Mgr. Michaela Procházková 

Bůh je slovo

Někdo si myslí, že slovo je pouhá informace, a jiný dokonce ani to, neb nemyslí vůbec a slova jsou mu na světě jen proto, aby jejich prostřednictvím se předváděl či vykřikoval, jakou má moc, a vůbec, že tady je a všimněte si mně! Takoví lidé obvykle pronášejí své požadavky nejmíň třikrát, nemohouce pochopit, že jste jejich sdělení pochopili napoprvé. Chovají se jako děti, jejichž maminka drbe s jinou maminkou a své dítě neposlouchá. Jejich řeč pak neznamená nic jiného než – mamíííí, všimni si mě! Slovo – to bychom měli opravdu vážit – vždyť má takovou moc, že může ranit, zklamat – ano, i zahubit (křivé svědectví a lež, například). Může hubit i pomalu – slovo žárlivosti, slovo nedůvěry. Může vymývat mozky – slova propagandy, manipulace.  Jsme lidé zraku, ale někdo nám hází písek slov do očí… Zvířata vydávají zvuky – radosti, bolesti, varování – ale fakticky nemluví. Jejich řeč je řečí těla. I člověk má řeč těla, ale: jelikož má slovo, může jím zakrýt řeč těla. Soustředíme se pak na to, co druhý říká, a nevšimneme si, že ho jeho tělo možná usvědčuje ze lži. --- --- Odvykli jsme si to číst --- --- ačkoli jsme lidé zraku: Eva viděla, že to ovoce je dobré k jídlu --- --- měla barevné vidění, a my jíme barvy – živíme se barvami – červenou, zelenou a žlutou, červenohnědou – ostatní je nechutné, možná zkažené, plesnivé --- --- kdybychom neviděli barevně, ale černobíle – kdo by měl chuť na černé rajče, šedivou bramborovou kaši, do tmavě šeda upečené kuře, do nádherné šedi usmažený řízek, v různých šedých odstínech vyvedený bramborový salát? --- --- Eva zahlédla něco pohledného a slovo ji v tom už jen utvrdilo --- --- ten hadí slovní doprovod k obrazu vytouženého, chutného, barevného a žádoucího --- --- nepřipomíná vám to něco --- reklamní šoty a jiné barevné a „podkecané věci“ --- A tak kromě slov planých a bezcenných – řeč se mluví a pivo se pije – jsou slova v zásadě dvojího druhu:  --- slova manipulace --- slova osvobození --- která si vyberete? Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života!

Michaela Procházková  Kalendář Blahoslav 2011                        

O

Prof. Štěpán Rak : Dialog světla?  

Jan Amos Komenský ve své Obecné poradě o nápravě věcí lidských říká – s temnotami není třeba svádět žádný zvláštní boj, přinese-li se světlo, neboť pak temnoty ustoupí samy sebou… O 350 let později mluvíme vehementně o potřebě dialogu. Temnoty i světlo jsou neoddiskutovatelné veličiny, jež mají svá pravidla a svá postavení, která jsou nezaměnitelná. Jedna druhou vytlačuje. Jakýpak tedy dialog? Ptáme se tedy, není-li jiná cesta? Jakou formu dialogu spolu mohou tyto dva nesmiřitelné světy vést? Jak je přivést k jednacímu stolu, aniž by se pouhým dotekem vzájemně likvidovaly? Tam kde je světlo, chybí temnota a naopak! Komenský však pokračuje v pasáži o vládnutí: k tomu, aby člověk vládl, musí především ovládat sám sebe! Ano, sebeovládání, tam je cesta světla i temnoty!   A já dodávám – kde by byla pravda bez zjevné lži, kde by byla láska bez kruté nenávisti, kde by byl život bez smrti? Vše má přece svůj rub a líc, své pro a proti, svou noc a svůj den, a přesto vše stále existuje, a to jen proto, že je zde jistá a trvalá forma jakéhosi dialogu, jenž nemůže existovat bez konkrétní míry sebeovládání.   Kdo neovládá sebe sama, nemůže ovládat jiné jinak, leč násilím. Násilí však evokuje protitlak – vzpouru, revoluci, válku… Šedá je však teorie vůči praxi. Víme, že násilí a války jsou špatné energie, ale existují a dějí se, navzdory našemu poznání. Znovu se vrátím ke Komenského úvaze o světle a temnotách. Cítím a vnímám, že je i jiná cesta: proč svádět s temnotami boj, když světlo je v nás samých? Tam kde je, není pro tmu místo; ale je tomu i naopak. Proč vyhánět temné stránky našeho nitra? Nechme je naopak tvořit. Tak jako kreslíř vytváří znamenitá díla černou tuší na bílém papíře, stejně tak mohou temné hlubiny našeho JÁ vytvářet hluboké obrazy duchovního poznání na podkladě světla v nás. Je to dialog daný silou sebeovládání.  Skončí-li sebeovládání, skončí i dialog a přichází boj. Ale i v něm můžeme slavně zvítězit – zvítězit sami nad sebou. Zvítězit nad svou lhostejností, závislostí a zlobou. Dialog světla a tmy se stane prubířským kamenem našeho sebeovládání a věci dozrají v harmonii všepřítomné lásky.Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2, Praha, Blahoslav 2006                                

Milan Richter

ORLICE

Tvůj křišťál se rozbíjí o koryto jezu

Tam kde děti počítaly tečky skotačivým pstruhům skotačí barvy všech odstínů

Snad jen nevidomý dohlédne dna

Smuteční vrbě stékají po závoji blátivé slzy v nichž prosvítá bílé bříško bělice.

VÁM CHCI TO ŘÍCI

Vám chci to říci OČÍM   brýlemi vroubenými

Vám chci to říci RUKÁM     zvrásněným závojem taženým

Vám chci to říci VLASŮM      stářím stříbrným

Vám chci to říci ZUBŮM  v hrnku složeným

Vám chci to říci NOHÁM     světem prošlým Vám chci to říci

VÁM LIDEM     starým     milým dobrým

Vám chci to říci    

to slůvko     DĚKUJI

CESTA TROLLŮ

Z vrcholu dolů padají vodopády

skalami modravě zelené

mění se v bílou pěnu jak spony do vlasů

škrtí je mostky

klikatí se přes ně silnice

v hučení vody není znak zloby

to dobře pozná horský mužíček

nos zčervenalý

TROLL mu přezdívají

hezkého není na něm kousíček

ČTYŘISTA DEVATENÁCT

Sobota půlnoc se loučí osmnáct hodin tělo proháním

RHEINFALL se blíží

„GOU GOU MILAN“ z ní v uších z ČECH

pátý závodník Asfaltka klesá

vodopády řvou na uvítání

Potlesk - Tlampače mnoho chtějí říct slyším své jméno

„VIER HUNDERT NEUNZEHN“ a hladivé „CZECH REPUBLIC“

Ze sbírky Vám chci to říci, vydal: OFTIS Ústí nad Orlicí 2002                                                      

O  Lydie Romanská -Lidmilová

Aréna podzim: Lydie Romanská.doc

Z knihy Ticho pro klarinet, Montanex 2007