"Květoslava Salmonová"

   Narodila jsem se 27. ledna 1961 v Praze. Od té doby v naší stověžaté matičce žiji. Jsem svobodná. Od malička jsem ráda četla, vymýšlela si příběhy a hrála divadlo. Snad proto jsem si u svých spolužáků vysloužila přezdívku "tichý blázen" a ve školních posudcích větu, že jsem podivínská. Od svých deseti let asi do svých sedmnácti jsem navštěvovala literárně- dramatický kroužek v lidové škole umění pod vedením paní učitelky herečky Olgy Schmidtové , kde jsem začala s prvními vážnějšími literárními pokusy. Po skončení základní školy jsem studovala střední ekonomickou školu, i když jsem nikdy v životě nechtěla pracovat v kanceláři. Chtěla jsem získat maturitní zkoušku, abych se mohla pokusit o přijetí na DAMU, na obor dramaturgie. Také jsem si říkala, že při nejhorším i v kulturních zařízeních a institucích potřebují administrativní sílu a když se "chytnu drápečkem".... Jak ale praví přísloví "odříkaného největší krajíc" a tak dvě desítky let mé pětadvacetileté "pracovní kariéry" jsem strávila v různých kancelářích, nikoliv ale v kultuře. Trochu sluníčka mně zasvítilo na přelomu a v počátcích devadesátých let, kdy se práce stala i mým koníčkem. V letech 1989-1992 jsem působila v učilišti spojů v Praze 1, jako vychovatelka v oddělení: výchova mimo vyučování. Vedla jsem tam divadelní kroužky a historický kroužek. Zde jsem si vyzkoušela i dramaturgickou práci během nastudování divadelních scének a koláží na školní akademie a v průběhu příprav žáků na celorepublikové soutěže. Po reorganizaci , při které bylo toto oddělení zrušeno, jsem pracovala přibližně do poloviny roku 1994 v Českém rozhlasu. Nejdříve v programovém oddělení, kde se chystaly podklady pro vydávání časopisu Rozhlas, později jsem se uplatnila jako nahrávací technička v zahraničním vysílání. I toto mé zaměstnání skončilo z důvodu reorganizace. Posledních deset let pracuji v incomingové cestovní kanceláři Otus s.r.o.. Svých "kulturních koníčků" jsem se nevzdala ani po zařazení do "pracovního procesu". Na začátku osmdesátých let jsem hrála v několika amatérských souborech, které již neexistují. Od roku 1985 jsem členkou amatérského divadelního souboru DaŽ (Divadlo a život), kde hraji, starám se o rekvizity a kostýmy a dělám nápovědu. V posledních letech také pomáhám s organizací a jako pořadatelka při přehlídkách amatérského divadla organizovaných tímto souborem. Od konce devadesátých let hraji též ve spřáteleném souboru Natěsno + a taky se starám o kostýmy a rekvizity. S těmito divadelními soubory se zúčastňuji přehlídek amatérského divadla nebo vystupuji i sólově.     Koncem 80-tých a začátkem 90-tých let jsem navštěvovala literární klub mladých autorů původně při nakladatelství Albatros pod vedením spisovatele Dr. Z. K. Slabého. V té době jsem ze zúčastňovala literárních soutěží, na nichž jsem obdržela několik čestných uznání. Ke konci 90-tých let jsem asi rok navštěvovala klub uměleckého přednesu a recitace pod vedením herečky paní Marty Hrachovinové. Od roku 1993 pomáhám v Klubu českých turistů při TJ Zora nevidomým a zrakově postiženým turistům, při jejich výletech, které konají celoročně o víkendech. Na psaní mi díky tomu a pracovní době, která po většinu mé pracovní kariéry je od 9.00-17.00, mnoho času nezbývá, proto se věnuji více psaní poezie, i když prózu též ráda píši. Zaměřuji se hlavně na historii a sci-fi. Mým snem je jednou napsat román nebo novelu. V hlavě již několik let nosím náměty asi na tři, ale protože se jedná o historické náměty, je třeba k nim nastudovat hodně materiálů. Bohužel, asi zůstanou v mé hlavě, protože si z finančních důvodů nemohu dovolit zůstat delší čas doma. Uveřejněno: Několik mých básní a povídek vyšlo v podnikovém časopisu Příloha v PZO Strojexport  Báseň Tři dary ve sborníku básnířky V. Ludíkové Pošli to dál III.- Kniha vzkazů lidem a vesmíru, 2005 Báseň Brusič - Časopis Husita č. 4, ročník 3, 2005 Reportáž o Literárně dramatickém klubu Dialog na cestě, kterou v dubnu natočila Česká televize.  Viz http://www.ceskatelevize.cz/porady/1098528273-krestansky -magazin/308298380060008/video/ 

Motto: "Není-li možné vrátit se, je nutno jíti kupředu."               

(M. Polo)   

Ráda čtu. Čtu téměř všechny žánry, i když se nejvíce zaměřuji na historickou prózu a sci-fi. Čtu podle momentální nálady a tak se stává, že v jeden čas mám rozečteno i několik knih ze zcela rozdílných okruhů. Pokud se do knihy nemohu zabrat, odkládám ji na pozdější dobu, kdy si ji často pak "hltám" jedním dechem. Dávám přednost navštěvámi knihoven, které nejsou automatizovány a ráda si vybírám knihy nepříliš známých nebo i neznámých autorů. Tento náhodný výběr mi připraví často velmi pěkné čtenářské zážitky. Oblíbení autoři:  Dětství - autoři + některé oblíbené knihy: J. Foglar(Pod junáckou vlajkou, Devadesátka pokračuje), E. Štorch (Hrdina Nik, Minehava), A. Jirásek (Staré pověsti české, Proti všem) A. Dumas (3 mušketýři), J. Verne (Patnáctiletý kapitán, Dva roky prázdnin), K.May, A. Ransome, M. Diekmannová, A. Lindgrenová, R.L. Stevenson (Ostrov pokladů), W. Scott (Ivanhoe), A. Seton (Dva divoši), H.Sienkiewicz (Pouští a pralesem, Faraon), F. Flos, A.V. Frič, J. Augusta (Ztracený život, Zavátý svět, Z hlubin pravěku) J. London (Bílý tesák, Volání divočiny) F.L. Běhounek (Trosečníci z vesmíru), S. Rudolf Próza: K. Čapek, J. Loukotková, L. Vaňková,N. Bonhardová, O. Daněk, V. Körner,V. Neužil, E.M. Remarque, R. Bradbury, A. Hailey, B. Erskinová, J. ClavellDetektivky: A. Christie (hl. příběhy se sl. Marplovou) Dick Francis, E.Petersonová (příběhy bratra Cadfaela), R. Chandler, Ed McBainLiteratura faktu a populárně vědecká: J.Polišenský, M. Hubáček, P. Klučina, J. Marek, J. Žemlička, F. Fajtl, J.CusteauOblíbené knihy nebo které na mě velmi zapůsobily:  Hospoda Jamajka (D.du Maurier), Na Větrné hůrce (E. Brönteová), Jana Eyrová (Ch. Brönteová) Poslední dny Pompejí (B. Lytton) Na východ od ráje (J. Steinbeck), Léto ryšavého vlka (J.L. West), Piknik u cesty (bratři Strugačtí), Den trifidů (J.Wydham), Sukně z listí (P. White), Trojí čas hor (Z. Šmíd), Cesta na severozápad (K. Roberts), Ústup z hranice (V. Pazourek), Kruté moře (N. Monsarrad) Nebeští jezdci (F. Jánský), Adelheid (V. Körner), Není římského lidu, Navzdory básník zpívá (J. Loukotková) Jméno růže (U. Ecco), E. Pargeterová: Nebeský strom, Zelená ratolest a Šarlatové zrnkoOblíbení básníci: V. Nezval, J. Seifert, F. Šrámek, E. Petiška, J. Prévert, F. Villon (v překladu O.Fischera)Oblíbení výtvarníci: L. da Vinchi, Rembrandt,C. Monet, Toulouse-Lautrec, A. Slavíček, Zd. Burian    V hudbě jsem spíše konzumní typ. Nemám své oblíbené hudebníky, spíše mám oblíbené hudební "kusy", u kterých neznám někdy ani přesný název. Hudba mi pomáhá často překonat deprese a smutky. Oblíbená hudba: A. Dvořák: Novosvětská symfonie, B. Smetana: Má vlast, J. Verdi: Pláč židů z opery Nabucco, pochod z opery Aida; M. Ravel: Bolero, F. Schubert: Dostaveníčko, L. van Bethoven: Osudová; P.I. Čajkovskij: klavírní koncert B moll, Vangelis: Dobytí ráje;M.Oldfield: Islands, Zpěvy vzdálené země. Dále mám ráda hudbu J.S. Bacha, W.A.Mozarta. Ráda mám též středověkou a renesenční hudbu, gregoriánský chorál, irské, skotské a keltské balady, zpěvy sladké Francie, folk, spirituály, šansony, hudbu jihoamerických indiánů. Nejraději ze všeho mám skladbu: El condor pasa od D.A. Roblese v aranžná skupiny Los Incas.    Divadlo navštěvuji velice ráda už od malička. Líbí se mi jeho zvláštní atmosféra sdílení prožitků s herci a ostatními diváky i to že musím zapojit svou fantazii. Zajímají mě představení jak profesionálních divadel, tak i amatérských. Nejraději mám činohru, ale ráda zhlédnu i operu a balet. Muzikály nebo operety příliš nevyhledávám. Pokud je možnost a stejné představení hraje více souborů, snažím se je vidět, abych měla možnost srovnání. Pokud mě představení zaujme, jdu na něj i několikrát neboť, když už znám děj, mohu se více zaměřit na výkony jednotlivých herců, detaily scény a ráda pozoruji reakce diváků. Líbí se mi hry, ať už klasické nebo současné, kde se střídá jako v životě smutek s humorem. Zatím na mě nejvíce zapůsobila hra P. Shaffera Amadeus, zabývající se střetem geniality a průměrnosti, v překladu pana Hilského, v hlavních rolích s B.Rösnerem a V. Preisem, v režii K. Kříže, která se hrála v první polovině osmdesátých let minulého století v divadle ABC. Tuto hru jsem viděla 35x, jednak kvůli silnému tématu, ale také kvůli strhujícímu výkonu B. Rösnera, jehož jsem "fanynkou", a pana Preise, jakož i velmi dobrým výkonům ostatních protagonistů a režijnímu pojetí. Další hrou, která na mě velmi zapůsobila byla hra inscenovaná opět v divadle ABC v osmdesátých letech v režii Karla Kříze I. Calvino + A. Pugliese: Baron ve větvích. Oblíbené opery:G. Puccini: Tosca, J. Verdi: Aida, Nabucco, A. Dvořák: Rusalka, B. Smetana: Prodaná nevěsta, W.A. Mozart: Kouzelná flétna    Ráda zavítám i do Violy, kde si vybírám pořady složené s básní, povídek, citátů, písní od více autorů, jako byl např. pořad Smích a písně Montmartru v režii T. Vondrovice v provedení P. Pelzera, B. Rösnera a H. Ševčíkové nebo v poslední době Jen žena ví.... v režii T. Vondrovice v podání B. Rösnera a J. Štěpničky    V kině se mi líbí podobná atmosféra jako v divadle, to je pocit sdílení zážitků s ostatními lidmi. V poslední době, ale do kina moc nechodím. Nesnáším filmy natočené podle počítačových her a komiksů a mám plné zuby filmů, kde se objevuje násilí jako prostředek větší sledovanosti. Když jsem studovala na střední škole a měla více času chodila jsem občad do Ponrepa a filmového klubu v Klimentské, kde jsem zhlédla velmi zajímavé filmy. Ráda se podívám i na dobrý komerční film, pokud má nějaký děj a nejsou zde upředňostňovány vizuální efekty před dějovou linií.Filmy, které na mě velmi zapůsobily: filmy režírované panem Kachyňou a panem Vláčilem, H. Haas: Bílá nemoc, J. Weiss: Uloupená hranice, O. Vávra: Kladivo na čarodejnice,Krakatit, J. Svoboda: Zánik samoty Berhof, J. Polák: Nebeští jezdci,Ikarie XB-1 , J. Menzel: Ostře sledované vlaky, F. Kadár+E.Klos: Obchod na korze, J. Sequens: Atentát, J. Krejčík:Vyšší princip, J. Herz: Morgianna, Petrolejové lampy, V. Jasný: Všichni dobří rodáci, F. Fellini: Silnice, L. Bunuel:Anděl zkázy, R. Attenborough: Příliš vzdálený most, Kaneto Šindo: Onibaba, J. Clavell: Poslední údolí

"Olga Schmidtová"

   Narodila jsem se v lednu v šestadvacátém roce minulého století v malebném městě - perle Slovenska - v Banské Bystrici. Moji rodiče se seznámili a "zaľúbili" na "prknech, která znamenají svět". Lásku k divadlu přenesli i na mne. Dějiny světa během mého dospívání zahýbaly i Československem, a tak z poklidného menšího městečka, obklopeného nízkými horami, jsme se s rodinou "přenesli" do velkoměsta, Prahy.  Ze svobodného hrdého státu jsme se dostali do ponižujícího područí a já pokračovala ve svých studiích v protektorátu Čechy a Morava. Bohužel byl třetí ročník, kde mne připravovali na hereckou dráhu, zrušen a škola byla do konce války zavřena. Nastoupilo všeobecné totální nasazení a já se místo hereckých rolí honosila titulem pomocná dělnice. Po osvobození jsem studium dokončila absolvováním konzervatoře - dramatického oddělení. Divadlo jsem začala hrát na Slovensku, ale osobní a bytové problémy mne přivedly po několika letech nazpět do Čech. Zde jsem však angažmá už nedostala. Učila jsem pak na Lidové škole umění dramatický obor a externě také loutkoherce na DAMU- ne vodit loutky (to, bohužel, neumím) - ale jak zacházet s hlasem. Život šel dál a různým propletením náhod jsem se občas dostala a stále dostávám i na plátno kin a na televizní obrazovky v miniaturních, menších i větších rolích. Například v českém filmu Ceremoniář jsem hrála matku titulní postavy, kterou ztvárňoval Jan Hrušínský. Nedávno jsem natáčela se štábem seriálu Redakce. Pak jsem byla obsazena režisérem Petrem Vachlerem do hraného celovečerního filmu "Doblba", který je černou komedií. Divadlo, film a televize není mým jediným zájmem. Co mne vždy drželo "nad vodou", bylo spojení mého ducha s duchem celého kosmu - s Bohem. Chrámový zpěv, promlouvání s Ním v modlitbách. Setkávání se sestrami i bratry v kostele i v ekumenickém hnutí je pro mne osvěžením i silou. 

S Literárně dramatickým klubem Dialog na cestě spolupracuji od jeho počátků a zúčastnila jsem se různých inscenačních čtení a literárních večerů v Praze i v Řevnicích. Chodím též na zpěv do pěveckého sboru Vyšehrad, vedeného bratrem emeritním patriarchou, Mgr. Josefem Špakem ke sv. Mikuláši. Zde jsem také navštěvovala Biblické hodiny Mgr. Mirka Nytry a dr. Olgy Nytrové v roce 2003 a 2004. Zastávám názor, že svět je báječný, i když se radost mísí s trápením. Ale to vše patří k životu. Jsme zde jen na chvíli. Važme si všeho, co nám život na zemi skýtá. Všechno, co žije, všechno pak umírá - a kam se duše poděje? … Je tolik otázek a ne na všechny nacházíme odpověď. Važme si proto všeho, co nám život na této zemi skýtá. Milujme se navzájem. Olgu Nytrovou dobře znám, vlastně již od jejího narození, protože můj tatínek a Olžin dědeček byli bratři. V roce 1949 jí moje maminka, Olga Holečková, šla za kmotru. Olinka se jmenuje po ní a je pokřtěná ještě druhým jménem, Drahomíra - tedy ta, který je drahý mír, pokoj, klid, soulad. Malá Olga si hrávala s mou dcerou Zuzankou, která je o dva roky starší. Ráda u nás pobývala už odmalička a ovlivnili jsme ji nenásilně v jejím vztahu k Bohu, ke Kristu - i k divadlu a k umění vůbec. Od deseti do devatenácti let dojížděla Olga dvakrát týdně z Radotína do Jazykové školy na Národní třídě studovat němčinu a docházela pak pravidelně k nám. Měla to kousek, bydleli jsme tehdy na nábřeží Vltavy u Jiráskova mostu. Má neteř Olga už jako malé dítě projevovala velké vypravěčské nadání a ráda veřejně vystupovala. Již v předškolním věku skálopevně tvrdila, že bude spisovatelkou. A to se jí nakonec splnilo, právě jsem dočetla její 17. knihu, Děti slavných, kterou psala spolu s manželem V. Strachotou. 

"Vladimír Stibor"

O autorovi:

Vladimír Stibor se narodil v roce 1959 v Benešově u Prahy. Celé své dětství prožil v kraji kamenů, v kopcích pod Cunkovem, kam se téměř po dvacetiletém pobytu v Praze vrátil. Nemohl studovat, protože jeho otec nepodepsal, že souhlasí se vstupem sovětských vojsk. Vyučil se jako knihkupec v Luhačovicích, posléze si dálkově udělal gymnázium. Prošel řadou zaměstnání. Je ženatý, má dcery Dianu a Luciánu, dvouletého syna Štěpána. Vydal sedm básnických sbírek, z nichž poslední Návrat měsíčních vzducholodí vyšla v roce 2005 v nakladatelství Knihovna Jana Drdy Příbram nákladem 600 výtisků. Řeka poutníků byla jeho jedinou knihou povídek z roku 2003. Rovněž se podílel jako editor a spoluautor na vzniku tří básnických almanachů. Z kraje Sedlčanska a Petrovicka spatřily světlo světa tři sborníky zachycující tuto krajinu v rozmanité šíři. Je členem Obce spisovatelů od ledna 2002 pod číslem 926. Ještě v minulém systému a století byl přítelem básníka Vlastimila Maršíčka, dlouholeté přátelství jej pojí s panem doktorem Jaroslavem Hovorkou z Kampy, básníkem, spisovatelem a osobním lékařem Jana Wericha.  

Vladimír Stibor si o poezii myslí, že je nedílnou součástí tohoto světa, i když to tak někdy nevypadá. A vrací se převážně tehdy, trpíme-li nedostatkem krásy.

V Nechvalicích u Sedlčan 30. ledna 2006  

Recenze:

Uštknutý poezií

    Jestliže to platí o některém autorovi, pak o Vladimíru Stiborovi na čelném místě – stačí se podívat na jeho bibliografii. K dnešnímu dni vydal patnáct sbírek poezie /jsem si jist, že chystá další/, tři knížky drobných próz, o rodném kraji vydal čtyři knižní sborníky a jako editor i autor se podílel na vzniku šesti almanachů poezie, v nichž se při výběru neřídil oficiálním renomé básníků, ale příbuzností srdce.

   To je rozhodujícím tvůrčím principem i v jeho vlastní tvorbě. Stibor poezii a poezií žije, soudím tak z posledních sbírek, které znám. Jeho výraz je expresivní a vzrušený voláním po lidství v člověku, po spojení s duchem přírody. Tomu podřídil i formu. Nejsou to módní výkřiky, u nichž musí čtenář luštit smysl a souvislost, přitom je to poezie náročná, kde každý detail je povýšen do jiné významové roviny.

     Dá se říct, že autor vytvářel malá básnická dramata a nic nebránilo tomu, aby se tímto způsobem zmocňoval skutečnosti i nadále. Se sbírkou JEŘABINOVÉ HORY /2013/ však přichází překvapení, Vladimír Stibor nastolil své poezii nový řád směřující k epičnu, je tu patrný vývoj k nepřerušovanému sdělení, aniž autor utlumil svůj vnitřní žár a schopnost promlouvat v transponované rovině. Tato nová forma není prvkem omezujícím, naopak zvolněné tempo dovoluje pohled do větší hloubky.

     Knížka vyšla v netradiční podobě a grafické úpravě s pěknými ilustracemi u Milana Hodka v Hradci Králové. Můžeme se těšit na další doklad básníkova vývoje.

Ladislav Muška                                                       Leden 2014, Ústí nad Labem

"Michael Štojdl Mgr."

 *1946, farář CČSH v Písku, obecní zastupitel, básník, výtvarník. Umění, které vytváří, je srostlé s celou historií duchovních snah křesťanství o vytvoření smysluplného a nadějeplného života, rozvinuté harmonie mezi přírodou a člověkem. Působí v Písku.