Irena Jarská  Jsi tady?  

Nemohla jsem najít svoje černé kožené rukavice, které jsem dostala od dcery. Už jsem málem podlehla myšlence, že mi vypadly někde ve vlaku či městské hromadné dopravě. Můj kamarád mi půjčil knihu Když žirafa tančí s vlkem. Při listování z ní vypadl papírek, na němž byl text s názvem Kouzlo. Návod na kouzlo byl vcelku jednoduchý. Vezmete prázdnou skleničku a řeknete do ní: „ Prosím Tě, vrať mi moje rukavice. Děkuji Ti.“ Potom skleničku otočíte dnem vzhůru a postavíte na stůl. Chvilku počkáte, než se rukavice objeví. Poté opět vezmete skleničku, zvednete ji a řeknete do ní: „ Děkuji Ti, že jsi mi vrátil moje rukavice.“ Usmála jsem se, protože miluji hry a hned jsem poprosila kohosi o vrácení rukavic. Netrvalo ani dvě minuty. Zvedla jsem se od stolu a šla uklidit do skříně kabát, který jsem před čtrnácti dny měla v divadle. Už jsem zavírala skříň, když mi napadlo sáhnout do kapsy kabátu. RUKAVICE! Pojala mne radost, ústa se rozjela do úsměvu a radostně jsem běžela poděkovat komusi do skleničky. Protože u stolu seděl můj muž, kterého to také pobavilo, zůstala od té doby sklenička na stole dnem vzhůru a stala se hrou pro celou rodinu. :o)   Prohlížela jsem si desky s nápisem Bakalářská práce a přemýšlela, co se za dobu osmi měsíců studia a psaní této práce, kdesi uvnitř mne změnilo. Vtom mi spočinul zrak na prázdné skleničce dnem vzhůru a já si uvědomila, jak jednoduše a lehce se pootočil klíč v zámku mého srdce. Jak hluboko v mém srdci se zase zabydlela dávno zapomenutá radost.   Moji rodiče mne zplodili prý jaksi omylem, jak sami říkávali. Byli mladí, nezralí, plní bolesti. Do života jim vstoupila další bytost, která potřebovala péči, lásku a něhu, kterou té malé velké duši nedokázali poskytnout. Byl tu naštěstí Neviditelný pán (tak jsem si ho pojmenovala jako dítě), možná tentýž, co bydlí ve skleničce na našem stole. Hrávali jsme spolu podobné hry a já se z jeho přítomnosti vždy velmi radovala. Byla jsem tehdy malým čtyřletým dítětem a myslela si, že bydlí u mé babičky, kde jsem (za což mu velmi vděčím) trávila většinu svého dětství. Zatímco se moji rodiče hlasitě hádali, tatínek rozbíjel hrnky a maminka plakala a tvrdila, že umírá, já směla být v tichu a klidu u babičky. Její domek stál u řeky a za ní byl zámecký park. V domě nebyl vodovod, záchod ani koupelna. Za to tu bylo ticho, slunce, stromy, řeka a mnoho zvířat. Směla jsem spát v posteli s velkým psem, o němž jsem si myslela, že umí počítat. Mohla jsem mu dát jakýkoliv příklad a on ho spočítal. V té době jsme si nebyla schopna uvědomit, že počet štěků se řídí mým pokyvováním rukou, protože i já si v duchu musela příklad vypočítat. Dům, zahrada a hlavně půda se hemžil kočkami, kterým jsem zřídila na půdě kočičí školu. Kočky mi věřte nevěřte, připadaly mnohem vzdělavatelnější než třeba slepice, prasata telata nebo ovce. Za naprosté zoufalství jsem považovala z mého pohledu zcela nevzdělavatelné slepice. Netrpělivě jsem čekala na každé vylíhnuté kuře a odnášela ho na půdu, aby nevidělo ostatní slepice na dvorku. Ba co víc, někdy i přes jejich odpor jsem se snažila je integrovat :o) do kočičí školy. Přála jsem si, aby si užila hezkého života v kočičí škole a hned nemusela vědět, co z nich vyroste (slepice :o( ). Právě malá ochmýřená kuřátka byla příčinou toho, že jsem odmítala jíst vajíčka a vše, kam se vajíčka dávala. Babička byla natolik obětavá, že prosvěcovala baterkou každé vejce a snažila se mi vysvětlit, že nejím kuřata, že ve vajíčku nic není. Má důvěra v to že nejím kuře ve vajíčku, se spíše podobala nedůvěře. Kdybych mohla, krom mrkve a všeho co se dalo utrhnout na zahradě, bych nic nejedla. U babičky jsem žila od necelých dvou do sedmi let, než jsem musela do školy. Babička chodila do práce a já byla velmi často sama doma. Jen v kuchyni v posteli ležela stará nemohoucí prababička, která na mne občas zavolala a já jí směla pomáhat. Všem dětem říkala parchanti, jen mne oslovovala jménem. Jako každé dítě jsem se bála tmy, samoty, stínů a ze všeho nejvíc návštěv u rodičů, které byly provázeny nočními hádkami. Věřila jsem, že existuje Neviditelný pán, který mne ochraňuje, miluje mne a rozumí mi. Je spravedlivý a všechno ví. Bylo to moje dětské kouzlo a tajemství. Stačilo se zeptat: „Jsi tady?“ Netrvalo to ani pár sekund a najednou se uvnitř mne rozhostil klid a mír a já věděla, že je tady, cítila jsem jeho přítomnost a byla jsem schopná s ním mluvit.    Moje babička topila koťata. Jejich množení totiž dosahovalo neúnosných rozměrů. V jednu chvíli bylo v domě 16 koček a babička stále jen nosila spoustu mléka, které jim ředila vodou. Snažila jsem se koťata rozdávat, ale nějakým záhadným způsobem se k nám stále vracela. Myslela jsem si, že se jim líbí v mé škole :o) a Neviditelný pán jim pomáhá najít cestu domů. Když mi byly čtyři roky, začala jsem těhotné kočky před babičkou ukrývat. Jenže babička byla chytřejší a našla moji skrýš s kočkou a koťaty. V noci se mi zdálo, že paní Macatá porodila. Když jsem se ráno probudila, nabyla jsem jistoty. Jsi tady? Je a říká, abych se podívala z okna. Viděla jsem babičku, jak jde od řeky. Vyskočila jsem jen tak v pyžamu a bosa oknem do zahrady a běžela k řece. Šátek zatěžkaný kamenem jsem našla téměř hned. Vyndala jsem ho, rozvázala, a sahala na mokrá nehybná kočičí tělíčka. Vtom se mi zdálo, že jedno žije. Držela jsem tělíčko v rukou a běžela na půdu za kočkou. Ta okamžitě kotě začala olizovat a třít jazykem. Kotě po chvilce skutečně začalo dýchat. Přežilo to. Bylo mnohem menší než ostatní kočky a bylo velmi hloupé a bydlelo v psí boudě. Nehrálo si s ostatními koťaty. Jen se tulilo k velkému psovi. Tehdy jsem řekla Neviditelnému pánovi, že to tak nenechám a naučím kočky plavat, aby už je nikdy nikdo nemohl topit. Uháčkovala jsem krátkými sloupky ze zbytků vlny takové plavky, připomínající postroje a koťata do nich oblékla. Na každý kočičí obleček jsem umně přidělala provázek a vyplula na nafukovací matraci s koťaty doprostřed řeky. Co následovalo, si umíte jistě sami dobře představit. Házela jsem koťata do vody a dávala jim instrukce, co dělat. Koťata nehorázně vřeštěla, já byla neskutečně poškrábaná, ba co víc, o několik desítek minut ještě s bolavou zadnicí, neboť mne z mostu viděl babiččin soused a já dostala pořádně na zadnici za týrání zvířat.    Neviditelný pán dlouho mlčel. Pak mi řekl, že mne má rád, ale musím se smířit s tím, že všechna koťata bych stejně nenaučila plavat a tahle už jsou natolik velká, že by se utopit nedala. Tehdy jsem začala chápat, že Neviditelný pán neudělá vždycky to, co já si přeju, ale to, co je nejlepší pro všechny. Pobyt s ním mne velmi ovlivnil a já jen těžko hledala lidskou blízkost, po které jsem tolik toužila. Děti ve škole mne milovali, ale já jim příliš nerozuměla. Chtěla jsem s nimi být, ale víc jsem si rozuměla se psem, který na mne každý den čekal před školou. Jeho láska byla taková, že takovou jsem u lidí neviděla. Snažila jsem se jim pomáhat, ale nedokázala jsem se bavit dětskými hrami, stejně jako ostatní děti. Přemýšlela jsem jinak a cítila jsem se stále opuštěnější. Navíc jsem se musela přestěhovat k rodičům, kde Pan neviditelný nebyl. Mohla jsem ho volat, jak jsem chtěla, nebyl tu. Stýskalo se mi po něm a často jsem utíkala ven, do lesa, do parku, k vodě, k babičce, za zvířaty, protože tam všude byl.   Život mezi lidmi, ač jsem je milovala a toužila po jejich blízkosti, byl pro mne čímsi tíživým a neslučitelným se životem s Neviditelným pánem. Dokázal mi vždy poradit, mohla jsem se na něj na rozdíl od lidí spolehnout. Byl se mnou a nikdy mne nepodvedl. Jediné, co mi nedokázal nikdy splnit, byla změna k lepšímu těch, které jsem tolik milovala a s nimiž jsem nemohla být. Cítila jsem se jako zrádce, který chce být s ostatními a stejně je pořád sám. Nikdy nemůže říci celou pravdu o svém životě. O tom co vidím, cítím, čím žiju. Můj život se stal jedním velkým dobrodružstvím a lidé přicházeli a odcházeli z mého života a já toužila po něčem, co jsem ve skutečnosti nedokázala pojmenovat, určit. Cítila jsem se nepatřičně, nezařaditelně, nestále. Měla jsem za to, že jsem špatný člověk, který v životě nic nedokázal.   Během osmi měsíců studia a práce jsem se dostala do jakéhosi tunelu končícího v mém dětství. A já se zase ptala: „Jsi tady?“ Byl a dokonce tu byli i lidé. Našla jsem podstatu svého vlastního bytí. ??? Možná, snad…nevím. Pan Halík napsal knihu s názvem, Co je pevné není bez chvění. Ano ten pocit velmi dobře znám. Nevím. Jsi tady? Vrátila jsem se domů. Do svého srdce, které se po mnoha letech bolesti uzamklo na mnoho západů. Můj duchovní přítel a učitel mne před pár dny, kdy jsem držela sedmidenní půst za svoji rodinu, objal a řekl: „Nemohla jsi ve svém životě udělat víc. Vzdala ses Boha, proto abys s ním mohla žít.“   „Jsi tady?“ Je, cítím to a jsem mu vděčná, protože to on mne naučil vše, co umím a dovedl tam, kde jsem. Mohu stát mezi buddhistickými mnichy stejně jako mezi křesťany, katolíky, husity, jogíny, židy. Je mi to jedno. Všichni jsou jeho dílem a Neviditelný pán, který provázel mé dětství, je tady se všemi. On mi rozumí, jestli jsou mé modlitby v sanskrtu, češtině či chorvatštině. Rozuměl i mým dětským prosbám, protože on mluví srdcem a každá modlitba, která je jen dílem intelektu není modlitbou. Kdysi jsem ho prosila, dnes už vím, že neexistuje vně mé bytosti. Všechno, všecičko se mi dotýká. Rodiče, děti, kolegové, politika, počasí….všechno a proto můj vztah k Bohu je aktivní, nejsem jen žadatelem. Miluji Tě, omlouvám se Ti, prosím Tě odpusť mi, Děkuji Ti. Klid a mír ve mně. Všechen můj klid a mír ve Vás.   Během studia jsem se dostala tam, kam mi nepomohl žádný terapeut. Doslova jsem hltala každou knihu a byly chvíle, kdy mi tekly slzy, a zvedal žaludek. V hlavě se skládal obraz, který byl po létech potrhaný a poházený. Srdce mi pukalo. Pak se ale najednou téměř při posledních stránkách vše uklidnilo jako rozbouřené moře. Vyšlo slunce a já viděla vše z nadhledu. Bylo mi líto maminky i tatínka, dokázala jsem se vžít do jejich života. Dokázala jsem přestat lámat hůl nad synem, který se dostal svým „hulením“ trávy víc než na lidské dno. Modlila jsem se víc než kdy jindy. Kruh se uzavřel. Chápu, že je rozdíl mezi studentem, který má život před sebou a mezi studentem, který je těsně před padesátkou a na vše pohlíží z naprosto jiného úhlu. Vím, že čas je něco velmi neměřitelného, protože pro každého je čas jeho zrání a celistvosti někde jinde bez ohledu na fyzický věk. Také ale vím, že v každém dítěti lze pozorným nasloucháním a otevřeným srdcem nalézt prapodstatu jeho duše, která se věkem nemění. Je to čistá esence lidství, která se životem zkalí, zanese, pošpiní a někdy dokonce stane na čas neviditelnou….   Lidská duše je jako voda. Kalí se, zanáší se. Jediný recept na její křišťálovost je neustálá práce na sobě, protože pod nánosem bahna rázem mizí naše dobré, božské vlastnosti a kdesi z hlubin se noří ty, jenž časem způsobí peklo v naší mysli.    „Jsi tady?“ Miluji Tě, omlouvám se, odpusť mi, prosím, DĚKUJI TI.18. března 2012