Psal povídky, eseje, fejetony, rozhovory, reportáže a knižní recenze.

Vydal 13 sbírek poezie (Úžas, Zakázané ovoce, Stradivárky na dálnici, Čelní náraz, Načasovaná slepice, Včelí král, Ponorka v zahradě Čech, Piha na nose, Faustovy narozeniny, Hořká komedie, Kdybych se nenarodil, Čínské hůlky, Veselý hřbitov), knihu o fotografovi prezidentské kanceláře a Dagmar Havlové Teď už to můžu říct, knihu o zpěvákovi Karlu Černochovi Já bejval divnej kluk, knihu kuchařských receptů a rozhovorů s českými herci, zpěváky a spisovateli Gurmáni ze Smíchova, je autorem publikací o železničním stavitelství Příběhy staveb a okřídlených kol a o stavbách silnic a dálnic Cesta časem (Silnice, mosty a železnice).

Povídky a fejetony vyšly také ve sbornících Sloupkořadí Světa v obrazech (1989), 27 popravených českých pánů očima 27 českých spisovatelů (2000), 27 českých obrazů očima 27 českých spisovatelů (2001), In Flagranti (2002).

Jeho verše jsou také zařazeny v antologii české poezie Báseň mého srdce, Praha 2005. Holoubkovy básně vyšly v Rakousku, Polsku, Německu, Bulharsku, Chorvatsku, Srbsku, Rusku, Velké Británii a USA.

Za svou tvorbu obdržel několik nakladatelských a literárních cen, Cenu Českého literárního fondu, výroční cenu nakladatelství Pragma, medaili Otokara Březiny, medaili Petra Brandla, v r. 2001 Evropskou medaili Franze Kafky za literaturu. V lednu 2007 získal novinářskou cenu Asociace hotelů a restaurací.

Překlady: Pierre de Coubertin: Óda na sport (1988), verše ukrajinských básníků Sólo na tětivu (1989), Lawrence Crown: Marilyn Monroe (1993), Ludwig Grieser: Ryby na našem stole (1994).

V letech 2002-2004 byl spisovatelem na volné noze, od března 2005 byl šéfredaktorem odborného časopisu Hotel Revue a rovněž působil jako pedagog na Vysoké škole hotelové v Praze, kde je po něm pojmenována knihovna. Česká asociace novinářů a publicistů cestovního ruchu uděluje každoročně Cenu Jaroslava Holoubka za výrazně osobité články v oblasti cestovního ruchu.

Cesty: Brazílie, Tajwan, Thajsko, USA, V. Británie, Mongolsko, Rusko, Polsko, Německo, Řecko, Tunis, Rakousko, Španělsko, stud. pobyt ve Francii, Turecku, Itálii, Egyptě a Izraeli.

Účast na literárních festivalech: Poznaň, Berlín, Varšava, Štýrský Hradec, Literární Vysočina v Chotěboři (2006), Prostějov, Tatranská Polianka, Srbsko, Chorvatsko, Varna, v roce 2006 byl hostem a svou tvorbu představil na Pražském festivalu spisovatelů.

Člen Goethovy vědecké společnosti, Obce spisovatelů, Klubu českých spisovatelů a Syndikátu novinářů ČR.

Požehnané jsou ty chvíle, kdy se dotkne náš duch nekonečna a z prchavého okamžiku spojení vznikne báseň, píseň, či jiné umělecké dílo. Tak vnímá svou tvorbu, jako shůry darovanou. Dříve, než se naučila písmena, což bylo v pěti letech, zapisovala si již noty, neb od čtyř let začala v hudební škole hrát na klavír a to až do svých osmnácti. První básničku publikovala v dětském časopise Ohníček, na prvním koncertě v pěti letech hrála Popelku od Jana Páleníčka. Mezi její nejoblíbenější autory v pozdějších letech patřil F. Chopin, B. Martinů a L. Janáček, jejichž skladby, které hrála, jí přenášely do jiných sfér. S vděčností za to, že v ní maminka rozvíjela lásku k hudbě i slovu, o něž s grácií pečoval též její dědeček, maminky tatínek (všichni tři byli a jsou duchovními Církve československé husitské), píše a skládá s přestávkami většími, či menšími, dle míry a náročnosti studia, výuky a práce, stále. Na gymnáziu se jistě po vzoru starší sestry Evy setkala s tzv. prokletými básníky, oblíbila si a recitovala však staršího francouzského básníka Francoise Villona. Po studiích na Husitské teologické fakultě UK, kde téměř výhradně četla teologické a filosofické spisy, objevila po letech znovu Karla Čapka, F. Werfela, či W. Goetheho. Od počátku ji provází také zpěv, od dětství ve sborech a posléze i sólový. Již jako dítě zakusila s Příbramským dětským sborem zvláště na některých koncertech i mimo tradiční domovskou scénu (kupř. v čase před revolucí v r. 1989 za „železnou oponou“ ve Švédsku), onu nepopsatelnou atmosféru, kdy se nebeské stýká s pozemským, snad zvláště i díky vřelému přijetí a nadšení posluchačů. Či kdy se otevře hlubina bytí v gotické klenbě kostela, jehož prostorem se linou zvuky husitské písně (kupř. když již jako přednostka odboru pro ekumenu a vnější vztahy CČSH zpívala na otevření výstavy o husitství, které byla kurátorkou: Stále živá historie). Podobně je tomu i se sborem, který od r. 1999 vede, Komorním sborem Mistra Jakoubka ze Stříbra, pro který příležitostně též i skládá. Základem repertoáru sboru je nejstarší (husitská) a nejmladší (současná) duchovní hudba. Neopakovatelné představení oratoria R. Pachmana M. J. Hus nejprve na scéně Moravského divadla v Olomouci a pár dní na to na Staroměstském náměstí v r. 600. výročí M. J. Husa v r. 2015, které sledovalo 15.000 diváků, ale i tradiční vánoční a velikonoční koncerty v domovském Sboru CČSH Mistra Jakoubka ze Stříbra v Příbrami na Březových Horách, či další vystoupení doma i v zahraničí, jsou vždy nezachytitelnou a jen v nitru uložitelnou chvíli, kdy zpěváci spolu a též s posluchači zakouší ono harmonické souznění. I přesto, že se sborem vydala již tři CD a pracují na čtvrtém ke 20. výročí, autentičnost okamžiku setkání je nenahraditelná. Dosud největším jejím počinem je liturgie pro mladé, kterou složila – hudbu a současně i slova – obojí přišlo znenadání a po letech je nyní v přípravě k vydání demo nahrávky. Vrcholným setkáním je jí služba liturgie Církve československé husitské, kdy vprostřed shromážděného společenství je přítomen Kristus - prožívané tajemství víry - která je zdrojem veškerého dalšího. Jakýmsi odskočením ze světa církve a teologie, kterou učí (na HTF UK a na Husově institutu teologických studií) jsou více než deset let vystoupení s básníkem Jiřím Weinbergerem a hudebníky, jehož některé texty zhudebnila a společně s ním je i recituje v komponovaných pořadech, které svou autenticitou a nezařaditelností, byť v tzv. sekularitě, podpořené hrou se slovy, jsou oním průnikem našeho světa a věčného Logos. Jen skrze něj a ve spojením s ním je naše bytí i umění skutečně autentické a Lásku zprostředkovávající.