Peluška Bendlová: Marcelova filosofie světla

„Tentoť byl to pravé světlo, kteréž osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět“. J 1, 9 (K)  Gabriel Marcel na několika místech hovoří o své filosofii jako o „filosofii světla“. Tato stránka jeho filosofie nebývá zpravidla sdostatek zdůrazněna, třebaže právě ona má rozhodující význam pro Marcelovo jedinečné postavení mezi ostatními filosofy existence. Dá se dokonce říci, že biblická metafora světla v jistém smyslu nejlépe osvětluje osobitost jeho filosofování.    Sartrově existencialismu vycházejícímu z teze, že „existence předchází esenci“, Marcel vytýkal, že esenci devalorizoval a přiřknul jí subalterní postavení. Marcel sice Sartrovu zmíněnou předchůdnost jednoduše neotočil, také on vycházel od subjektu, avšak esenci postavil na nesrovnatelně vyšší piedestal. Ve své „Filosofické závěti“ uvedl, že esence jsou modalitou onoho světla, o němž se hovoří v citovaném prologu Evangelia podle Jana.   Podle Marcela je světlo rovněž metaforou sloužící k označení bytí. Srovnání světla a bytí pokládal Marcel za naprosto podstatné. My se nemůžeme jakkoli v tomto bytí umístit, zmocnit se ho, tím méně pak můžeme vidět ohnisko, odkud vyzařuje světlo. Vše, co je nám dáno spatřit, jsou jen pásma, jež jsou tímto světlem ozářena. Toto světlo osvětluje různé obsahy, které nelze postihnout pojmově, které nelze převádět na něco konceptualizovatelného. Nenáleží tedy k doméně první reflexe, nýbrž reflexe druhé, k doméně tajemství. Světlu pravdy jsme vystaveni nikoli v objektivním, předmětném poznávání, nýbrž v usebrání. Pokud člověk na tomto světle neparticipuje, poklesává na úroveň zvířete, ba ještě níže.   Člověk sám toto světlo nevytváří, původcem veškerého světla je Bůh.   Zde nelze, jak se Marcel domnívá, nevplynout do theologie ve vlastním slova smyslu, nesestoupit k vlastnímu zdroji veškerého světla, totiž k Bohu a jeho lásce ke všem stvořením.   Marcel připisoval Heideggerovi obdobně sakrální pojetí bytí a ke konci svého života pociťoval, že je s ním, již z tohoto důvodu, nejvíce sblížen, více než s Jaspersem nebo s kterýmkoli jiným z rodiny existenciálních filosofů. Navrhoval mu však, aby distinkci svých dvou základních pojmů vyjadřujících jeho slavnou „ontologickou diferenci“, totiž „bytí“ a „jsoucí“, nahradil pojmy „světlo“ a „osvětlované“.    Je pozoruhodné, jakou významnou roli sehrál v myšlení tak moderního myslitele, jakým byl Marcel, tak starobylý pojem, jakým je světlo. Nabízí se ovšem otázka, zda tu jde o nejsilnější stránku jeho filosofie. Marcelův největší žák a oddaný přítel, Paul Ricoeur, byl v této věci dosti skeptický a já tu jeho skepsi nemohu pominout.

Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2 (Praha, Blahoslav 2007) 

Eva Bratková: Alma   

Mým velkým přáním od dětství bylo mít pejska. Toto přání jsem si splnila, až jako vdaná, dospělá žena. Moje kolegyně a kamarádka Věrka měla fenu německého ovčáka jménem Alma. 1. července 1992 se Almě narodilo jedenáct štěňat. Na konci srpna jsem jela k Věrce na návštěvu. Věrka s rodinou bydlela a stále bydlí na vesnici, v typickém venkovském domě se sedlovou střechou a okny plnými muškátů, s přilehlými hospodářskými budovami. Dvůr je dlážděný kameny, roste tam možná již stoletý ořech, který za horkých letních dní dopřává příjemný stín a na podzim velké množství ořechů. Rovněž je na dvoře studna, která je také vystavěna z kamene a zdobena rumpálem.   Nikdy nezapomenu na to, jak jsem otevřela ta veliká dřevěná vrata a vstoupila na tento dvorek a jaký nádherný pohled se mi naskytl. Po dvorku pobíhalo jedenáct štěňat, jedno krásnější než druhé, ve stínu ořechu odpočívala máma Alma a spokojeně pozorovala svoji drobotinu. Když mě uviděla, zpozorněla a rozběhla se mi v ústrety. Přiběhla, očuchala si mě a zřejmě jsem se jí zamlouvala, tak zase odešla, na místo odkud měla báječný výhled na celý dvorek a svoje potomstvo. Já tam stála v němém úžasu a pozorovala to nádherné hemžení. Věrka mi tehdy řekla „Jen si sedni a dívej se.“ A skutečně sedla jsem si na vyvýšený sokl u studny a pozorovala štěňata a jejich mámu. Některá štěňata o mě nejevila zájem vůbec a nenechala se vyrušit ze svých her, některá pobíhala po dvorku a přiběhla se na mě alespoň podívat a očuchat si mě. Až na jedno, bylo celé černé se světlým bříškem. Tohle štěně na mne doráželo, běhalo o kolo mě a chtělo, abych házela míčkem a přetahovala se s ním o kus látky. Dováděli jsme celé odpoledne, pak nastal čas odjezdu a já seděla u studny a naposledy se rozhlížela po dvorku, který byl plný radosti, živelnosti a života. V průběhu odpoledne jsem se dozvěděla, že tohle štěňátko co na mě neustále doráží, dostalo jméno po mámě - Alma. Almička se uvelebila vedle mě, položila si svoji hlavičku do mého klína a usnula. A já najednou věděla, že bez ní domů neodjedu. Tohle chlupaté nic si mě vybralo za pána.   Alma vyrůstala s našimi syny, Honzíkem a Fandou. Z Honzíka vyzařovala nervozita, kterou Alma instinktivně vycítila. Ale Fandu milovala, měla ho za své štěně, které neměla. U našeho domu je veliká zahrada s ovocnými stromy, rovněž dvůr, na kterém také býval veliký ořech, který nám rovněž poskytoval velmi příjemný stín v horkých letních dnech. Na zahradě na trávě měli kluci rozprostřenou deku, na které si hráli. Honzík je o rok starší, tak ten již běhal po zahradě a Fanda se to léto naučil lézt. Kromě lezení velmi rád využíval ke svému přemísťování válení sudú, dokázal se neobyčejně rychle přemístit z místa na místo a Alma je hlídala. Když se jí zdálo, že je Fanda už moc daleko tak si pro něho došla. Své štěně by uchopila za krkem, Fandu chytila za moudě z plen a v zubech ho odnesla zpátky na deku. Bylo úžasné ji pozorovat, s jakým citem ho nese zpět na deku. Ti dva byli nerozlučná dvojka, byl jediný koho pustila do své boudy. Jednou jsem chtěla potrestat Fandu za nějakou lumpárnu, třepla jsem ho přes zadek a já sama jsem se najednou ocitla na čtyřech. Alma mi dala jasně najevo, že tohle v její přítomnosti dělat nemám.    Chodili jsme denně na procházky několik kilometrů, aby se v polích a na lukách mohla Alma dostatečně vyběhat, ale vždy popoběhla jen několik desítek metrů před nás. Nikdy nás neztratila z dohledu. Když byli Fandovi asi tak tři roky, začal vodit Almu na vodítku do města sám. Zastavovali mě paní s dotazem „To nemáte strach nechat vést toho malého chlapečka takhle velkého psa?“ „Ne“, neměla, Alma byla tak vycepovaná, že chodila výhradně po přechodu a nedovolila si udělat o krok navíc, když ji vedl její miláček Fanda.   Tak jako přibývají léta a neduhy lidem tak i zvířatům. Alma ve svých jedenácti letech ochrnula na zadní běhy, což není neobvyklé u velkých psů. Její zdravotní stav se rychle zhoršoval a mě stále víc bolelo se na ni dívat v tomto stavu a vědět, že jí nedokážu pomoci. Vidět ji jak by ráda vyběhla ven, díky své povaze a životu spolu s dětmi zůstala ve své nitru po celý svůj život štěnětem, ale tělo ji zradilo. Když už to došlo, až tak daleko, že se pohybovala, už jen pomocí předních běhů, měla bolesti a ztratila kontrolu i nad vnitřními orgány. Šli jsme za panem veterinářem, jménem Pavel, zda by mohl Almičku uspat. Pavlovi se moc nechtělo, ale když ji uviděl, sám uznal, že tohle už není život, ale trápení.    Alma má hrobeček na zahradě kde ráda lehávala a pozorovala co se kde děje. Fanda ještě po mnoha letech mi občas vyčítá, že jsem Almu nechala uspat a já mu na to vždy odpovím „Třeba jednou budu ráda, když TO někdo udělá pro mě.“ -------------------------------------------------------------- sem jako ta kapka v moři života, doufám, že se v tomto moři neztratím, a něco po sobě zanechám. Jako příjemný lidský dech a políbení, jako semínko, které vzejde s přicházejícím jarem. Jako plamínek věčného ohně, přinášející život i smrt. Co po sobě zanechám na tomto bědném světě, to sama sebe se často ptám. Nevím snad dech či vzdech, nebo jen pouhý povzdech. Ale vždyť já odpověď znám. Své dva syny, ty plody svého bytí, to oni jsou tou branou k nezapomnění.Nevím co s ní Lásky mám, že nevím co s ní, však není kdo by pomohl mi s ní. Srdce mé tluče horoucně, však planě mám strach o ně, že ztvrdne v kámen. Oči mám, už nedokážou plakat ani se smát, uhlíky jenž v nich kdysi plály ty už potemněly. Ruce mám a tak rády by tě objímaly a ne jen pracovaly.Asperger Aspergere, Aspergere, ach jak je těžko žíti vedle tebe. Vždyť ty vážně nevidíš, jak trápíš lidi ve svém okolí. Co tebe netrápí, to tvoje okolí utrápí.Vedle sebe Po tolika letech sedíme vedle sebe, přesto jsme každý někde jinde. Nejsem si jistá, že víme co jeden od druhého chceme. Jsme jako dva zbabělci, co dávno neřeší věci včerejší a společné. Je mezi námi mnoho nezodpovězených otázek a výčitek. A ještě více odpovědí, které se bojíme vyslovit. Jaký je náš život? Co jsme chtěli, kam jsme došli? Čeho jsme dosáhli a v co jsme doufali?! Jen setrvačnost je to co nás pojí a asi nerozdělí. Neboť jsme ti zbabělci, co žijí bez zjevných emocí.Paní setrvačnost Setrvačnost ta dáma v pevné zbroji, co ji hned tak něco neodzbrojí. Na venek je pevná, tvrdá ta něco vydrží. Ale co ukrývá pod kůží? Je to snad pohodlí? Jakési bezpečí? Nebo jen zbabělost? Či pouhá nechuť, posunout se dál na cestě životem? Setrvačnost ta dáma v černém plášti, většinu z nás neopouští. To my ji nechceme propustit ze svých služeb. Proklímáme ji, ona však dělá jen to, co poručíme jí. Setrvačnost tak dobrá služebná, však špatná paní. Jen na nás však záleží, co uděláme z ní. Kino a vzpomínky    Nedávno se mě bratr zeptal, zda s ním nechci jet do kina. Vcelku pohotově jsem odpověděla, že ano, vždyť už jsem v kině nebyla tak dlouho. Souhlasila jsem i přesto, že nemám ráda tyhle velké neosobní prostory, ve kterých si připadám jako mraveneček v gigantickém mraveništi, kde se zákonitě musím ztratit. Ale, jak říkám, dlouho už jsem v kině nebyla.   Usadila jsem se do pohodlného křesla obklopena bratrem a jinými lidmi, kteří byli též pohodlně usazeni a po americkém vzoru začali pojídat popcorn a popíjet colu. Já se rozhlížela po tom obrovitém sále a nevěřila svým očím a v duchu si říkala „to vážně musíme kopírovat každou blbinu“. A najednou jsem se přistihla, že už lidi kolem sebe nevnímám, že už jsem myšlenkami někde docela jinde. Jak tak sedím v tom pohodlném sedadle, proběhl mi před očima můj malý soukromý film. Najednou sedím v Sokolovně na rozvrzané židli, Jiřík „Pacička“ mě tím svým chraplavým hlasem okřikuje „nohy dolů“. Zase kupuji lístky navíc, aby se vůbec promítalo. Zase tam sedím s kamarádkou, její maminkou a s mojí babičkou. Sedíme tam celé natěšené, až začnou promítat. Nikdy mi z hlavy a z uší nevymizí úžasný hlas Evy Hudečkové a její první pronesená věta „ Měla jsem farmu v Africe, na úpatí…“ a úžasná hudba Johna Barryho.   A zase jsem viděla Jiříka, jak veze na káře plechové bedny s filmovými kotouči. Jak je veze na nádraží k poštovnímu vagónu, aby mohly odjet do dalšího města k dalším lidem. Tenhle Jiřík byl jednou z mnoha místních postaviček. Byl mentálně retardovaný a k tomu měl zdeformovanou pravou ruku, proto se mu říkalo „Pacička.“ Jiřík byl strašně hodný pán, ježdění na nádraží pro filmy a připravování židlí na promítání miloval. Když usedám do toho vypolstrovaného sedadla, tak si vzpomenu na Jiříka, jak trpělivě rovnal židle a nesnesl, že by nebyly v jedné řadě.   A najednou jsem zpět v realitě, sedím v tom obřím sále, lidé kolem mě se cpou tím popcornem a colou, film na mě mluví anglicky, vyzbrojen českými titulky. Sama sebe se ptám, proč se většina filmů do kin nedabuje. Proč se dabují, až když jdou do prodeje jako DVD nosiče. Cožpak já, jako divák kina, nemám právo sledovat film na velkém plátně s hlasy, které znám a lahodí mému uchu a umocňují můj zážitek.    Všechno jde s dobou, tak jako se u nás ve městě přestalo promítat, protože se to nevyplatilo. Tak se v současnosti dabují do kin filmy pouze pro děti. Dospělí si to přece přečtou. Přesto si myslím, že zážitek z velkého plátna by byl větší, kdyby na plátně zachraňoval svět Bruce Willis a mluvil na mě úžasným hlasem Alexe Piška, či Meryl Streepová coby Železná lady promlouvala k národu hlasem Evy Hudečkové nebo Zlaty Adamovské. Vždyť jsme přece mistři dabingu.   No však já to přežiju, tak často do kina nechodím.    Jsem velký divadelní fanda. Bohužel jsem se po mnoha letech musela vzdát divadelního předplatného vzhledem k mé pracovní době. Přesto mi to nebrání v návštěvách divadla. Prostě si objednávám lístky na den, kdy mám volno a klidně si udělám víkend uprostřed týdne. Už nejsem náhodný divák, ale za ta léta se ze mě stal divadelní fajnšmekr. Za poslední dobu jsem si udělala radost takovými kusy, jako je Mozartova opera Don Giovanni, v podání úžasného Jiřího Hájka. Kdy po návratu domů jsem se ještě v noci vznášela na obláčku a po několik dalších dní jsem si broukala melodie z této nádherné opery. Z činohry jsem si dopřála Shakespearova Macbetha. Vybrala jsem si místo v přední řadě, abych měla svého oblíbence Martina Stránského téměř na dosah.   Macbeth sedí na jevišti na židli připraven ke svému velkému monologu. Já sedím v sedadle jak přikovaná, skoro nedýchám, srdce mi bije na poplach. A najednou nadskočím, jako by mě někdo bodl šroubovákem. Mobil! Macbeth se nadechne a počká, já se rozhlížím, kdo to je. Paní o řadu za mnou překotně loví v kabelce a hledá pachatele. Mačká tlačítko a mobil umlká, ale na druhé straně je někdo neodbytný a vytrvalý, mobil během několika vteřin vyzvání znovu. V hlavě mi to křičí „to snad není pravda, to ten krám nemůže vypnout“. No, asi nemůže, tahle vymoženost techniky se stala nedílnou součástí našich životů a nosíme ji s sebou i na místa, kam jsme do nedávna chodili sami. Už si nedokážeme představit, jak jsme mohli fungovat bez ní. Vůbec si neuvědomujeme a také bohužel zapomínáme, že jsou ještě pořád místa, kam se tato vymoženost nehodí. Je naprosto nevhodná a rušící.   Mobil je krabička usnadňující život, ale také značně omezující. Všechny ty funkce, které nedokážeme ani využít, natož pochopit. Mobil nesnášíme, přesto si nedokážeme představit, že bychom byli bez něj. Člověk je pořád na drátě. Copak, kdyby někdo volal.

Zamyšlení nad životní cestou (2.4.2012)                        

Jaroslava Brachtlová: Přátelství   

Patřím ke generaci, která od mládí hodně četla a tak jsem již na střední škole znala eseje Michela de Montaigne. Měli jsme o přátelství krásné představy, ovšem v životě, až na výjimky, zvítězí u lidí spíše animální složky osobnosti a opravdová a dlouhotrvající přátelství jsou proto vzácná.Co je to přátelství Přátelské projevy bych rozdělila takto: a/ přátelské chování b/ přátelské vztahy c/ přátelství jako potřeba sdílení   První dva body zahrnují obecně přátelské vztahy k lidem, které vyplývají z povahy člověka či z jeho názoru, nebo i z obojího. Přátelské chování je způsobem komunikace a může se uplatňovat kdykoliv. Přátelské vztahy se vyvíjejí postupně, s vybranými osobami komunity, se kterou se stýkáme. Usnadňují zejména pracovní kooperaci, zpříjemňují všechny potřebné dlouhodobější vztahy ( např. přátelský vztah se sousedy v domě, ke kadeřnici, ke které léta chodíme, apod.) Takové přátelské vztahy mohou trvat léta, mají však omezený rozsah altruismu.Skutečné přátelství je jednou z forem lásky, která má tu výhodu, že nevyvolává vzájemné trápení. Jinak už by to nebylo přátelství. Vzniká jako každá láska na základě sympatií, souznění a nějakého těžko definovatelného pocitu sounáležitosti. Nutným předpokladem je schopnost empatie ( alespoň u jednoho), protože každý z přátel má kromě přátelství i další vztahy a ty nemusí přítel vždy zcela chápat, protože se tu aktivují jiné složky osobnosti. V opravdovém přátelství musí být nezbytně i schopnost altruistického chování.Jak se chovat k přátelům ?   Za normálních okolností přirozeně, protože jsou mými přáteli právě proto, že jsme si padli do oka. Pokud je ovšem přítel oslaben, nastupuje potřebná míra stylizace a chování se musí přizpůsobit jeho momentálním potřebám. Někdy se i dlouholetá přátelství rozpadnou, protože se natolik změní okolnosti, že slabší povahy se také mění a důvod přátelství zaniká. Po dlouholetém a blízkém přátelství však vždy zůstává nevymazatelná stopa jako jizva po operaci, protože přítel je nebo byl naší životně důležitou součástí.Rodina a přátelé   Myslím, že člověk, který je schopen získat opravdové přátele, nemůže mít velký problém skloubit své přátelství s rodinou. Je tu ovšem třeba schopnost empatie a s její pomocí najít vhodnou formu vztahu mezi vlastními přáteli a rodinnými příslušníky.Co znamená přátelství v životě   Myslím, že bez přátel se nedá žít, nebo jen těžko. V každém případě je to jiná kategorie života, který neznám a poznat netoužím. Kdo přátelství ctí, přátele najde. Musí se ovšem respektovat, že přátelství nelze budovat na egoismu, na osobním zisku, na nedostatku empatie a altruismu.   Opravdové přátelství obohacuje život a dává možnost rozšiřovat hranice vlastní osobnosti. To je jeho hlavní a nezastupitelný význam.

ThDr. Tomáš Butta: Symbolika světla v liturgii

Světlo v křesťanských obřadech  

Světlo je jednou z důležitých biblických metafor a ústředních křesťanských symbolů. Vyjadřuje Boží skrytost i zjevení. Bůh přebývá v nepřístupném světle (1 Tm 6,16; srov. Ž 104,2). On sám je Světlo a není v něm nejmenší tmy (Ž 27,1; 1 J 1,5). V křesťanském liturgickém životě se setkáváme s velmi bohatou symbolikou světla. Světlo svítí v šeru křesťanského chrámu, aby vyjadřovalo přítomnost Ježíše Krista, který je světlem světa (J 1,5; 8,12). Tento zvyk tzv. „věčného světla“ se ujal v katolických kostelech od 11. století. Hořící svíce se užívá při přinášení evangeliáře, při křtu, dalších svátostech a mnohých obřadech i v různých projevech lidové zbožnosti. Starobylou zvyklostí je zapalování svíček a luceren na náhrobcích spojené s modlitbou a vzpomínkou na zesnulé v naději věčného života.    Světlo a oheň hraje důležitou roli ve zvěsti Vánoc, Velikonoc a Svatodušních svátků. Oheň uprostřed noci a velikonoční svíce (paškál), která je přinášena do setmělého kostela, znázorňuje v tradiční liturgii zmrtvýchvstání Ježíše Krista.   Motiv světla nacházíme v krédu, kde je Ježíš Kristus vyznáván jako „Světlo ze Světla“, v liturgických modlitbách a textech mnohých duchovních písní (srov. Zpěvník Církve československé husitské, č. 3, 11, 52, 67, 168, 207, 339 aj.). Svícen na bohoslužebném stole   Osvětlení bohoslužebné místnosti křesťanů mělo své praktické i symbolické důvody. V knize Skutky apoštolů se dovídáme, že v místnosti, kde křesťané naslouchali Pavlovu kázání a slavili večeři Páně, bylo mnoho lamp (20,8). Je možné, že večerní rozžíhání lamp bylo provázeno modlitbou, jak to bylo běžné u Židů. Křesťané pronášeli při rozsvěcení světel díkůvzdání (srov. F. Kunetka: Eucharistie v křesťanské antice. Olomouc, 2004, s. 191-192). Svíce na oltáři se objevují od 11. století. V Římskokatolické církvi se dnes na oltář staví svíce v počtu dvou, čtyř nebo šesti. Jestliže vede liturgii biskup, užívá se sedm svící.    V Církvi československé husitské se zpočátku užívaly dva svícny, jak se s tím můžeme setkat v uměleckém provedení mistra Františka Bílka v kostele sv. Václava Na Zderaze v Praze. Ustálil se však jeden svícen s hořící svící umístěný na pravé straně stolu Páně (Bohoslužebný řád CČSH, V: Liturgie CČSH, vyd. 2004, s. 20). Jestliže je živá květina na bohoslužebném stole chápána jako znamení stvořitelského díla Boha Otce, kříž uprostřed liturgického prostoru odkazuje k Synu Ježíši Kristu, pak plamen svíce je znamením Ducha svatého (srov. R. Medek: Katechismus v duchu Církve československé husitské. Praha 1990, s. 83). V adventní době je postupně každou neděli zapalován svícen se čtyřmi svícemi jako symbolika blížících se Vánoc – přicházejícího Světla v Ježíši Kristu (L 1,78-79).Křestní svíce   Svíce a světlo má své místo v křestním obřadu. V listě Židům je křest označen jako „osvícení“ (6,4). O křtu jako „osvícení“ hovořili církevní otcové jako například Klement Alexandrijský. Jeden ze stupňů starokřesťanského katechumenátu tvořili tzv. „osvícení“. Na pozadí je nejen vliv mysterijních kultů té doby, ale „osvícení“ souvisí především se zvěstováním evangelia a s vyučováním (2 K 4,6).    Při křtu v Církvi československé husitské je zásadním způsobem přítomna symbolika vody a doplňující význam má znamení světla v podobě hořící křestní svíce (Agenda CČSH. Praha 2005, s. 27, s. 31, s. 32, 38n). Jedna z možností při předání křestní svíce dospělému křtěnci je zpěv starokřesťanského hymnu z listu Efezským (5,14), ke kterému je připojena proklamace, že Ježíš je světlem světa a ten, kdo ho následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života (J 8,12). Současně světlo křestní svíce připomíná povolání křesťana být světlem pro druhé (Mt 5,14-16).   Hořící svíce je již sama o sobě zvláštním hlubokým znamením. Symbolizuje vztah mezi duchem a hmotou. Svíce tím, jak hoří, ztrácí se a proměňuje se v oheň a světlo. Výstižně to vyjádřil Romano Guardini: „Stravovat se v pravdě a lásce pro Boha jako svíce ve světle a žáru, to je nejhlubší smysl života.

“Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2, Blahoslav, Praha 2006