MÉ MÍSTO

 

Jsem unavenej a hladovej A ŠŤASTNEJ

Tak to je

Ptáci nade mnou zpívaj´

Jsem syn jejich zpěvu

Jsem syn slunečního svitu

Ve svý nejistotě jsem syn stébel trávy, chvějících se pod závany chladivýho větru

Všichni jsme syny a dcerami tohohle světa

Jen v tom kraválu je šasto těžký si to uvědomovat

Halas trub, bubnů a všudypřítomného: "Kaufland, tady jsem správně."

Karneval hloupostí a někdy zrůdností

Kterými se odvádíme od toho základního

Nastavuju tvář chladivému větru

a vím kde jsem správně

 

KALNÝ VODY

 

Otázky jsou kalný vody

Odplav z nich dřív než se utopíš

Žij svůj život

a právě tak ho pochopíš

 

Utíkám sám před sebou

Temnýma stezkama

A jsem tak vděčnej

Za chvíle kdy na mně zazáří Světlo

Omámí mně svou Sladkou Svobodou Poznání

A pak mně Sevře Strach

A já vyběhnu

Na Cestu, na které Nemůžu Nic Najít

Protože to co bych tam našel

Už Dávno Znám

Ota Ševčík: Otrokem vln - ke stažení (9.9.2012)

Na obloze letělo káně

Byl to nádherný pohled

Ne rychle, ne pomalu

Letělo

Říká se "dravý pták"

Kos co sezobne žížalu není dravý

Jen káňatům, orlům a sokolům jsme připsali předponu "dravý"

My, lidé, kteří jsme nejdravější ze všech druhů

A ještě ke všemu se bojíme létat

Ty však, káně,

nepotřebuješ ochrany mých slov

Jsi krásné

A mé ráno bylo díky Tobě důstojnější.  

Pravé Slunce(22. 7. 2012)

Jít dál tou cestou

Kterou jde pubertální hráč I sebevědomý rytíř

Jejichž průnikem se rodí dospělý muž.

Na té cestě tančí slunce na měděné střeše .J

e to neupřímný odraz pravého slunce.

Dospělý muž to ví a nenechá se zaslepit.

Ocení pýchu té laciné krásy.

A pak nechá estetické nic za sebou.

Je spousta vjemů o kterých ví a nepotřebuje je.

Dobře ví co potřebuje doopravdy

Vám(29. 4. 2012). Pro tu jednu tajemnou.

Pro tu jednu tajemnou, jejíž jméno nikdy nepoznám

Jen pro ni píšu tuhle báseň

Pro tu zvláštní vílu ztracenou ve světě vánočních výzdob, teroristických útoků a talk-shows.

A zatímco píšu tuhle báseň, slezl sníh a zelenohnědá zem dělá, že vyhrála.

Jenže sníh se vrátí jako se všechno vrací.

I vy a já se vrátíme.

Nebudete to už vy a nebudu to já.

Ale i tak je dobře, že jsem napsal tuhle báseň.

Pro tu jednu tajemnou 

Přejít po tý hraně zvaný život

Protože cokoliv jinýho je pro mně zapovězený

Jít dál I když se cítím jako blázen,

který nechápe slova, na kterých stojí svět

jako láska, víra, pravda

I když pro mně slunce svítilo už hodně dávno

a pak už jsem ho kromě krátkých pohlazení paprsků nikdy nenašel

I když jsem sám v zimním lese, mrzne a nikdo mě nehledá

Jít prostě proto že je to lepší než stát

Nebo dokonce padnout

Jenom proto

Přitom stačí jen věřit(26. 4. 2012)

Zavřel jsem dveře za svojí minulostí

Občas se stejně přikradou mí nezvaní hosti

Strachy, zlé myšlenky

Nedověry jedním slovem

Je v nich ta hloupá pýcha že lze jinak než s Bohem

A pak jak tupá masa

Chci urvat na výsluní místo

Přitom stačí jen věřit

A bez rvačky je jisto

Retrospektiva z korespondence O. Nytrové O. Ševčíkovi

Úryvek z dopisu O. Nytrové O. Ševčíkovi z 5. 5. 2005

... Napsala jsem Ti osnovu, která by Ti mohla pomoci v práci s odborným filosofickým textem Martina Bubera. Zaveď si desky, do nich si dávej kopie úseků z knih, zaznamenávej si přesné citace a parafráze. Pořádnost a soustavnost se vyplatí. Promítne se Ti i do dalších oblastí. Každá trpělivá práce učí člověka trpělivosti, konstatuje také filosof a psycholog E.Fromm. Počítač je pro autora velkým pomocníkem, proto je třeba práci na něm zvládnout co nejdříve. Fromm v Umění milovat zdůrazňuje myšlenku, kterou je dobré se řídit: „Bez kázně se život tříští, stává se chaotickým a chybí mu soustředěnost.“ Těším se, že mi barvitě popíšeš svou práci, budou v tom charakteristiky lidí a situací – pošleš mi svůj vybraný zajímavý deníkový postřeh a záznam a vložíš do obálky i nějakou kvalitní novou báseň pro sborník. Něco takového jako je Tvé Stoupání k Bohu, Hledání Boha. Když si nasadíš vyšší laťku, máš to pak obtížnější. Já jsem maximalista a jsem náročná obzvláště na ty, na nichž mi záleží. Jsem ráda, když nadaní lidé se svými hřivnami zacházejí odpovědně. Gratuluji Ti k metě, které jsi dosáhl, otištění životopisu a básní v Křesťanské revui, kde jsme spolu tentokrát bok po boku jako autoři. Jde o kvalitní periodikum, náš nejstarší křesťanský časopis.

Přeji vše dobré a požehnané

Tvá kmotřička Olga

 

Z korespondence: SMS Oty Ševčíka Olze Nytrové 31.3.2012

Ahoj Olgo, včera jsem si komplet vytisknul všechno z mé stránky v LDK. Je pro mne významné sledovat můj myšlenkový vývoj i to, jak na mne reagují druzí lidé. Děkuji. Odpověď: Ahoj, Oto, literárně tvořit - to je báječná forma sebereflexe a dušezpytu. Básník slovem uchopí, metaforou pojmenuje mnohé nevyslovitelné a nedotknutelné. Vyčistí si mysl a srdce a ze svých zdrojů nabízí druhým.

Beznaděj

Křivý nůž ztrát v čase

Holá slupka existence

Jsem hladový člověk

A poslouchám tu moudra

Která mně odvádějí od prapodstaty

V které jediné se mohu cítit dobře

Jsem hladový

A moudrý

 

PROČ NEVYSKOČIM Z OKNA (2012/2)

Neředím

Neměřím

Nevěřím

Bojím se bezesný noci

Kdy ani nebudu mít odvahu vyskočit z okna

abych jim ukázal že mně nepochopili

Protože by to vyvolalo jen otázky

A já je ve svém životě nemám rád

tak je nechci přinášet ostatním

Ostatně mám i otázku

proč vlastně nemám odvahu vyskočit z okna

Z okna by měl skákat ten kdo nemá otázky

Takže já budu dál hledat naději

Jak hledá krásná dvacítka náušnici v písku

Myslím, že mně jde ale o víc

 Skalpuje mně to

Tváře,osudy,touhy

Jsem mezi nimi

A nevím, zda to, co žiju, je dobré

A možná je to dobré, protože to žiju

Nad ložem smrti a zrodu vznáší se mrak

Nevím,zda je to beránek či bouřňák

 

Je to všecko tak beznadějný

To zoufalý hledání pravdy

V poezii, lásce a léčbě

Že člověk váhá, jestli něco hledat

Ale pak je tu druhá varianta-hrob hnusu ze sebe sama

V hrobě je klid a z jeho stěn padá hlína

Všechno jsem znal a dobře věděl, kam se mám vrtnout

Jenže stěny reality byly úzké, příliš úzké

Tak jsem se radši zbláznil A šel něco hledat

 

MOŽNA ŽE VŠECHNO DOHROMADY (14.2.2012)

Není koho není komu

vyhnali mě z mého domu

v mém domě už nikdo nežije J

sem střízlivý a moudrý co dýchá a nepije

Však radost ta největší je mi odpírána

V mlze se láska ztratila

Zvládne to nová dáma?

Možná že snad kdysi máma

možná že všechno dohromady

Jsem hrozně smutnej a chci kašlat na záhady

Tisíckrát proklínám svět

Ten svět plnej běd

Všechno dobrý jsem zahodil

Mnohý boty na cestách prochodil

Neumím svý ego odclonit

Neumím se v Betlémě poklonit

Však šel jsem cestou sněžnou a v dáli trochu svítalo

Světla fakt moc nebylo

Však já jsem vděčnej za málo

A teď když tu stojím na prahu za naděj Ti díky, Králi

Když najdu všechnu odvahu

Světlo bude blíž než v dáli

 

O mém dědečkovi(2012/2)

Můj dědeček byl tím, kdo mně dal poznat vášeň, která mě v životě zatím neopustila a snad neopustí - lásku ke knihám. Svým životním postojem se mi snažil předat moudro, které nejsem schopen ještě ani teď, když píšu tyto řádky, cele přijmout. Za tvého života jsem tě, dědečku, nebyl schopen docenit a zasloužil by sis mnohem víc než tyto řádky. DĚDEČEK VÍCE KONAL NEŽ MLUVIL. A když mluvil, měla jeho slova váhu. Nezapomenu na naše sobotní výlety, kdy jsme si vychutnávali společnou cestu a vzájemnou přítomnost. Velmi podstatné bylo i to, že dědeček věděl, kam jdeme. Navždy si budu pamatovat kroniky z historie naší země, které dědeček shromažďoval. Ty částečně potrhané vazby pro mne představovaly malou svátost a příběhy českých knížat a králů jsem doslova hltal. Detektivní romány, zejména od Eda McBaina a Raymonda Chandlera mne učily pochopení pro outsidery společnosti. Ano, za lásku k literatuře vděčím, dědo, tobě. Ač jsi byl profesorem na gymnáziu, nad nikoho ses nepovyšoval. Uměl jsi spoustu věcí, ale nikdy sis nenamlouval, že rozumíš všemu. Učil jsi mne dokázat to, co dokázat můžu a říct si o pomoc, když nemůžu. Tobě vděčím za to, že jsem tyhle cenné poznatky získal a Bohu za to, že mám sílu je alespoň občas uvádět v život. Díky dědečku

O lásce a Vesně

Venku je tak hrozná zima že se nechce žít

Ale i v téhle zimě můžu snít

O něčem co lze naplnit

Láska stejně jako Vesna

Povstává tvrdým bojem ze sna

A byť zdát se může, že vládne dlouhá noc

Morana ni Samota nemají věčnou moc

c

KOLO

Ty v kole Život je kolo

Ty jsi teď v tom svým

A kolem komínu krbu se vracíš

Nakažena ohněm

Tím ohněm lásky, odvahy a bolu

Kterej nezhasí moře

Protože z moře tenhle oheň vstává

Báseň o světle

Na cestě nocí hledáš světlo které by osvítilo duši, připomínající rozpadající se garáž jeden vrak jménem srdce a spousta krámů chaoticky uspořádané seskupení, které chce zoufale stmelit je třeba jej prozářit musíš dál klopýtat přes kořeny narážet do pařezů a zapadat do bláta chceš-li vrátit světu to, co kdysi měl a z čeho se těšil než jsi to ve své bláznivé pýše Ikara odhodil svoje světlo *

O víře

Co nám na světě zbývá?

Kříž?

Spíš?

Nerad tě budím, ale něco ti říct musím:

Není to taková hrůza

Já to ještě zkusím

Ona je to dílo

Má dívka maluje

To byste ji měli vidět

Naklání se nad svoje dílo

Objímá ho

nadává mu

Vstupuje do něho, ale nevystupuje z něj

Je to krásné

Je to jedna z pravd světa

Ona je to dílo

Sluneční mantra (Praha, 2008)

SEN

Ztracený

Ztracený ve světě možností 

Ztracený ve světě pravd 

Ztracený ve světě lásek 

Ztracený ve světě beznadějí 

Ztracený ve světě nadějí 

Ztracený ve světě prstokladů 

Ztracený ve světě stále stejných scén 

Ztracený ve světě chlapských gest 

Ztracený ve světě krásných nohou 

Ztracený ve světě smrdících lidí 

Ztracený ve světě úspěšných lidí 

Osedlá koně 

A vzlétne

Báseň

Neveselo truchlivo dusivo

Možná se mi příliš radosti ovinulo kolem krku jako had 

Možná nemám právo se radovat 

Stále jsem ten černý vzadu 

"Jen vykličkuj, jen vykličkuj." volá na mně svět 

A tak místo pokorné radosti 

Nůžky se rozevíraj

 

Předmluva Olgy Nytrové ke sbírce Oty Ševčíka Sluneční mantra (Praha 2008)

Slovo úvodem:  Otu Ševčíka jsem poznala v roce 2002. V rámci literárního klubu na Armádě spásy, který jsem založila a vedla, jsme společně připravovali literární pásma poezie, prózy i scének v týmu s dalšími spolupracovníky. Pak jsem Otovi asi tři roky pomáhala přepisovat rukou psané verše, črty, úvahy, filosofická zamyšlení a scénky do počítače s tím, že se sám během rozumné doby naučí pracovat s počítačem a bude soběstačný. Byl rozhodnutý jít počítačového kurzu a tuto nezbytnou disciplínu zvládnout. S manželem jsem trávila dovolenou v roce 2005 v Nespekách-Městečku a tam jsem dala po mém soudu nejlepší Otovu báseň přečíst číst přednímu literárnímu teoretikovi profesoru Miroslavu Červenkovi. Napsal tato skvostná slova, která Otu určitě morálně zavazují: Vracím se znovu a znovu k básni Oty Ševčíka Dar z nebes. Je to jediný text jmenovaného autora, který jsem četl. Snažím se pochopit, proč se mi líbí.Běžné lyrické téma obrodné radosti v dešti, vystavování se dešti je tu dramatizováno neobvyklou představou: co padá z nebe, jsou „ostrý kameny“, zraňující všecky, jen ne mluvčího básně. Ten dokáže rány přijmout jako požehnání. Napětí mezi fyzickým zraněním a pokorou, jež z ran dělá projev lásky, se zadírá do vědomí čtenáře a pokračuje celou básní. Napětí vtahuje i zdánlivě vyrovnaného mluvčího, jsou to jeho ústa, co chrčí, jeho slina, co teče. Do extáze přijetí se v pobočném kontrastu mísí i racionální prvek: „koutkem oka pozoruji…“ Opakované „jen já“ se neuzavřelo zcela do své výlučnosti. Můžeme se přít v nerozhodnutelném sporu, zda spontánně, nebo na základě úvahy o kompozici se obrazný klíč k celé básni – identifikace kapek a kamenů – dostal hned do prvních řádek. Dovedu si představit jinou báseň, kde by toto vysvětlení padlo až v závěru, jako pointa. Byla by to báseň daleko konvenčnější. Ševčíkovi se nejvíce rozdírající motiv stal hned předznamenáním celého textu. Předurčilo to čtenáři delší mučánkování, nikoli náhlý zvrat poznávací. Je to časově roztažená epifanie, jiná než ta, která srazila z koně sv. Pavla. Je to epifanie básnická. Mnoho se mluví o úlevě, kterou trpícímu přinese literární vyslovení vlastní bolesti. Leckomu by se při konstatování této požehnané a speciální funkce umění mohlo zdát, že vykládat u těchto převážně úlevných textů o technické a řemeslné stránce umělecké slovesnosti, o metaforách nebo kompozici je zbytečné: hlavně když se to vypoví, co tu s uměním… Tak to však nefunguje. Překlenovat utrpení, najít v něm a proti němu možnost přijetí života jako zázraku – k této moudrosti texty pomáhají právě proto, že krvavá látka se zmáhá uměleckou formou.     Proč máme na konci Daru z nebes pocit lehkosti? Nepřičinil se o to taky výmluvný trochejský rytmus, porušovaný (verš 10., 13., 15., v rozsahu taky v. 1. a 12.) jen tolik, abychom se povznesli nad jednotvárnost, ale s vědomím, že se vždycky dovedeme vrátit k řádu…? Ano, povznesení, a také odstup, plynoucí ze svobodného zacházení se zážitky jako s matérií pro utváření tvaru, to je ten specifický zdroj úlevy, který odlišuje umělecké způsoby komunikace od obyčejných rozhovorů, od meditace i modlitby (které zase mají svoje zvláštní přednosti mezi nástroji sebepomoci). Má-li nám literatura pomáhat v životní strázni po svém, musí i ona zůstat sama sebou. Zvládajíce literární řemeslo, vstupuje ve spojenectví s odkazem předchůdců, a oni prostřednictvím techniky a svízelů řemesla literárního sdělují nám svou jinak nesdělitelnou zkušenost s přemáháním nicoty. Při hledání slova stojí nám za zády jako dobří andělé, neboť anděl znamená „posel“.    Aby umění bylo pomocníkem, musíme je uměti… Také proto si myslím, že práce přátelských uskupení, jako je Literárně dramatický klub Dialog na cestě u sv. Mikuláše, odkud naše báseň vzešla, není ničím nadbytečným, že přesně přiléhá k tomu, co jeho účastníci potřebují. Zaslouží si náš obdiv a podporu.                                                                      

Miroslav Červenka                                                                       Uveřejněno v Nový čs. zápas 32/2004

Básník Ota Ševčík 4.11. 08 v Café na půl cesty    

Ota Ševčík se rozhodl vstoupit do Církve čsl. husitské a požádal mě, zda bych s e nestala jeho kmotrou. Souhlasila jsem ovšem s tím, že se čelem postaví ke svému životnímu problému s alkoholem i s prací a bude se odpovědně věnovat vlastnímu básnickému daru a tomu největšímu umění, kterým je život sám. Člověk by se neměl zpronevěřovat Bohu a podléhat závislostem, to znamená vyhledávat umělé ráje, alkohol, drogy, které jsou hloupou, bezduchou a zlovolnou parodií na ráj skutečný, vonící v našich nadějích a snech a nemanipulovatelný lidskou slabostí, selháváním a bezcharakterností. „Chraň tě ruka Páně toto udělat,“ řekla by naše babička. Jsou věci, které člověk rozhodnutý konat dobro nikdy neudělá. Nebude si ničit zdraví a pohrdlivě, nezodpovědně zacházet se svou tělesnou schránkou, se svými dary, s charismaty od Stvořitele. Jako duchovní CČSH bych tady připomněla, že hřích je něčím, co je nad naše síly. Leží přede dveřmi a číhá jako dravé zvíře, jako šelma. Otevři dveře a je připraven se ti zakousnout do hrdla. Propadnout hříchu, to znamená propadnout cizí zlé moci, zpívat „zlohymnus“. Když víš, že v lese jsou vlci, vezmeš si na ně hůl. Když víš, že na tebe číhá démon alkohol, vyzbrojíš se také. Nepodceňuješ nepřítele. Hřích je hrozba připravená zakousnout se ti do srdce. Je třeba se na tuto hrozbu duchovně připravovat. V takovém zápase pomáhá i poezie, která ví něco o tom, jak je úzká branka do království nebeského. Básník s editorkou a kmotrou    Několik let našemu básníkovi trvalo, než pochopil, že poezie není jen jakési automatické písmo, které v extázi „vymastíme“ na papír a „jdeme od toho“, ale že s textem je třeba přiměřeně pracovat. Strukturou je nejen jednotlivá báseň, ale určitou architekturu má i celá sbírka. A také je třeba hodně číst – ovšem s jasnou hlavou a nikoliv pod vlivem alkoholu.   Mám-li se zamýšlet nad poezií, mohu říci, že jsem přesvědčena, že básnická intuice nám pomáhá chápat mystéria, zachytit na zlomek vteřiny cíp nejhlubších a nejvyšších tajemství bytí. Prostý lidský rozum má svá omezení a intuice nám dává možnost vnímat další úrovně, další dimenze, které nelze pouze racionálně uchopit. Bez kontemplace nelze psát poezii. Básník bývá mistrem mlčení a ponoru do rozjímání. Mlčení je, jak známo, také jedním z mysterií lásky. Básník vnímá hodnoty, mající univerzální charakter a dokáže je vyjádřit silnými metaforami, obrazností, která oslovuje podvědomí druhých. Slova jsou transparentní. Jimi zážitek a poznání jednoho člověka proniká do vědomí jiné lidské bytosti. Jde o tvůrčí akt básníka i jeho čtenáře – psát i vnímat napsané má svoji velkou tvůrčí hodnotu.     „Existují lidé nábožensky nehudební,“ napsal jednou Franz Werfel. Já sama za skutečné a sobě blízké básníky považuji ty osobnosti, které jsou nábožensky hudební. A to Ota Ševčík je. Propojit podvědomí, pustit zářivou intuici do své mysli, to je důležité. Pokud možno přirozenou cestou, meditací, modlitbou.  William Blake vyjádřil názor, že „svět imaginace je světem věčnosti, je to božské lůno… Ve věčném světě existují trvalé pravzory všech věcí, které se zrcadlí v rostlinné říši přírody.“  Básník svou myslí nikdy zcela neprodlévá jenom na této planetě. Na počátku všeho je tvůrčí energie Boží (hebrejsky dábar) a lidstvo je ve své podstatě božské. Má však svobodu konat dobro nebo zlo. Už tady na zemi bychom měli uskutečňovat svou božskou podstatu. Cílem spirituality je soucítění s veškerým tvorstvem, smysl pro spravedlnost a vzdávání díků za vše, co k člověku přichází a čeho se mu dostává.      Poeta touží být proniknut duchem a pravdou. Touží vzdorovat zlým mocnostem, odolat svodu hříchu a oděn bílým kmentem zpívat o lásce. Co je osvobozující čin lásky? Co je selhání? Co je vábení zla, které přichází v důmyslných převlecích. „Velký našeptávač“ všechno zdůvodní. Nedávno jsem četla zralé vrcholné dílo libanonského básníka K. Džibrana Prorok, v němž autor nabízí cenné myšlenky. Vypráví zde, mimo jiné o dvou sourozencích. Starší z nich nestojí o moc a vládu, neboť poznal, že láska je víc než moc:  „Láska vítězí, láska se nebouří. Láska je vzdálený úsměv v duši…je to nový úsvit na Zemi… Láska je čerstvá rosa snášející se na Zem.“ Literární tvůrci nám sdělují to podstatné ze svého hledání, ze svých vnitřních zápasů a touhy po Bohu. Poezie je „uchopí za srdce“ a už nepustí. Nebývají bohatými a úspěšnými lidmi, jsou to spíše hledači pravdy, riskující a poněkud osamocení podivíni, mlčenliví vnímatelé příběhů a životních dilemat. Jsou to ti, kterým není lhostejná víra, naděje a láska. My lidé si klademe již po dlouhá tisíciletí řadu otázek: Co je to „praenergie“, podle alchymistů „síla vší síly silná“ a jak se na ni napojit? Je básník jako pramen prýštící z nitra země? Hraje svou roli individuální invence? Hledáme praenergii, prazáklad, pravíru, toužíme na vteřinu spatřit cíp absolutna? Chceme jít k podstatě? Jaká platí pro můj život hierarchie hodnot? Co je tím opravdu nejzákladnějším? Jaký je smysl bytí člověka a jeho místa ve vesmíru? K těmto závažným otázkám se ve svých metaforách vyjadřuje tvůrce veršů, který sestupuje na dno existence. Intuitivně ví, čím platí a co skutečně hledá.                                                                         

PhDr. Olga Nytrová,                                                                         spisovatelka a duchovní CČSH

***

Rok, po kterém nechci počítat další roky   

24. července 2011 to bylo dvanáct měsíců, co abstinuji.Ti, kteří mně znají, vědí, jak jsem si alkoholem nechal ublížit a těm, kteří mně neznají, vzkazuji, že hodně. Za ten rok jsem zjistil, že život je bezpodmínečně barevný. Je barevný sám o sobě. Dříve jsem si myslel, že barvu mu dodává právě ethanol. Ale ne - je to jen tak. Emoce prožívám silněji a rozumím jim (i když je to někdy bolestivé, je to ryzí - opilý jsem také často trpěl a navíc věci měly pokřivený význam). Mohu se svobodně rozhodovat - bez strachu z abstinenčních příznaků. Mám práci. Prožil jsem krásný rok. Ale teď to teprve doopravdy začíná. Chci žít bez alkoholu tak přirozeně, abych zapomněl to pro mně jinak tak strašně důležité datum. Chci abstinovat v toku svých dní a být svobodný.Jen tak.

Ota Ševčík

***

Jestli je to správně

 

Čtu knížky

Zmateně a zoufale

Možná se něco rýsuje

Něco lepšího

Ale spíš ne

Tak to znám

Jedna žena za mnou, jedna přede mnou

Zas lezu na ty hory

Z kterých můžu spadnout

Není s kým mluvit

Zrovna tady a teď

 

Utrpení

V ulicích

Doma

V televizi

Snaží se mi říct:"Zalez do svýho vnitřního doma."

A já nevím, jestli je to správně

***

DIAMANTY(věnováno Nikole)

Vnímal jsem diamanty

Co spadly z nebe

Ještě že spadly

Pomohly mi rozhodnout se

Přinesly poznání

Poznání velmi ostré

Diamanty jsou velmi ostré

Ale když neprodám svoji duši, která je tak jako tak nesmrtelná, představě

Nemohu se jimi zranit

***

Stůl krále

 

To je můj stůl

Stůl krále Artuše

Stůl ve Svobodě na svobodě

jen pohyb listů na stromech rušil velebnej klid

Kde jsem odkázanej sám na sebe

Svoji lásku

Svoji čest

A právě teď dostávám tolik zlata kolik mi vy, bohatí tohoto světa, nemůžete dát

***

VE VĚČNOSTI

Je to rozeklaný jak náhoda co není

To moje žití

Je to rozeklaný jak jazyk hada

Asklépios i ten z ráje byli stejnýho rodu

Což je právě ten průser

Musím je rozeznávat

A často to neni lehký

Kohoutek kape

Už dlouho

A to je ta moje věčnost

Můžu se na něj spolehnout

A proč nehledat v kohoutku

Když nemůžu najít v sobě

SUCHO

Venku je sucho jako ve mně

Zem čeká na vodu jak srdce na něhu

Mrak už přišel

čekám déšť co srdce promění z troudu v mazlavou hlínu

Co zas bude připravená  se znovuzrodit

 

DEKADENCE 8.25

Všechno rozervaný všechno rozesraný

Čekám na dary

Vylhaný a nevylhaný

Nepomůžu, neuchopím

Minuty svý neutopím

Čekám na dary někdy i na čáry

Všechno rozervaný všechno rozesraný

slunce venku prudí

i krása někdy nudí

 

Vím

Třeba je to jenom ze ztráty snu, že svět se mi hroutí

Stává se to občas

Žití praská jak suché proutí

Třeba jsem o nic nepřišel

Ale to nic teď schází

Vím že slunko zapadlo

A vím že zas vychází

 

HLEDÁNÍ BOHA

 

V hledání Boha procházíme ohněm,

ohněm, který vnitřně stmeluje a mění led v lávu

V hledání Boha končí přetvářka,

rytířů romantika ožívá a dán je průchod právu.

V hledání Boha stojíme sami proti světu,

který se přejídá a hloupě peníze utrácí,

v hledání Boha žhnou toužebně oči

a nikdo, kdo hledá, neztrácí.

fotoilustrarace Pavel Grün

STOUPÁNÍ K BOHU

Když stoupáš k Bohu

odvracejí se od tebe ti,

které jsi za přátele pokládal a objevují se ti,

kteří přáteli skutečně jsou

Jednou z vlastností stoupání k Bohu je získávání Pravdy

Pravdy která je krutá, nemilosrdná a krystalická a proto v konečném důsledku milosrdná

 

Stát bokem a dívat se na slunce  

Na to, co nám dává život  

Nastavit tvář a nechat se laskat hřejivou krásou   

Tiše naslouchat rytmu vlastního srdce    

Dýchat, svobodně dýchat     

A zlehka se usmívat shonu těch, kteří nevidí

fotoilustrarace Pavel Grün

***

(Výše uvedené tři básně byly uveřejněny v časopise Křesťanská revue 4/2005 (str.104))

KDYŽ JSI JAKO V OHNI

Jako jiskry co oheň dává noci lásky naše někam jdou pro trosečníka co tone bez pomoci   záchrannej kruh jsou    Doufáš že srdce tvý tu píseň zná plamen kterej hoří olizuje duši      ten druhej ti maximum dá       někdo ví někdo tuší        Někdo nic nedělá * * *

FAJN

Je to moc fajn - nebýt otrokem

Ale Jak dokážeš nebýt prorokem?

 

NĚKDY MĚ BOLÍ

Někdy mě bolí ten tvůj smích

jindy jsem rád že se směješ

po ledu a sněhu jedu na saních

vždycky jsi sluníčko

ne vždy ale hřeješ

Jsi tajemná jak Sibyla a krásná jako sen

a z mojí černé noci umíš vzkřísit den

A až sluníčko za obzor mi zmizíš

neumím si představit jak to bude dál

navíc teď i mrzí mě jak málo jsem tě znal

utečeš mi do dáli stát

tu budu bezbranný

nešťastný a sám

 

DAR Z NEBES

Z nebe místo kapek

padaj ostrý kameny

všichni křičí zkrvaveni

jen já nejsem zraněný

Nastavuju svou tvář dešti

laskám se s tím přívalem

ústa chrčí, slina teče

zrak mám mírně zakalen,

koutkem oka pozoruji,

co lidí tady leží,

jiní snad déšť nemaj rádi,

proto domů běží,

jen já, nebesy zvolený,

zázrak ten teď přijímám

děkuji Otci, Synu, Duchu

nic než lásku nevnímám

(Uveřejněno v Nový čs. zápas 25/2004 (str.7, Z náboženských obcí))   

 

Profesor Miroslav Červenka se zamýšlí nad verši Oty Ševčíka :

  Vracím se znovu a znovu k básni Oty Ševčíka Dar z nebes. Je to jediný text jmenovaného autora, který jsem četl. Snažím se pochopit, proč se mi líbí. Běžné lyrické téma obrodné radosti v dešti, vystavování se dešti je tu dramatizováno neobvyklou představou: co padá z nebe, jsou "ostrý kameny", zraňující všecky, jen ne mluvčího básně. Ten dokáže rány přijmout jako požehnání. Napětí mezi fyzickým zraněním a pokorou, jež z ran dělá projev lásky, se zadírá do vědomí čtenáře a pokračuje celou básní. Napětí vtahuje i zdánlivě vyrovnaného mluvčího, jsou to jeho ústa, co chrčí, jeho slina, co teče. Do extáze přijetí se v pobočném kontrastu mísí i racionální prvek: "koutkem oka pozoruji…" Opakované "jen já" se neuzavřelo zcela do své výlučnosti.    Můžeme se přít v nerozhodnutelném sporu, zda spontánně, nebo na základě úvahy o kompozici se obrazný klíč k celé básni - identifikace kapek a kamenů - dostal hned do prvních řádek. Dovedu si představit jinou báseň, kde by toto vysvětlení padlo až v závěru, jako pointa. Byla by to báseň daleko konvenčnější. Ševčíkovi se nejvíce rozdírající motiv stal hned předznamenáním celého textu. Předurčilo to čtenáři delší mučánkování, nikoli náhlý zvrat poznávací. Je to časově roztažená epifanie, jiná než ta, která srazila z koně sv. Pavla. Je to epifanie básnická.Mnoho se mluví o úlevě, kterou trpícímu přinese literární vyslovení vlastní bolesti. Leckomu by se při konstatování této požehnané a speciální funkce umění mohlo zdát, že vykládat u těchto převážně úlevných textů o technické a řemeslné stránce umělecké slovesnosti, o metaforách nebo kompozici je zbytečné: hlavně když se to vypoví, co tu s uměním… Tak to však nefunguje. Překlenovat utrpení, najít v něm a proti němu možnost přijetí života jako zázraku - k této moudrosti texty pomáhají právě proto, že krvavá látka se zmáhá uměleckou formou. Proč máme na konci Daru z nebes pocit lehkosti? Nepřičinil se o to taky výmluvný trochejský rytmus, porušovaný (verš 10., 13., 15., v rozsahu taky v. 1. a 12.) jen tolik, abychom se povznesli nad jednotvárnost, ale s vědomím, že se vždycky dovedeme vrátit k řádu…? Ano, povznesení, a také odstup, plynoucí ze svobodného zacházení se zážitky jako s matérií pro utváření tvaru, to je ten specifický zdroj úlevy, který odlišuje umělecké způsoby komunikace od obyčejných rozhovorů, od meditace i modlitby (které zase mají svoje zvláštní přednosti mezi nástroji sebepomoci). Má-li nám literatura pomáhat v životní strázni po svém, musí i ona zůstat sama sebou. Zvládajíce literární řemeslo, vstupuje ve spojenectví s odkazem předchůdců, a oni prostřednictvím techniky a svízelů řemesla literárního sdělují nám svou jinak nesdělitelnou zkušenost s přemáháním nicoty. Při hledání slova stojí nám za zády jako dobří andělé, neboť anděl znamená "posel". Aby umění bylo pomocníkem, musíme je uměti… Také proto si myslím, že práce přátelských uskupení, jako je Literárně dramatický klub u sv. Mikuláše, odkud naše báseň vzešla, není ničím nadbytečným, že přesně přiléhá k tomu, co jeho účastníci potřebují. Zaslouží si náš obdiv a podporu.                          

Miroslav Červenka                           autor je literární vědec(Uveřejněno v Nový čs. zápas 32/2004)

Sígl Miroslav:  Odpovědi na dotazy Lucie Kouřilové pro její diplomovou práci Smrt jako velký životní úkol1.

Co si představujte pod pojmem důstojná smrt?

Člověk je ve chvílích posledních vyrovnán se svým životem, je na smrt připraven, u jeho lože jsou jeho nejbližší a v tichém rozhovoru s ním hovoří o všem, co dobrého vykonal ve svém životě, co znamenal jeho život v jejich životě; pokud jsou všichni věřící, modlí se navzájem s ním, anebo alespoň modlitbě naslouchá. K důstojné smrti náleží sepsaná závěť a spravedlivé rozloučení se všemi nejbližšími. K tomu ale musí dospět umírající sám. Nelze na něm nic vynucovat, naopak do posledních chvil s ním hovořit vlídně, laskavě, dokázat mu odpustit vše, o čem by snad chtěl hovořit nebo se chtěl z pocitu viny zpovídat ze svých prohřešků, kterých se dopustil. Vhodným způsobem by naopak umírajícímu mělo být naznačeno, jaká jsou jeho poslední přání a ty se mu pokusit splnit – alespoň slovně nebo slibem, že určitě vše bude podle jeho přání zařízeno. Pozůstalí by měli mít připraveny adresy, na něž by mělo být odesláno úmrtní oznámení, a které by jim měl umírající sdělit. Stejně tak by se s ním mohlo za vhodných okamžiků hovořit o tom, jaké by si představoval poslední rozloučení, kdo by měl na jeho pohřbu hovořit. Na smrtelném lůžku jsem slíbil svému příteli, že učiním vše, aby se na něj nezapomnělo, což jsem okamžitě začal plnit. Spolu s jeho dcerou jsme vydali knížku „Podbezdězský buditel“ (deset let vydával Místní noviny Podbezdězí), v ní jsem nejen jako autor, ale i editor soustředil vzpomínky od 50 jeho přátel a spolupracovníků (knížka vyšla u příležitosti jeho nedožitých 75. narozenin, v roce 2002, 144 stran). Dodnes na něj lidé v kraji rádi vzpomínají a při křtu této knihy se sešlo ve velkém sále muzea v Bělé pod Bezdězem velké množství zájemců a jeho přátel a známých. Přikládám ještě zcela čerstvý dopis, který jsem před několika dny rozeslal po pohřbu našeho dalšího společného přítele těm, kteří se nemohli pohřbu zúčastnit a také pro informaci do časopisu, který po dlouhá léta zemřelý řídil. Byli potěšeni, redakce slíbila, že dopis uveřejní na vzpomínkové dvoustraně časopisu...2. Myslíte si, že je v naší zemi zajištěné důstojné umírání a následná pieta? Myslím si, že dost záležitostí v této souvislosti je v naší zemi zákony ošetřeno - jde vskutku o individuální přístup pozůstalých, jak dokáží projevovat pietu k zemřelému. Stále lze vidět, že přibývají nové hroby na hřbitovech, místa v kolumbáriích pro urny, setkáváme se s pravidelnými návštěvami hřbitovů a hrobů, objevují se knihy, relace rozhlasové a televizní o lidech, na něž by se nemělo zapomínat, atd. (Z podobných pohnutek jsem vydal encyklopedii 1750 hesel životních medailónků o lidech tří samosprávných regionů, které důvěrně znám „Kdo je a byl kdo na Mělnicku, Kralupsku a Neratovicku“, vydalo nakladatelství Libri 2007, 646 stran). Naproti tomu jsou ovšem desítky příkladů opačných, kdy zemřelý je pohřbíván bez obřadu, jeho popel je rozptýlen na „loučkách klidu a pokoje“ – pokud to bylo přáním umírajícího. Jsou případy, že o úmrtí pozůstalí ani neinformují jeho blízké, přátele či spolužáky, kteří se tak až po letech dozvídají o smrti dotyčného. 3. V čem si myslíte, že spočívá dnešní přístup lidí k postoji ke konci života – vytěsňování a tabuizaci smrti?  Vaše otázka je a priori pojatá tak, že jde o všeobecný postoj lidí, ale to přece není pravda, taková skutečnost všeobecně neexistuje. Existují jednotlivé případy, které se v poslední době množí, ale zase jen proto, že se o těchto otázkách málo hovoří, že chybí dostatečná výchova, atd. Mám rozsáhlou sbírku knih, které v poslední době vyšly na tato témata. Zúčastnil jsem se předloni mezinárodní konference „Člověk ve stínu svého konce“, kterou uspořádala českobudějovická Vysoká škola evropských a regionálních studií za velkého zájmu (přikládám Vám svůj příspěvek z této konference, který byl následně publikován ve sborníku). Lidem by měly být zpřístupněny v co největší míře alespoň základní informace. 4. Myslíte si, že je třeba mládež vychovávat k postoji k umírání a smrti? Ano, využívat vhodné příležitosti (smrt lidí, blízkých apod.), kdy o těchto otázkách hovořit, v občanské výchově na základních školách zcela určitě.5. Věříte v posmrtný život? Věřím v nekonečnost, po každém člověku zde něco zůstává. K této víře jsem tolerantní, chápu ji a víc se k posmrtnému životu nedokáži stručněji vyjádřit.6. Co pro Vás znamená víra? Víra je nadějí, je vírou v příští lidstvo, z mé víry pramení láska a důvěra, kde není víra, tam umírá naděje, víra mne posiluje pro život, jeho těžkosti a nesnadnosti, bez víry bych nemohl žít. Víra má na můj život, na moji duši, na mé chování velký vliv. Vždycky, když jsem si věřil, jsem dosáhl svých cílů. Byl jsem pro ně ochoten se uskrovnit. Nemohu žít bez dobrých skutků, lituji ty, kteří dobré skutky nečiní, kteří mamoní a hromadí své bohatství, nakonec jsou velmi chudí. Většinou bývají bez víry. Všechny své tři děti jsem vždy ve víře vychovával a dnes se těším z jejich života, ze života jejich dětí, mých vnoučat a zatím první pravnučky. Zůstáváme stále velkou tradiční rodinou, ctíme hodnoty tradiční rodiny, vzájemné úcty a lásky, tolerance a solidarity.7. Myslíte si, že víra v posmrtný život ulehčuje současný život? Odpověď je zčásti obsažena již v souvislosti s 5. otázkou. Záleží na filozofickém vybavení každého jednotlivce, kdo věří v posmrtný život, jistě by mu tato víra měla ten jeho současný život lépe chápat a snad i ulehčovat. Jinak by taková víra neměla smysl. Žiji tady a teď, naplňuji svůj život současnými skutky, neodkazuji na to, co hodlám učinit, až budu žít „nějaký druhý život“, neměl bych se osvobozovat podobnými odkazy, ale prokazovat úctu k životu i smrti. 8. Co si myslíte o náboženství jako takovém, je Vám nějaké vyznání blízké?  Byl jsem vychováván již v období naší první republiky. Rodiče si nesmírně vážili T. G. Masaryka a já jsem jej začal záhy též ctít, protože jsem se snažil dozvídat o něm co nejvíc. V některém z jeho spisů je rovněž myšlenka o náboženství, s níž se ztotožňuji: je výkvětem celé osobnosti člověka, národů a společnosti, je posvěcením mravnosti. A nejnověji Salman Rushdie, onen „proklínaný a pronásledovaný“, řekl či napsal: Náboženská víra je sice hluboká, ale musí dozajista zůstat soukromou věcí každého člověka. Jsem křesťan, pokřtěn a biřmován jako římskokatolík, do svých 15 let jsem chodil pravidelně ke svaté zpovědi a přijímání. Poté už to nebylo tak pravidelné, na církevní obřady chodívám občas, nikoliv pravidelně, když jsem někde v jiném místě, neopomenu návštěvu kostela spojenou s modlitbou a zapálením svíčky za své nejbližší (maminku, tatínka, sestry, s nimiž už jsem se musel v životě rozloučit...). Sleduji některý náboženský tisk, mám blízko k evangelíkům a k církvi čs. husitské, v níž mám několik přátel. A moje vnučka studuje již druhým rokem Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy, v čemž ji morálně podporuji. 9. V čem vidíte smysl života? V jeho naplňování – od malička zvídavostí, poznáváním svého okolí, postupně studiem dějin (co tu bylo přede mnou?), osvojování určitých dovedností a vědomostí, vlastní prací, k níž jsem byl veden od svých prvopočátků svými rodiči. Měli jsme doma malé hospodářství, pole a domácí zvířata. Dodnes mě vede tatínkovo „cokoliv děláš, dělej pořádně“ anebo „nedělej nic zbytečného“, „přemýšlej o významu té práce, kterou děláš“, „snaž se pochopit, proč to ne ono musíš vykonat“ – například nakrmit zvířata, pečovat o ně, pomoci při setbě a sázení, ale též při náročné sklizni a jejím ukládání - proto mám rád zvířata, proto ctím každou práci, která dobro plodí, jak kdysi řekl můj milovaný básník, atd. A protože jsem člověk tvůrčí, smysl mého života byl od počátku v tom, že jsem se pídil po životních příbězích, událostech a lidech zajímavých, že jsem o nich psal – měli radost, když jsem o nich napsal, já měl radost, že mi články vycházejí a že jsem za život vydal již také několik knih a myslím, že jsem většinou z nich naplnil smysl života (například mimo už vzpomínaných knížek uvedu Na vlně 490 metrů (o svobodném vysílači v době srpnových dnů 1968), Generace 45 (o novinářích, kteří stáli u zrodu prvního deníku mládeže v Evropě, aby v 50. letech byli existenčně téměř všichni postiženi), Osobnosti a osudy obce (knížka, která byla oceněna v celostátní soutěži Miroslava Ivanova z oboru literatury faktu), Vám známá knížka Co víme o smrti, naposledy to je Almanach českých novinářů (vydalo nakladatelství Libri 2008, 360 stran – byla nominována ministerstvem kultury ČR na Státní cenu za literaturu 2008 mezi 16 nominovanými na 6. místě – viz internetový server MK ČR).10. Máte strach ze smrti? Z toho, co jsem až dosud uvedl, vysvítá dostatečně můj vztah k tomuto dvojjedinému fenoménu – životu a smrti. Určité obavy mám, kdyby mé umírání bylo dlouhé, obtěžovalo mé okolí.11.Co si myslíte o českém zdravotnictví z pohledu péče (paliativní a hospicová péče) o umírajícího člověka?  O tom je v mé knize Co víme o smrti celá kapitola – Péče o umírající ve světě a u nás – strany 319 – 323.12.

Jaký je Váš pohled na spirituální a pastorační péči ve zdravotnických zařízeních? 

Nedostatek mých vlastních zkušeností mi brání, abych na tuto otázku dokázal přesvědčivě odpovědět. Vědomosti z literatury v tomto případě nemohou stačit.13. Co si myslíte o novodobém trendu pohřbívání – vše zařizuje firma, atd.? Určité služby jsou nevyhnutelné, usnadňují starosti pozůstalých, zbavují je v těžkých chvílích záležitostí a operací, které lépe zvládnou profesní odborníci. Nutný je však dohled, aby tak bylo činěno důstojně, čestně a v úctě k zemřelému i jeho pozůstalým.14. Jaký je Váš postoj k eutanázii?  Jde o svobodný a určitý projev vůle osoby, který neodsuzuji, jestliže jde o osobu starší 18 let, která nebyla zbavena svéprávnosti a která není postižena duševními poruchami, přitom nesmírně trpí ona, s ní celé její nejbližší okolí a také lékaři jsou přesvědčeni, že vyčerpali všechno, aby jí zachránili k životu. Souhlasím s návrhem zákona o eutanázii, který předložil do Poslanecké sněmovny ČR její poslanec MUDr. Boris Šťastný. Bohužel – zatím nebyl přijat, jeho projednávání bylo odloženo. Většina poslanců nedospěla ve svém myšlení tak daleko, aby tuto citlivou záležitost zvládla. Všechno chce svůj čas... 15. Myslíte, že je možné se na smrt připravit? Ze všech mých odpovědí vyplývá, že to je nejen možné, ale i nutné (vypořádání se svým životem, který nám končí, závěť, pietní rozloučení, pohřeb), nic by nemělo být ponecháno náhodám, pokud lze se ještě v klidu nad těmito otázkami zamyslet.  + přílohy: 1. Ach jo, vážení a milí, 2. Konference o smrti, 3. O. Nytrová o mé knize

Almanach českých novinářů  1989 – 2008 Encyklopedické nakladatelství Libri, editor Miroslav Sígl a Fakulta sociálních věd UK (Centrum pro mediální studia) připravili v jubilejním osmičkovém roce 2008 Almanach českých novinářů 1989 – 2008, jaký dosud naše žurnalistika dlouho postrádala.  Předmluvu napsali doc. dr. B. Köpplová, CSc. a dr. Jan Jirák z FSV (CEMES) a příspěvky 60 českých novinářů (mj. Bártl, Brůna, Cysařová, Hašková, Hejcman, Ješ, Klímová, Petránek, Rajlich, Slabý, Stehlíková, Svejkovský, Světlík, Štětinová, Šulcová, Švihálek, Toman, Tomášek, Velenský, atd.). Jsou zde uvedeny vzpomínky na další české novináře E. E. Kische, Karla Čapka, Ferdinanda Peroutku, Jiřího Lederera, Karla Jezdinského atd.Almanach obsahuje dále přehledy: Slovo do vlastních řad Perzekuce českých novinářů Novináři pronásledovaní v letech 1948 – 1989 Novináři „na černé listině“ Rehabilitovaní novináři po listopadu 1989 Čeští novináři v zahraničí a exilu Novináři senioři po listopadu 1989 Seznamy spolupracovníků komunistické StB Memoáry novinářů, knihy o novinách a médiích od listopadu 1989 In memoriam – zemřelí novináři po listopadu 1989 Svým encyklopedickým zaměřením může být určitou pomůckou, poskytuje svědectví, vzpomínky a zkušenosti novinářů, kteří se s nimi rádi svěřili i pro potřeby mladé nastupující žurnalistické generace. Tuto skutečnost nesmírně a se vzácným pochopením podpořila Fakulta sociálních věd UK a také Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.Zamyšlení nad tolerancí K tomuto vyprávění o závažném tématu mne inspirovala Kateřina Holá, studentka Univerzity Jana Amose Komenského, která si je vybrala pro svou bakalářskou práci. Budiž, pokud jí mé myšlenky a životní příběhy osloví aspoň zčásti, nezamýšlel jsem se nadarmo.    Poprvé v životě jsem se s tolerancí setkal v naší rodině. Měl jsem ještě dvě starší sestry a navzájem jsme byli našimi rodiči vedeni ke snášenlivosti. Nebylo to vždy jednoduché, ale tatínek i maminka, k nimž jsme měli velkou úctu (nevím, zda lze hovořit o vztahu dětí k rodičům o toleranci), nám čas od času museli připomenout, že je nutné dbát názorů toho druhého, připouštět je, nechtít „svou pravdu“ prosazovat za jedinou často i ostrými hádkami a fyzickým napadáním. Postupně tak vznikalo mezi námi pouto, které vydrželo po celý život. Měli jsme se rádi, pomáhali jsme jeden druhému, nezapomínali na příležitosti, kdy lze sourozence podarovat, učinit mu radost, byť to byla jen maličkost.     V obecné škole jsem chodil do náboženství, v němž nás vyučoval katolický duchovní správce naší farnosti. Přitom mezi námi byli nejen katolíci, ale i evangelíci a židé, a právě pan farář a také paní učitelka dějepisu poprvé nám vykládali o podstatě tolerančního patentu, který v roce 1781 vydal Josef II. a který povoloval určitou náboženskou svobodu i občanům nekatolického vyznání. Otřeseni jsme odcházeli ze školy a slovo „kacíř“ bylo mezi námi velkou nadávkou. Jenomže ve středověku kacíři za svou víru byli trestáni smrti. Zvykali jsme si na tyto rozdíly ve víře, vždyť vlastně i můj dědeček byl evangelík a byl pohřben na evangelickém hřbitově ve vedlejší obci. Dokázal jsem se přátelit v klubu Rychlých šípů s kluky ze židovské rodiny. Tehdy jsem se nad tím však nezamýšlel, bylo to tak běžné, samozřejmé.    V letech první republiky visel u nás v kuchyni velký snímek Tomáše Garrigua Masaryka, prvního prezidenta – Osvoboditele. A naproti němu obrázek dělníka u kovadliny s nápisem, „Buď práci čest!“ Připadalo mi to vše zcela obvyklé; pochopitelně jsem zdaleka nechápal mnohé, až jednou jsem byl svědkem rozhovoru mého tatínka s jedním z místních soudruhů – rovněž členem poválečné KSČ. To už bylo po převzetí komunistické moci v únoru 1948. Byl u nás na návštěvě, zahlédl obraz TGM a zcela nepokrytě a ošklivě se tatínka zeptal: „Co Ti tady, člověče, ještě visí na zdi?“ Dostali se do sporu, v němž jsem si tatínka začal ještě více vážit. Masarykův obraz rodiče ze zdi nikdy nesundali.    Ale ještě předtím po roce 1945, kdy jsem nastoupil před svými 18 lety do redakce Mladé fronty, jsme pracovali vedle sebe a spolu nestraníci, komunisté, národní socialisté, sociální demokrati. a rozdíly v politickém přesvědčení jsme tolerovali. Bohužel – po únoru 1948 - jsme za vzájemnou toleranci, ale nejen za ni (zejména za své skutečně demokratické smýšlení) doplatili. Komunisté se chopili moci, z redakce musel odejít její první šéfredaktor, zakladatel prvního deníku mládeže u nás i v Evropě, postupně odcházeli další a na mne došlo po návratu ze základní vojenské služby. O této době se lze dočíst v knize Generace 45, kterou jsme my redaktoři z let 1945 – 50 sepsali a vydali v roce 1997 v nakladatelství Riopress Praha.    Období komunistické totality a vlády jedné strany může být typickou ukázkou zcela fanatické intolerance, nesnášenlivosti, v níž nebyly připuštěny žádné jiné názory, byla potlačována svoboda člověka, svoboda jeho svědomí, nehledě na potlačení všeho pozitivního, čím se vyznačovala Masarykova první republika, na jejíž tradice jsme chtěli po květnu 1945 navazovat. Šílena protimasarykovská kampaň spojená s likvidací jeho pomníků, pamětních desek, ale zejména jeho rozsáhlé literární činnosti, jeho knih, které musely zmizet ze všech veřejných, vědeckých. závodních a spolkových knihoven. Dokonce to došlo tak daleko, že tehdejší historik Jan Pachta ve své publikaci Pravda o T. G. Masarykovi, masově rozšiřované, označil Masaryka nikoli partnerem v diskusi, „nýbrž jedině tím, kdo má být postaven před soud lidu...“. Plošná čistka zasáhla také legionářskou a sociálně demokratickou literaturu, došlo na politické protivníky, z nichž se stali nepřátelé lidu, soudní procesy, rozsudky trestu smrti, jakoby se k nám vrátil středověk.    Po listopadu 1989 se jen ztěží a pomalu napravují křivdy, napáchané škody, deformace. Tolerance k těm, kteří páchali a šířili zlo, aniž by se dokázali omluvit, nemůže být namístě. Svědčí spíše o slabosti – ale na obou stranách. Nerozumím takové toleranci.. Tolik jsme si přáli, abychom již nikdy nebyli svědky podobných událostí. Jsme rádi aspoň jednotlivým případům, kdy se politici, zákonodárci dokáží domluvit. Kompromisy nejsou možné bez tolerance. Znovu se mi připomíná Masarykovo učení, jeho duchovní hodnoty, které mají prozřetelnější ráz, jsou nadčasové a povyšují Masarykovo učení až do 21. století. Složité problémy nejen u nás, ale i současné Evropy a světa nelze řešit jinak než v rámci humanitní demokracie, v níž jde tolerance ruku v ruce. Silácká slova, urážky, nadávky, hulvátství, sprostá ironie, dvojsmyslnosti pronikají do mluvy našich politiků, do médií, a při srozumitelných výkladech a diskusích nynější mediální frazeologie nemůže najít uplatnění.     S humorem sobě vlastním jsem přišel do styku právě při projektovém vyučování na základní škole v mé rodné obci, kde jsem působil jako obecní kronikář, ale měl úzkou spolupráci se základní školou, pedagogy a zejména talentovanými žáky v hodinách mimoškolní literární tvořivosti. Nejprve si všichni účastníci tohoto vyučování vyzkoušeli v praxi aktivní chápání tolerance a odlišností, a také jak s nimi žít. Získávali vlastní zkušenosti v náhodně sestavených a smíšených skupinách: Němci – Češi, dospělí – děti, učitelé – neučitelé, bohatí – chudí, dvě vzájemně soupeřící politické strany, černí – bílí – a hledali v diskusi cesty ke kompromisu. Celé, myšlenkami a filozofickými úvahami nabité jedno dopoledne, řídila ředitelka školy s citlivým přehledem a osvěžujícím humorem.     Beseda s člověkem ve dvojí roli. K té došlo rovněž na této škole, když žáci shlédli v televizi film o jeho životě. Izraelec Solomon Sally Perel přijel v roce 2000 do naší republiky a podobných besed uskutečnil zde několik. Jako chlapec ze židovské rodiny se zachránil svým vstupem do fašistické Hitlerjugend, později jako voják německé armády, jen aby přežil hrůzy holocaustu, jemuž podlehli v koncentračním táboře jeho rodiče. Žil v permanentně v těžkém duševním rozpoložení, přitom na paměti měl neustále slova, které mu kladla na srdce jeho maminka před jeho útěkem z nacistického Německa: „Synku můj, dělej všechno, abys přežil... není vyššího cíle, pro který bys musel obětovat svůj život...“ A s tímto poselstvím zapřel svou víru, rodiče, mnoho nocí proplakal s Davidovou hvězdou v duši a srdci. Přežil a mlčel o tom, jak žil. Má dva syny, má vnuky, až nastalo zlomové období, že s věčným mlčením žít nemůže. Napsal román, ten byl zfilmován, jedni lidé ho chápou, neodsuzují ho, hledají k němu cestu – i v tom je tolerance. Jiní ho zatracují, dokonce na jedné veřejné besedě na střední škole v jednom městě našeho kraje byl účastníky vypískán. Přitom sám hovoří o tom, jak nechápe některé dnešní Němce, kteří se dosud nedokázali omluvit a žijí dál v bludu, stejně jako mnozí současníci v postkomunistických zemích, tedy i u nás a mezi námi.     Svět je dnes natolik rozmanitý, pluralita názorů značná, že bez uplatnění určitých pravidel tolerance k mnoha jevům by člověk jen ztěží přežil. Kam však má sahat naše tolerance? Mým životním krédem jsou morální přikázání desatera, příklady křesťanských a duchovních představitelů z dějin ve světě a u nás doma. Člověk si má stále hledat možnosti, jak a s čím srovnávat svůj život a dokázal jít za svými ideály. To znamená, že se nemohu smířit s intolerancí a jejími projevy, s takovými lidmi se nestýkám, vyhýbám se jim, jejich názory sleduji a pokud mám možnost, vyslovím se k nim doma v rodině,v kruhu svých přátel, s nimiž si rozumím, učinil jsem tak i ve svých několika knihách, ve stovkách příspěvků do novin a časopisů.     Jsem redaktorem periodika ČAS, který vydává Masarykovo demokratické hnutí, píšu dál do regionálního tisku, kde o moje články mají zájem, na internetu lze číst některé mé úvahy v Pozitivních novinách. V září mi bude 81 let, mám tři děti a šest vnoučat, na cestě první pravnouče. Nechce se mi z tohoto světa ještě odcházet, a vděčím Bohu (tentokrát ztělesněném v lékařích Rychlé záchranné služby), že jsem se dostal z poranění na půl těla mrtvicí, jsem vděčný za každý nový den prožitý stále v plném nasazení. Vyšla mi kniha Co víme o smrti, v září se objeví moje encyklopedie v nakladatelství Libri Praha „Kdo byl a je kdo na Mělnicku...“, abych vyjádřil svůj vztah k svým rodným místům, byť jsem zde při záplavách v srpnu 2002 přišel o svůj rodný dům. Po té mozkové příhodě musel jsem se naučit jakoby znovu žít. K sebeuvědomění vlastního života vedou různé cesty. V mnohém mi pomohla a pomáhá literatura – můj kamarád z vojny a poté celoživotní dobrý známý Milan Machovec napsal knihu Problém tolerance v dějinách a perspektivě (1995), jsou známy knížky J. Přibáně Hranice práva a tolerance (1997), Jana Sokola Tolerance, pluralismus a postmoderna (1998). B. Komárkové Tolerance jako podmínka života (1999). Takže, i toto patří k mé výbavě a rád doporučuji i ostatním.  * * *Budu rád, až svoji práci dáte dohromady, když mne ji pošlete. Citovat s uvedením pramene z těchto mých poznámek můžete cokoli. Držím palce a přeji úspěch při obhajobě.

V Praze dne 25. července 2007.       Miroslav Sígl

Pouhé dva autentické dopisy: vnučky a jejího dědy

Ahoj, dědo! Zdravím Tě a děkuji za e-mail. Píšu až teď, jelikož jsem měla počítač v servisu, tak se omlouvám za zpoždění. Co se týče mého studia, tak se letos ještě určitě budu hlásit znovu na vysokou školu. Měla jsem zájem o obor afrikanistika, ale bohužel letos na FF UK nebude otevřen, což mne docela mrzí, protože uplatnění by bylo přesně takové, po čem toužím – cestování, poznávání lidí, nových kultur a zkoumání problémů v rozvojových zemích. Jsem z toho tedy docela zklamaná. Potom bych si přihlášku ještě ráda dala na anglistiku a amerikanistiku, i na sociální pedagogiku – též na FF UK. Byla bych ráda, kdyby mi konečně něco z toho vyšlo. Samozřejmě, že pokud to nevyjde, tak zůstanu na této Vyšší odborné škole v Brandýse nad Labem. Ale nějak zjišťuji, že obor sociální práce není to pravé, tedy v tom smyslu, že by mě zajímalo o těchto problémech psát, zkoumat to více do hloubky, ale ne to přímo vykonávat, i když vím, že právě proto je nutná praxe, které se mi zde na této škole dostává až dost. Jinak se pravidelně scházím s lidmi z Husitské teologické fakulty, jelikož to byli lidé, kteří mi opravdu sedli. Inteligentní studenti, se zájmem o umění a historii. Důvod, proč jsem tuto fakultu nakonec opustila, byl prostý. 99 % teologie pro mě bylo sice moc zajímavé a přínosné, ale začínalo to houstnout a já se v biblických knihách zcela ztrácela. Představa, že budu muset překládat z angličtiny náboženský text o něčem, čemu nerozumím ani v češtině, mě doslova děsila. Bylo to pro mě hrozné rozhodování, opravdu navíc lidé mi tam opravdu sedli, ale hodně věcí tam bylo pro mě do života nepoužitelných, i když velice zajímavých. Představa, že se budu pět let pachtit s apokryfními skutky, liturgickým zpěvem, rannou církví, dogmatikou, atd. – to asi přece jen ne! Tak se měj zatím moc hezky a zase mi napiš!Vnučko moje jediná! Děvče milované, ale nerozhodné a nerozhodnuté ve svých 21 letech. Ač čtu ten Tvůj mejl už po kolikáté, dospívám k jistým závěrům. Toužíš po cestování, poznávání lidí, nových kultur a zkoumání problémů v rozvojových zemích. Ale už neznáš cíl, proč to všechno chceš dělat, komu tím chceš sloužit, jaké budou výsledky Tvé činnosti? Pro koho? Pro kterou společnost? Ale to už jsi mohla být dávno zapojena do podobných aktivit, které jsou již u nás, jen se pobrouzdat internetem, začni třeba Člověkem v tísni, měla bys být zapojena už tady doma. Mluvíš dále o tom, že ti nesedí prakticky něco vykonávat. Co Ti tedy sedí? Teoretizovat, shromažďovat výsledky, kochat se krásami, ale i bídou lidí a krajiny? Co z toho nakonec bude? Napíšeš snad o tom knihu, natočíš cestopisný dokument, či co vlastně? Pro koho a proč bys to vlastně všechno dělala? Nebo přemýšlím o Tvém zájmu o obor afrikanistiky. Co o něm víš? Jsou tady aktivity afrických studentů, znáš je? Jak se chceš do té Afriky dostat? Už tady máš možnost leccos si o tom prostudovat a ne se vrhat do rozhodujících (pro Tebe líbivých) záležitostí bezhlavě, jako tomu bylo u Husitské teologické fakulty. Na to všechno jsi mohla přijít, kdyby ses o tu problematiku hlouběji zajímala. A být ušetřena těch frustrací! Mluvíš o vysoce inteligentních studentech na bohoslovecké fakultě, ale uvědomila sis, ža asi jsou v tom hlubší kořeny jejich zájmu, nepocházejí snad z nábožensky založených rodin anebo jaké prostředí a jaká motivace je přivedla k tomuto studiu? Ano, udělala jsi dobře, žes studium, které Tě děsilo, jak sama píšeš, jsi opustila. Používáš vůbec ve svém mejlu expresívní výrazy. Co je za nimi? Tvoje povaha, to je Tvoje myšlení? Všeho jsi mohla být ušetřena, ale je pravda, že za tu zkušenost to asi stálo. Dočkáš se v životě ještě více zklamání, budeš-li k němu přistupovat bez cílevědomosti, houževnatosti, vytrvalosti, trpělivosti – prostě si myslet, že všechno je tak snadné, a když se naskytne překážka, tak se jí raději vyhnout. Naproti tomu sleduji, kolik mladých lidí v Tvém i mladším věku se už dokázalo prosadit – umělecky, sportovně, literárně, v muzice, v praxi. Dostávám do rukou sborníky středoškolských studentů, zabývají se příběhy násilí, kterého se minulý režim dopouštěl na jejich předchůdcích, s nimiž předtím mluvili. Nebo zpovídají lidi a píší příběhy o odvaze, statečnosti a jiných kladných vlastnostech. Tím se vlastně brání příšerné demoralizaci, která zasahuje naši společnost a zhoubně bují. Tak jsem Ti napsal, jak sis přála? Přiznáš mi aspoň trochu pravdy? Také jsem v životě dělal chyby, ale vždy jsem si říkal pro podruhé: dvakrát měř, jednou řež. A ještě něco: nesnáze a překážky jsou od toho, aby se překonávaly. Nevyhýbej se důvěrné komunikaci, myslím, že ji postrádáš. Mockrát jsi mě odbyla slovy: Dobrý, dědo, dobrý, pohoda… Nic se neboj…A já vůbec nevím, co čteš, zda miluješ poezii, co se Ti v životě líbí a nelíbí. Vědět to všechno nemusím, a ani nechci, ale měl bych si alespoň sám něco z toho přečíst z Tvých pohledů, projevů a chování. Tak se měj, pozdravuj doma a zamiluj se! Do přátel, do práce, do zajímavých činností. Se zamilovanými si o tom všem vyprávěj, aby se Ti ulevilo. Chtěj pro někoho a pro něco žít!

 

Nad jedním skvostem biblické literatury   

Jde o ojedinělý výklad, doprovod či komentář, soustředěný v knize Milana Balabána a Olgy Nytrové s názvem Biblický třpyt v české poezii XX. století (Ohlasy Nového zákona), jehož středobodem je Bible. Autorům se podařilo dílo, které zaslouží naši pozornost z mnoha důvodů, o nichž při jeho veřejné prezentaci 27. listopadu v zasedací síni Církve československé husitské v Praze-Karlíně velmi pěkně hovořil husitský farář Miroslav Matouš. Všem lidem bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení a cítění přibližuje tato knižní novinka knihu všech knih z několika úhlů. Citáty našich básníků jsou vybrány velmi promyšleně, s vkusem a citem, neváhám se říci samotným srdcem. Panu recenzentovi mezi nimi chybějí dva Petrové – Křička a Bezruč. Chápu autory, že není v silách současníka postihnout všechny, kteří se kdy v naší poezii k duchovním otázkám vyjádřili. Poznal jsem to při zpracování své populárně naučné knihy, chcete-li encyklopedie Co víme o smrti (vydala Epocha 2006, 460 stran), kde jsem citoval na 1200 autorů, jak se vyjádřili k otázkám umírání, stáří a smrti. Po jejím vydání jsem byl upozorňován na další a další, ale to je přece jen dobré znamení, že lidé skutečně knihu četli, hledali v ní a našli mnoho z bohatství naší poezie a rádi by ten výčet doplnili. Tak je tomu i s knihou dvojice našich autorů, při jejímž čtení mi okamžitě vytanula na mysl jedna báseň mladičkého Václava Durycha, který byl starším bratrem mnohem známějšího prozaika, esejisty a básníka Jaroslava Durycha (1886 – 1962). Náš předčasně zemřelý Václav (1885-1912) po studiu reálky působil jako učitel a jsou dodnes známy jeho překlady francouzských básníků. V pozůstalosti našli jeho přátelé báseň Kristova slza, kterou bych rád začlenil do knihy Biblický třpyt v české poezii XX. století aspoň tímto jejím dodatečným zveřejněním.

To bylo v onom večeřadle tichém, kam s apoštoly vešel za soumraku, bol ve tváři, však hvězdy maje v zraku. Sám nevinný šel cizím trpět hříchem. „Hosanna“ ještě učňům v uších znělo, však nebe okny krvavě se rdělo. A večeřeli. Nechápali ale, Že sečtena je hodina už každá, Tam za dveřmi že číhá msta a vražda na jejich mistra drahého a krále. Ten mezi nimi seděl vážný, klidný, tak vznešený byl, a přece tak vlídný, jak beránka jed s nimi z mísy jedné. Pak vstal a rouchem přepásal se bílým, by nohy umyl apoštolům milým. Údivem Petr od stolu se zvedne, však podílu, když ztrátou Pán ho leká, tu dychtivě už na svou lázeň čeká. V tom cítí náhle slzu Krista žhavou, jak po noze se zvolna dolů valí a pálí – ach, jak slza ona pálí! Proč ona slza? Krista svatou hlavou, jak Petra myl, vidění divné táhlo a dračím spárem na srdce mu sáhlo. Jak On zde k nohám apoštolů skláněl svou božskou tvář, jak pokorně tiše, zřel následníky Petrovy, jak v pýše svých ovcí nutí dav, by se jim klaněl, jak pod tiarou na prestolu zlatém svůj střevíc na šíj lidstva kladou s chvatem. Jak nohy učňů omýval zde z prachu, sám chuďas, který o přístřeší prosí, své nástupce zřel, kterak žezla nosí, se podkuřovat nechávají v nachu a v srdci led a čela plná klamu - A proto slza ona skanula mu...

   Když jsem tu báseň objevil, nemohla chybět v mém sborníku nadějných básníků z Mělnicka a jeho okolí, kteří předčasně opustili tento svět. Sborník s názvem Kam jste se poděli? Vydal v roce 2001 Literární klub Pegas Mělník, a díky tomu nezapadla. Budu rád, když se s ní seznámí i čtenáři Dialogu na cestě. Připomněla mi ji právě velmi zdařilá knížka Milana Balabána a Olgy Nytrové.                                                                                                                       

Miroslav Sígl

 

Luba Skořepová: Medicína

Stejně to byla odvaha od Stvořitele vymyslet a zhotovit ČLOVĚKA, připravit mu SVĚT a povolit mu samostatnou činnost. Něco mu napověděl, ale tvůrčí volnost mu ponechal. Ale ten nápad s Evou, to bylo riziko, i když to bylo nutné kvůli rozmnožování.     Už v pubertě na náboženství jsem si říkala: Ženská marnivá, to se dalo čekat! Já bych si takové nádherné zahrady považovala, i pomocníky tam měli Adam s Evou, nic se nenadřeli. To bylo jedině správné, že je Stvořitel z ráje vyhnal. Museli pracovat. Vlastně kvůli tomu tady jsme. Už jako hodně malá jsem se na tohle ptala, co tu máme dělat tady na tom světě. Málo platné, je to dar ten pobyt tady, spíš pěkný než ošklivý, je to mezi lidmi trochu nerovnoměrně rozdělené, ale dárek to je.    Ovšem proč se ten Stvořitel do toho pouštěl? Co si od těch "svých" lidí sliboval? Co se nadřel! Takový obrovský tvůrčí čin? Co si představoval, když přemýšlel, jak toho lidi využijou? Byl asi moc nepříjemně překvapený, co se z nich vyvinulo. Možná, že v začátcích se to ještě dalo regulovat, nějaká naděje byla, ale teď to vypadá opravdu bledě. Ne že by to bylo beznadějné, většina těch výtvorů se mu povedla. Takové pěkné "experimenty" vymyslel, člověka přepadá bezmezná lítost, když na to pomyslí. Ten svět mohl být jedna báseň. A pár pitomců to takhle kazí. To se ví, protiklady jsou také důležité. Krása třeba nemůže být bez ošklivosti, skromnost bez nafoukanosti, statečnost bez zbabělosti, štědrost bez lakomství, růže bez trní! Ale musí se to udržovat ve správném poměru! Vlastně kvůli tomu tady na tom světě jsme, jak už jsem řekla, abychom vymýšleli nějakou MEDICÍNU. Většina těch dobře smýšlejících má do toho chuť, ale je to náročné a ty slabší povahy to vzdávají. Musíme se vzájemně burcovat. Není to ještě ztracené. Posílí nás jaro, které je za dveřmi, přivoňte si ke kytce, nastavte tvář slunci, poslechněte si kosáky, pochovejte čerstvě narozené mrně a pokloňte se všem těm zázrakům a ještě jiným a jiným. Poraďte se s naším Nejvyšším a hned vás to posílí, hned se ve vás rozsvítí odhodlání. Někdy se stačí celý den usmívat, podruhé vymazat svou nenávist k nepříteli. Ono se taky může stát, že se proberete na smrtelné posteli a napadne vás: Kriste pane, co já jsem vlastně tady na světě dělal? Neměl jsem tady nějaké poslání?                              

Luba Skořepová,  herečka, členka činohry Národního divadla

Uveřejněno v Pošli to dál II - kniha vzkazů lidem i Vesmíru, Ústí nad Orlicí, Grantis, 2004 

 

Ing. Rút Šimánková:  Stříbrné korálky   

Když si v této době zapneme rádio nebo televizi, tak nás často zprávy o různých přírodních katastrofách a spiknutích naplní úzkostí. A pak potkáme na ulici známého, kterého den před tím v metru okradli a jiný si stěžuje na vážné zdravotní problémy. Člověk má chuť si položit otázku: Ví o tom Pán Bůh? Je nad námi ještě pořád nebe dokořán? Četla jsem kdysi o jedné rodině s dvěma chlapci. Ten mladší vážně onemocněl a všem bylo jasné, že umírá. Rodiče chtěli nějak obrátit pozornost staršího jinam, dítě dusnou atmosféru těžko na delší dobu může unést. Tatínek tedy přinesl malou knížečku a synkovi navrhl hru na hledání stříbrných korálků. Každý den si do ní měl zapsat něco pěkného, co přijal z Boží ruky. Jenom třeba jednou větu, něco, za co může být Pánu vděčný. Chlapec opravdu stříbrné korálky hledal a zapisoval - a to nejen v té době, kdy jeho bratříček umíral. Pokračoval v zapisování prožitků i ve svém dalším životě. Vždycky, i když se někdy obloha zatáhla, mohl najít něco, co mu Pán Bůh svým požehnáním připravil.  A stalo se, že jednou sám stál u lůžka svého umírajícího syna... Cítil, že ten den opravdu nebude mít co zapsat. Slza mu skanula na brýle a tu sluneční paprsek vytvořil na slze krásnou duhu jako hřejivé připomenutí Boží lásky, která nepřestává. Sama toto hledání stříbrných korálků praktikuji už řadu let. Někdy je to milý dopis, dobrý oběd, výlet za sluníčka bez deště, rozkvetlé záhony ve Stromovce nebo nečekaný dáreček.     Někdo takové věci přehlédne, nebo je bude považovat za samozřejmé a běžné a raději se soustředí v mysli na osobní problémy, kterých je tolik ! Ale zkusme být vděčni a stříbrné korálky vědomě přijímat z Boží ruky...

Uveřejněno v Novém čs. zápase 2004