Ing. Miloslav Fiala: „SOBORNOST“ ZNAMENÁ SPOLUPRÁCI  

Podle R. Guardiniho je pro člověka jako jednotlivce i jako člena určitého společenství typická jistá polarita, napětí mezi vlastním já a jeho okolím, mezi vlastním způsobem života a tím, jak žijí a co hlásají ostatní. Stálým a někdy osudným pokušením bývá zrušit toto napětí, převést život a své myšlení na jednu formulku, a názory jiných potlačit nebo je jinak vytěsnit z vědomí. Důsledek mnohokrát žel v dějinách křesťanství zapůsobivší je pak jednorozměrný člověk, instituce, směr nebo skupina. Jenže život je udržován právě zmíněným protikladem mezi dvěma póly – mezi přesvědčením vlastním a respektováním názorů jiných, a také klidnou rovnováhou mezi nimi tak, aby mohly oba póly zůstat a samostatně se rozvíjet. Pomáhá i známý poznatek, že pravda je ve své podstatě symfonická.    Pro jednotlivce i pro širší společenství platí, že nejsou osamocenými monádami, ale že jim plněji porozumíme jen v jejich vztazích k okolnímu světu. Neboť podle J. Ratzingera fakt, že jsme křesťany, není v prvé řadě individuelní, ale přímo sociální charisma. Nejsme křesťany, abychom jen my došli spásy, ale jsme jimi, protože naše diakonie ve smyslu hledání pravdy a pokorného respektu k druhým podobně hledajícím má pro náš svět smysl a je bytostně nutná.    Slovanská východní teologie zná termín sabornost, který vyjadřuje vznik nové kvality, když se více věřících vydá na cestu v Ježíšově jménu s vědomím, že jejich Mistr je věrně provází a dává jim m.j. chápat smysl Písma. Situace emauzských učedníků se tak mnohočetně a v nejrůznějších variacích chce opakovat i dnes. Svoboda putujících, důvěra v Ježíše a vzájemná úcta jim dovolují zůstat věrnými své nejvlastnější identitě, a přesto spolupracovat na dobrém díle budování lepšího světa a vést přitom stálý bratrský, ekumenicky laděný dialog.    Nejstarším pojmenováním křesťanů bylo lidé na cestě. Věděli, že je vede Duch pravdy a lásky, aby šli stále vpřed – a podle jejich příkladu máme i my pokračovat na společné cestě víry, společně se radovat, povzbuzovat a hovořit. Vede nás dynamika důvěry v Pána, neboť žijeme v době velkých nebezpečí a velkých možností, a tento čas naší společné pouti staví před nás všechny i velkou odpovědnost.

P. Ing. Miloslav Fiala, prezident České katolické charity Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě, Praha, Blahoslav 2005  

Táňa Fischerová: Světlo hledáme všichni.   

Hledáme je ve druhých lidech, hledáme je sami v sobě. Když někdo světlo v sobě má, druzí se v jeho přítomnosti cítí šťastnější. Vlastně je to spíš pocit, něco, co je těžké definovat, protože se tím dotýkáme hranic mezi zemí a nebem. Hledat světlo v sobě je ještě těžší, protože to znamená nekonečnou práci na nás samých. Světlo je totiž plaché a těkavé. Snadno uniká, ztrácí se nám, plamínek doutná, komíhá se ve tmě. A přece je to ten nejdůležitější životní úkol. Najít v sobě světlo, rozsvítit je a pronést je tmou. Pak můžeme někdy zahlédnout i anděly, protože andělé jsou ze světla, ze stejné látky. Jenže příliš často žijeme v tmách, podléháme tlaku doby a materialismu a zdá se nám, že není světlo ani na konci tunelu. Pak ztrácíme naději i víru a tma houstne a hrozí nás zadusit. Proto si nakonec každý musíme najít a udržet vnitřní světlo, naději stvořit v sobě, i když vnější poměry ukazují pouze tmu.    Možná to je právě cena světla. Není zadarmo, nerozdává se, neprodává se v supermarketech. Musíme je pracně najít a sami v sobě rozsvítit, ve shodě s mravními nadčasovými zákony, které budujeme z vlastní svobody a vlastního rozhodnutí. Ale potom máme jistotu. Nikdo nám je nevezme a nikdo je nemůže zhasnout. Je to nejkrásnější životní úkol. Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2 , Praha, Blahoslav 2006   Poslední dobou se často setkávám s různými lidmi dobré vůle. S těmi, kteří se zajímají o vývoj naší společnosti, našeho světa, kteří jsou přinejmenším ochotni někam přijít a angažovat se nad rámec našich zvyklostí. Přes tuto dobrou vůli a úctu jednoho ke druhému často zjišťujeme, že se těžko domlouváme, protože jsme různí a každý z nás vidí věci trochu jinak. Řešení pak nezná nikdo. Trápí mne to přesto, že tomu rozumím. Všichni máme v sobě vloženou skrytou duchovní jiskru, ale nemůžeme se k ní dostat. Někdy si myslím, že žijeme v době rozkladu, rozpadu a úplné atomizace, v době, kdy nejsme schopni nic zrodit. Jsme-li však u dna, můžeme už jenom stoupat nahoru. Jsem přesvědčena, že ta naděje už je tady. Z trápení se rodí síla. Náš svět soutěže ve všech oborech, materialistické pojímání světa a reklamní způsob života, kdy už prodáváme všechno, od vlastního jména, přes vlastní soukromí až po vlastní děti, dusí naději a ničí budoucnost. Právě proto ale přibývá těch, kdo se brání tomuto způsobu života. Dialog mezi lidmi, aktivita, osobní účast, která překračuje hranice soukromého, solidarita a ochota sdílet s ostatními společný prostor, to jsou hodnoty, které bude víc a víc lidí přijímat a hájit. Protože bez nich je svět mrtvý a umíráme. Jak napsal kdysi Antoine de Saint-Exupéry: „Nenávidím svoji dobu ze všech sil, člověk v ní umírá duchovní žízní.“ Tu žízeň dnes pociťujeme zvlášť palčivě a proto jsem si jista, že tlak, pod kterým žijeme, vyvolá zpětnou reakci. Začít ale musíme každý u sebe. Jenom ten, kdo se pokouší pracovat na sobě, může něco dát i druhým. Kdo najde svobodu v sobě, bude chránit i svobodu jiných. Je to ale cesta klopotná a dlouhá. Jsme ale na ní všichni a jeden druhého potřebujeme. A bez dialogu, někdy třeba i beze slov to nejde a nepůjde.

Táňa Fischerová, herečka, poslankyněUveřejněno ve sborníku Dialog na cestě, Praha, Blahoslav 2005                               

Květa Fialová: Chci udržovat hořící svíčku

„Ať se stanu v každé době, nyní a navždy, ochráncem těch bez ochrany, vůdcem pro ty, kdo ztratili cestu, lodí pro ty, kteří plují přes oceány, mostem pro ty, kteří přecházejí řeky, úkrytem pro ty, kdo jsou v nebezpečí, svítilnou pro ty, kdo nemají světlo, útočištěm pro ty, kdo nemají kde hlavu složit a sluhou pro všechny potřebné.“ Jeho Svatost 14. dalajláma  Často jsem na besedy zvána na různá místa, chodívám mezi slabozraké v Praze, zamířím do mužské věznice v Pardubicích, navštívím ženskou věznici ve Světlé nad Sázavou. Obvykle besedu v takovýchto zařízeních spojím se zájezdovými pořady a na představení cestujeme o něco dříve, abychom se mohli stavit v některém ze jmenovaných ústavů.   Poznám na lidech, zda si nesou svoji hořící svíčku, nebo zda je ta jejich vnitřně zhaslá. Stačí slovo, úsměv, kousek sluníčka, aby v člověku opět zazářila. Lidé ve věznicích však většinou mívají svíci zhasnutou. Ublížili někomu, zabili. Když se trápí, stydí se, litují svého činu a kají se, plamínek se opět rozsvěcí. Neseme v sobě všichni Boží jiskru. Mám ráda knihu od Khalila Džibrana Prorok. Když se mě diváci ptají, co bych jim doporučila, kde načerpají sílu, říkám, že například právě z této knížky. Džibranova literární práce je podle mne lékem; naznačuje odpovědi na prapodstatu bytí a nedá se přitom tvrdit, že uváděné hodnoty jsou laděny křesťansky nebo buddhisticky.    Můj názor je, že bez určitých podmínek a nahrávajících souvislostí se zločin nestane. Jakmile však společnost podporuje především konzumní přístup k výrobkům, podporuje tím i to, že lidé, kteří „musejí mít“ předměty, po nichž touží, si svoje přání splňují na úkor druhých. Chamtivost je zlá věc. Záleží na nás, jak životní situace zvládáme a jaké si vytváříme podmínky. Prosme spíše za trápení, to nás tříbí a očišťuje, kdo žije pohodlně a v blahobytu, ten zblbne.   Moje maminka v osmnácti letech přišla o nohu a musela nosit protézu. Přesto nijak nezatrpkla. Naopak získala nadhled nad životními strastmi tím, že se přiklonila k buddhismu. Ovlivnila v tomto směru mne i sestru Blanku. Říkávala každé z nás: „Přijmi cestu, která je ti dána z nějakých důvodů, poděkuj a snaž se pochopit svůj úkol a úděl a zvládnout je co nejlépe.“ Milovala venkov, celý život strávila v domku se zahradou, kde se starala o mnoho zvířat. Maminka nás učila, že se nemáme vyhýbat překážkám, že nás jejich zdolávání utužuje. „Neboj se překážek a zůstaneš člověkem, zvládej je, nebuď pohodlný,“ zdůrazňovala. V březnu mi moje milovaná sestra zemřela, ale stále ji vnímám, napojení existuje. Vztah s ní mi dodává sílu. I můj muž Pavel před nedávnem těžce onemocněl. Člověka to všechno semele, ale jste-li vyzbrojeni zralými myšlenkami a postoji, unesete břemeno života.   Jsem vděčná, že mám hereckou práci. Ráda bych udržovala svíčku těch ostatních hořící. A myslím, že právě moje role slepé ženy ve hře Mayo Simona, Návod na přežití, vnitřně publikum zapaluje. Přeji si, aby bližní byli ohleduplní a vstřícní k trápení a k potřebám druhých, tedy lidští.    Mám teď také své zdravotní trápení, se srdcem. Onemocnění musím umět přijmout a je mou povinností informovat se o něm co nejzevrubněji. A tak pátrám, co mi nemoc dovolí a co ne, co obnáší. Je třeba se s chorobou dohodnout, když už přišla.   Jako příklad ženy, kterou mám ráda, a která si dokázala poradit s nelehkým osudem, bych chtěla uvést Táňu Fischerovou. Ona také udržuje svíčku těch ostatních hořící. Když se jí před lety narodilo postižené dítě, byla nejprve zoufalá, ale pak přijala to, co jí život nabídl.    Našla cestu vedoucí k hlubokému pochopení, ke vzájemné lásce. Uvědomuje si nyní, že ji spolužití se synem navíc obohatilo o statečnost v osobním životě.    Handicapovaní nejsou zištní a chamtiví, neženou se za mocí, majetkem a mocenskou pozicí, nehledají kariéru, ale prožívají bytí jako takové, jako prvořadou hodnotu, a tomu bychom se od nich měli učit. Oni jsou šťastní ze samotné existence.   Závěrem bych ráda zdůraznila, že dobra je na světě rozhodně víc než zla. Dobro je ovšem potichu, je skromné a pokorné, kdežto zlo se projevuje hlučně a hřmotně. Duchovně krásných a ušlechtilých lidí je opravdu hodně, to mohu potvrdit. Například dalajláma září soucítěním, laskavostí, vyzařuje věčnost.    Mezi politiky všeobecně není podle mého názoru moc bytostí vyzařujících světlo, k výjimkám patří Václav Havel. Podívám-li se do nedávné minulosti, ušlechtilý duch Masarykův byl klidný a vyrovnaný. Naopak Hitler, Stalin, Mussolini a jim podobní byli hluční. Co svíček uhasili!   Lidé, kteří v sobě mají víru, pokoru před Stvořitelem a vděčnost, vyzařují světlo. Jejich svíčka hoří.

Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2 (Praha, Blahoslav 2007) 

PhDr. Anna Flieglová: Neztratit v digitálním světě vlastní duši  

Moje zkušenost zvláště se sociálními sítěmi, tj. např. Facebookem je minimální, protože jsem se vstupem do těchto sítí neupsala. Výhody e-mailového spojení uznávám. Nové způsoby komunikace zahlcují naše mozky a omezují schopnost vnímání, soucitu a prahnutí po slově živých lidí, po komunikaci tváří v tvář. Ztráta určité intimity mi na moderních technologiích vadí. Ač např. dobré věci jako je šíření různých petic a výzev stejně jako i jakkoliv fyzicky znevýhodněným spoluobčanům či lidem hledajícím kontakty výrazně pomáhají. Moderní člověk by všechno chtěl mít rychle, stručně předestřeno, touží po sbližování umění a vědy. Jenže nemuset se později stydět za svá rozhodnutí, za své jednání a chování nevyřeší za nás i ty nejlepší moderní technologie, nebudeme-li dbát kultivace našich duší, neustále rozvíjet sebepoznání, empatii, stále se vzdělávat, volit – pokud možno – dobré učitele, číst dobré knihy. Pak nám bude více stačit vlídné slovo – prosté a stručné a podané bližnímu ku pomoci v pravý čas, že jakékoli virtuální a digitální zahlcení ho nepřekoná.

PhDr. Anna Flieglová, Praha Pro Týdeník Rozhlas do čtenářské ankety 28. 2. 2011 

DOMOV, DOMOV, DOMOV – třikrát domov sladký ... ... jediný na světě, jak to srdce matky ! Pro mne domov, vlast, otčina či národ znamená věrnou náruč matčinu a otcovu, jež se neztrácí ani jejich zvěčněním. Jsou to ale i prosté věci kolem nás, hodiny na stěně, kříž, stůl, židle, kamínka a lampa i knihy, přátelé, které od prahu dveří nic neodežene, je jim oázou, studnou ve vyprahlé poušti světa. Domovem je i útěšná zahrádka, která dům obkružuje, kde v tomto čase raší ze zapadlého slunečnicového semínka, jež sypeme ptákům do krmítka, nádherná slunečnice, která se chladem jakoby s obavami kloní stále pokorněji před zimou k zemi. Domov tvoří dům s klikou dveří, před nimiž stojíme svojí hrudí a doufáme, že do toho domu blesky neudeří a povodeň jej nesmete. Mít svůj domov znamená mít svůj kout, kam se vracíme z cizích, krásných krajů, obvykle do krajiny našeho dětství, naše české luhy, háje, pole, lesy – zvláště když jsou prosyceny krví našich mužů a slzami žen, proč jen hledíme po nich tak plaše ? Mít domov, znamená být na něj hrdý, nestydět se to vyjádřit, dokázat že je pro nás pokladem, kde je naše srdce. A k tomu je třeba statečnosti, kterou si tak těžce osvojujeme. Nemusí to být jen uniforma, která by nás uschopnila k boji „na očích“. Stačí umět napomenout ty, kteří k naší lítosti odhazují plněné chleby a housky na veřejná prostranství. Totiž neuctivost k chlebu znamená i zneuctění půdy. Bez domova je pro nás země pustinou, rostliny nekvetou, studni našeho života vysychá pramen, houština je bez ptáka a strom bez kořene, jako žena opuštěná bez muže milého, jako skořápka usychající, vychládající bez jádra žití, jako tmavá noc bez svitu hvězd. - Kéž umíme vážiti kratičkých dnů na světě – kéž se stále znovu učíme žíti moudře a statečněji. K životu potřebujeme domov jako nejdůležitější jistotu a oporu– protože bez ní, zradíme-li ji svévolně, dřív nebo později hyneme. - Tak se dívám do květu slunečnice a čtu v něm poselství J. V. Sládka : „Silen buď a nepovol, jsi-li v lese žití dub; jsi-li pouze trávy stvol, schyl se ale neustup. Dub anebo třeslice, drž se půdy, kde jsi vzrost´: zlomí-li tě vichřice, žils jak muž – a to je dost“. Domov znamená úctu k předkům a odpovědnost za budoucí generace – věrnost a pokoru. Znamená mít kde pracovat a dostat spravedlivou mzdu za vykonanou práci. S J. Seifertem zpíváme: „Viděl jsem hory plné ledu, však zpívat o nich nedovedu, jiskřily dálky nad hlavami jak bleděmodré drahokamy, jímala závrať při pohledu, však zpívat o nich nedovedu. -- Když ale vidím na obzoru, uprostřed kraje nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí, přestane srdce chvíli tlouci. Tu nemohu se vynadívat a všechno ve mně začne zpívat, zpívat i plakat, maminko má: jak je to hezké u nás doma !“Dodatek (báseň jako motto) : J. V. Sládek : DOMOV Domove, domove drahý a jediný, nejdražší, nejsladší nad světa končiny. Nejdražší, nejsladší na světě ze všeho, daný mi v kolébce od Boha samého. A kdybych ve světě byl i ten nejchudší, ty´s mi dán za poklad v matčině náručí. Jinde jsou krásnější, jinde jsou šťastnější, ale tyś nad všechny vlasti mi milejší. Před mořem, za mořem nenajdu takové, jako ty, milený český můj domove

 Srazík knihovnic a knihovníků po 33 letech – malé zamyšlení

Při našem minulém setkání po 30ti letech jsem přednesla oslavnou báseň Proměny času, leč už se nedostává takové inspirace a s léty jsme střízlivější. Chci ale poděkovat upřímně Renatě – že tímto svoláním potěšila v přátelství naše duše. A zase si připomeneme, že dobré knihy jsou duší člověka, že jsou našimi nejlepšími přáteli a že jejich prostřednictvím jsme spojeni zas s lidmi. Není pravým autorem pro nás, kterého nemůžeme číst opakovaně. A tak radost se utužuje, jen když se přes veškerá osobní trápení, zaneprázdněnosti, handicapy vypravíme na tento malý srazík. Děkujme si proto vzájemně, kdo se přišel na milé pozvání Renaty setkat tváří v tvář a z očí do očí. Kéž naše další dny plynou dobře, šťastně a ve zdraví. Ať biologický věk vítězí nad věkem kalendářním ! Quod bonum, felix, faustum, fotunatumque sit ! Dovolte mi přednést 3 krátké básně – zamyšlení nad životem :Emily Dickinsonová Duše je pro sebe královská posila, anebo je strašnější zvěd, jejž soupeř vysílá. Bezpečná u sebe, zrady se nebojí. Sama svým vládcem, před sebou má cítit obavy.Karel Toman Kam došli jste kdo? V záři hvězd pod cizím nebem bloudili jsme spolu snílkové z jiných dob. Vzpomínám. Střecha má mi drahá jest jak rodná země, jež dává rytmus mému srdci. Je na konci všech cest buď domov, nemocnice, vězení, anebo hrob.Angelus Silesius Jen bláznu postačí vně kaluž kdekterá, když doma naprázdno mu zřídlo vyvěrá. Bůh v tobě studna je, kam chodíš vodu brát? Když sám ji neucpeš, zdroj tryská napořád. Déšť sobě neprší. Ne sobě slunce plane. A býti sobě živ je živobytí plané.20. 10. 2011 Anna Flieglová

Česká řeč   

Svůj vztah k české řeči vyjádřím slovy Karla Čapka – lepších slov neznám: „A ještě musím pochválit tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit…. Nikdy jsi mi neselhala; jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abych to vše přesně vyjádřil. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo neshlédl vše, co jsi, ještě jsi před námi, tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje.“    Nejtěžší je dobrá řeč, vždyť dobře mluvit znamená učit se mluvit. – S velkou úctou a pokorou se snažím přistupovat ke slovu, vždyť dle biblického sdělení: „Na počátku bylo Slovo…“ Slovo psané trvá, proto ho snad mám raději než slova vyřčená.  Pro mne nelze jmenovat jedno slovo, ale slov jedenáct, která považuji za existenciálně důležitá pro sebe: člověk, život, duše (duch), tělo, domov (vlast), otec (Otec), matka, mír, láska (srdce, cit, dobrota, Láska), ctnost (ušlechtilost), odpuštění.

Blahoslav 2011 

 Běda mně, budu-li mlčeti .... (slyšíme nejen z kostnických plamenů od mistra Jana Husa)    Beru do ruky knihu z nejmilovanějších – „Babičku“ Boženy Němcové. Čas je život a život přebývá v srdci a tato kniha s jímavými ilustracemi Adolfa Kašpara tvoří geniální jednotu krásy.V knize je vepsáno na podzim 1962 – v mých sedmi letech – věnování – „milované dcerušce pro radost i poučení rodiče“. Jakou cenu měl a stále věřím, že i z věčnosti má můj život a charakter pro mého otce svědčí úvaha Bohuslava Balbína, kterou mi do vzácné, zlaté knihy vepsal. Podělím se o ni se čtenáři těchto řádků :    „Těžký a před potomstvem neomluvitelný zločin na sebe uvalují ti, kdo buď nadějíce se vítaných hodností, buď strachujíce se nějakého tyranského ducha, buď toužíce dosíci milosti neb jakoukoli jinou ctižádostí dohnáni, rady své propůjčují na zradu a zmar vlasti, společné matky, nepřátelům, a kdo cizí lakotě a pomstě mlčením aneb, což horší jest, pochlebováním plachty rozestírají. Ať se honosíš jakýmkoli jménem, ať proslavený jsi byl titulem buď rady, buď komisaře, buď aktuára, písaře, tajemníka, buď visitačního neb revisitačního legáta neb legátova náměstka, jestliže jsi radou a pomocí přispíval, aby chudí byli utiskováni, aby z nešťastných sedláků sáli a srkali krev a pot, aby některým bylo ulehčeno, jiným pak přitíženo a mlčel-lis pro uvarování hněvu panovníkova neb z pochlebenství, strachu neb pro zisk, když jsi mohl mluviti a zastávati se vlasti tak zkormoucené, nebo dokonce potvrzoval-lis to vše jazykem a perem prodejným : krev nešťastných padne na tebe i na syny tvé !“    „Na maličkostech záleží dokonalost, a dokonalost není maličkost“ (Michelangelo) –  a proto ti, kdo se vyčerpávají obětavostí, ale i drobnými činy úsluhy a pomoci pro své bližní, jsou opravdovými syny a dcerami Božími. Děkuji Ti, můj táto, žes mne takto již jako malou holčičku vedl – dosah Tvých slov jsem pochopila a ocenila až později v těžkých životních chvílích. – Jsem si vědoma toho, že každý jsme schopni dostát jen části dále uvedeného, ale lze se aspoň pokusit : Nebát se, nelhat a mít sílu promluvit v pravý čas, vykročit tím obávaným prvním krokem do neznáma – nenechávat lidi bez odpovědi, být v práci poctivý a odpovědný, usilovat o dobré, slušné mezilidské vztahy, omluvu, smíření, odpuštění, k těm nejbližším mít odpovědný vztah, neubližovat jim naším roztříštěním se na plno míst a vůči „nepravým“ lidem, na kompromisy ne vždy přistupovat, být zásadoví, nerezignovat, a když už k tomu dojde, tak s určitou noblesou ducha a obhajobou, nezrazovat – pak snad s milostí a ochranou Boží zasazené vzejde, klas vydá své zrno a bude z nás postupně při naší více či méně bolestné proměně vyzařovat určitý pokoj a vnitřní klid nebo si aspoň pročistíme svoje svědomí. A podaří-li se jen malá věc z toho, co jsme si předsevzali, i tak se z této malé věci konané s láskou stane později v Božích očích věc závažná, protože jsme dokázali nezahořknout a zůstali jsme věrni především sami sobě. *

Nekrologický pozdrav sestře Anežce

Odešla jste nám, sestro Anežko, smrt se neptá, však dosud nám zní v uších Váš poslední pozdrav - "bez poznání nemůže být nikdo dobrý" - připravovala jste nás na budoucnost - století 21., jemuž v mnohém zatím nerozumíme. Budovala jste pevně svou vírou a vůlí - hrad víry "Vyšehrad" - slyšíme Vaši neochvějnou poslušnost k Pravdě, Vaše činy, Vaši pomoc, Vaše pokárání, laskavé napomenutí, které odhaluje vždy naše slabiny. Díky za Vaši ochranu cti v církvi, vždyť jedině čest , spravedlnost a pravda ubrání čistotu našeho svědomí. Byla jste vědoucí, byla jste pokorná a skromná žena, jež ví, že Spasitel je nadějí pro svět a radostí nebe a že veškerým svým počínáním, svým rozumem, citem, úsměvem odkazujete k němu - neboť my hledáme jeho stopy ve Vás. Proto věříme:  Jste článek řetězu. A nejste poslední. Ten řetěz potrvá, když odešla jste z našich vln času. Nad Vámi zatmí se, nad jiným rozední. A pro ten příští svit i noc Vaše plna jasu. Kéž Vaše noc nám dá denní jas a my procitneme a nezklameme tento důvěryplný čas.PhDr. Anna Flieglová, Praha 4. 2. 2009 K jubileu(k 85. narozeninám spolupracovnice) Slunce stoupá do zenitu, pole zlátne v jeho svitu. Nebe - záře, prostor, čas, země - zrno, růst a klas. Ctíme život oslavenkyně naší,  vždyť jí Pán Bůh zdraví dá,  náladu nepokazí zmatky,  a pokojnou mysl má. Přejeme rodinu věrnou, aby mohla zpívat díky, ráno i večer se slavíky, byla jen zřídka mrzutou. Ač iudicium difficile, sama řídíc rozvody, vídala odchody bez návratů zpět, však jí samé se dařilo mezi růžemi  pro lásku hnízdo vystavět. Kéž si jubilantka zachová laskavost, vždyť ji stáří osvěcuje, žije plně přítomnost, ať snáší, přijdou-li, i neduhy a narostou jí křídla jako orlovi.Praha červen 2008Proměny času(setkání knihovníků po 30ti letech) Jaro v plné parádě,  ve veselé náladě, knihovníčci se schází v restauraci Staré časy. Jedni v institucích národních, druzí starých iniciál sají bohatost v pergamenech mnohých, muzeální litera  uchvacuje knihomola. Knihy jsou nám tím, čím perutě ptákům,  naše mládí samý zpěv, radost proudí ze všech cév. Jak se k létu kloní čas, rozlévá se slunce jas, nad sady a nad nivami, zraje víno, zlátne klas. A tak mnozí budují, nejen knihovnu národní, a když přešlo mládí,  méně se už řádí, a pak jeseň dumavá pomalu se přikrádá. Ale věrnost, ale láska, ale moudrost zůstává ! Rok tento prožil velký čas,  buď, Pane, tobě dík. Člověk by chtěl zpátky jen zadními vrátky.  Vždyť tou nejkrásnější knihou život sám a každá naše touha, a tak, jako v bylinách, je v lidech dvojnost, sil nejlepších i přenejhorších hojnost. A tak važme si okamžiků, jak mládenec z kašny na Uhelném rynku hroznu,  že předat má ho komu - dívce milené, čas má nás a můžem si ho dnes darovat,  on na nikoho nečeká. Překrásná zahrada košatý strom nezvyklé ovoce na stromě tom, od jara do zimy vidím je růst trhejme ovoce a dávejme dál pro radost vnímavých čtenářů, pro díky profesorům, pro věrnost knihovnám,  v knize života moudře čtěme a v umění nejvzácnějším,  že moudře a svobodně žijeme, vynikejme.

Praha 17. května 2008