Prof. Štěpán Klásek:   Odění světlem  

Při podzimní procházce z Rudolfova údolí na Střední hřeben nad Janskými Lázněmi se přede mnou náhle objevily mohutné modříny vystupující nad okolní temné smrky. Ty nádherné stromy byly těsně před opadáním. Jejich jehličí však právě v ten okamžik zlatě zazářilo ve světle slunce blížícího se k obzoru. Uvědomil jsem si, že jsem měl neobyčejné štěstí, jestliže zrovna v tuto chvíli jsem se mohl nacházet na tomto místě a stát se svědkem takové krásy. Byla to jedna z těch chvil, kdy je člověku líto, že je na všechnu tu krásu sám, a moc by si přál, aby měl vedle sebe někoho blízkého, s kým by mohl ten okamžik a zážitek světla sdílet. Na druhé straně mne však napadlo, že ani já sám jsem se v tom čase ozáření nemusel na tom místě objevit. A přece i beze mne by ty modříny na tom místě stály v záři zapadajícího slunce. Ano, i kdyby tam nebyl žádný živáček, který by tu krásu obdivoval, modříny by tam stejně těsně před zimním odpočinkem a opadáním svých zlatých jehliček stály oděné světlem a svou darovanou nádherou oslavovaly a chválily svého Stvořitele. Kéž bychom to uměli i my lidé nejen každý den před ulehnutím, ale také v čase podzimu svého života. Vždyť i on je tak krásný, jestliže ho necháme prosvítit paprsky Boží lásky.

Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2, Praha Blahoslav 2006                            

 

Pavel Hošek: Na cestě   

Na stěně mého dětského pokoje visel prastarý obraz neznámého malíře, nazvaný Polní cesta. Často jsem ležel na pohovce a dlouho mlčky zíral na jeho popraskané plátno. Ten obraz mě fascinoval. Měl jsem pocit, že mě do sebe vtahuje tajemnou silou. Několikrát se mi v noci zdálo, že mě skutečně pohltil. Ve snu jsem prošel jeho pozlaceným rámem a stanul na kamenité hlíně polní cesty. Cítil jsem vůni kvetoucího šeříku, slyšel jsem bzučení včel, dotýkal se rukama vlčích máků podél cesty uprostřed sluncem zalité krajiny...    Víc si z onoho zvláštního snu nepamatuju, jen podivné vzrušení a očekávání, které ho doprovázelo, chvění bránice a bušení srdce, pocit, že stojím na prahu něčeho velkého a tajemného. Jako by mě na chvíli zachvátila příjemná závrať, jako by na mě dýchla vůně dobrodružství a vzdálených obzorů...    Kdo ví, možná by mi to všechno vysvětlil Sigmund Freud, možná to ze všeho nejvíc způsobilo moje dospívání. Ale jedno vím jistě: ta klikatá cesta na starém obraze se mi stala neobyčejně silným, magickým symbolem, hlubokou šifrou lidského života, tajemným znamením, které mě provází dodnes.     Symbol cesty je mi v patách, pronásleduje mě, kudy chodím, a vždycky mě nakonec dostihne. Knihy, které ovlivnily můj život, jsou protkány symbolem cesty: Tolkienův Hobit, aneb cesta tam a zase zpátky, moudrá knížka Morgana Scotta Pecka, nazvaná Nevyšlapanou cestou, a taky životopis Tomáše Halíka, nazvaný Ptal jsem se cest...     Dodnes se mi občas stává, že mě najednou zčistajasna zasáhne ona bolavě krásná cestovní touha, se kterou jsem se probouzel ze snů o polní cestě. Vzpomínám, jak jsem před mnoha lety nastoupil do autobusu a jako zasažen bleskem a přikován k zemi slyšel v rádiu Jana Nedvěda, jak zpívá: „Cesty klikatý, co maj svůj řád, a kluky blázny, co uměj si hrát, holky copatý s řemínkem ve vlasech, jak mám rád...“     Jako ve snách jsem koupil jízdenku a klesl na sedadlo. Zíral jsem ze špinavého okénka na ubíhající krajinu, v hlavě mi vířily polní cesty a lesní pěšiny, skalní stezky a soutěsky, z hlubin dětských vzpomínek se vynořila slůvka „Cestička k domovu známě se vine, hezčí je, krásnější, než všechny jiné“, a pod tím vším se až do konečků prstů rozlévala podivná, šíleně krásná touha, touha být na cestě...    A právě tehdy, mohlo mi být tak osmnáct let, jsem propadl kouzlu lesní moudrosti, táborových ohňů a víkendových vandrů. Na jednom vandru mě zasáhl další úder té zvláštní mučivě krásné nostalgie, když jeden přítel u táboráku zpíval refrén písně Wabiho Daňka: „Kráčíš dál a cesta se kroutí, až potkáš nás na ní, tak přidej se k nám...“ Zase mě zachvátila ona tajemná cestovní horečka, to podivné rozechvění, ta vůně dálek a nekonečných obzorů...    Myslím, že to bylo právě ten večer před lety na vandru, kdy mi kamarád Jirka vtiskl do ruky ohmataný svazek Kerouacovy knihy Na cestě – a můj osud se zpečetil. Četl jsem se zatajeným dechem. Ano, říkal jsem si tehdy ve stanu, s patosem, za který se dodnes trochu stydím, život je cesta, cesta plná rozcestí a touhy. O tom to je, recitoval jsem opojený Kerouacem, i cesta může být cíl. Jít dál a dál za obzorem, cestou necestou, ano, to je moje životní filosofie, říkal si ten osmnáctiletý mudrc ve mně.     Ten vandr byl plný neuvěřitelných náhod a vyloženě divných událostí, takže mě ani tolik nepřekvapilo, když druhý den u táboráku někdo začal zpívat píseň Pavla Bobka: „Veď mě dál, cesto má, veď mě dál, vždyť i já tam kde končíš, chtěl bych dojít, veď mě dál, cesto má...“ Měl jsem tehdy nejasné tušení, že se něco děje, že ve mně něco zraje a něco se láme, že moje cesta se blíží k rozhodující křižovatce...      O pár měsíců později jsme na jednom vandru nahlédli do venkovského kostelíka. Byl tam příjemný chládek, pach plísně se mísil s vůní kadidla. V dřevěných lavicích sedělo několik kouzelných babiček a dědů a vysokými hlásky zpívali: „Blaze každému, kdo kráčí po Božích cestách...“ Udělalo se mi trochu mdlo a bezděky jsem odevzdaně klesl do kostelní lavice. Stařičký a tlustý pan farář se ztěžka vyškrábal na kazatelnu, chvíli lapal po dechu, pak otevřel velkou odrbanou knihu a ... změnil můj život. Přečetl jen jednu větu: „Já jsem ta cesta, pravda i život...“ Zbytek jsem neslyšel...      Zavřel jsem oči a najednou jako bych za bílého dne vstoupil do svého dětského snu. Znovu jsem stál na kamenité hlíně, srdce mi bušilo a dech se tajil. Cítil jsem vůni kvetoucího šeříku, slyšel bzučení včel, dotýkal se rukama vlčích máků – a přimhouřenýma očima sledoval sluncem zalitou polní cestu, která se vlnila přede mnou...

 

Kalendář Blahoslav 2011

 

Mgr. Michal Balek: Honza   

Honzu, kterému jsme říkali Hans, jsem poznal coby klienta výchovného ústavu, tedy lidově pasťáku, kde pracuji jako vychovatel. Byl to šestnáctiletý klučina se všemi pozitivy i negativy, která tenhle věk přináší, a s velkými osobními problémy. Nosil světlé vlasy ostříhané na úplně kratičko, jen vzadu na temeni mu hlavu zdobily tři dredy, s nimiž si stále pohrával. Obdivoval je i sám sebe, kdekoliv to bylo možné. Tedy nejen v zrcadle, ale třeba i ve výlohách obchodů nebo ve vypnuté televizi. Jeho drobnou sportovní postavu správného „technaře“ halila trička s potiskem, maskáčové kalhoty, tenisky a kšiltovka.   Honza se hodně smál, měl rád život, holky, muziku a bohužel i drogy. Vyzkoušel snad všechny. Nejraději měl perník – pervitin. Užíval ho poměrně pravidelně, dával mu pocit jistoty a umožňoval mu věci, které by si jinak nedovolil. V době konání letního pobytu, kde si kluci užívali výlety a sportování, jsem znal Honzu už asi rok. Musel jsem se vrátit zpátky do Prahy dříve, a tak jsem se po skončení jedné z lekcí „lezení“ po skalách loučil. Seděli jsme přitom ještě všichni v dodávce. „Pane Balek, když ‘ste ten kazatel, nemoh‘ byste se za mě pomodlit?“ zeptal se náhle Honza. V ruce přitom nervózně svíral svou řádně mastnou kšiltovku.Byl jsem jeho přáním překvapen, nikdy dřív se přede mnou o Boha nezajímal, ale odpověděl jsem, že rád. „Proč to nezkusíš sám?“ nedalo mi to, abych se ještě nezeptal.Velmi se podivil a řekl: „Já to neumím a copak by mě vůbec poslouchal? Vždyť jsem zkažený a špatný a zlý a vůbec!“ A tím mne dostal. Uvědomil jsem si, že tohle je jedna z věcí, kde jako dnešní křesťané selháváme (minimálně tedy já). Dostatečně totiž nehlásáme Kristovu zvěst, že Bůh tady není jen pro nás „vyvolené“, ale úplně pro každého. Pro každého, kdo má zájem, pro každého, kdo má potřebu pochopení, odpuštění a lásky.   O Honzovi jsem napsal v minulém čase. Tím jsem ovšem nechtěl naznačit, že už Honza není, že se třeba ufetoval, ale jen to, že z našeho výchovného ústavu po dosažení osmnáctin odešel a já ho od té doby už neviděl. Snad si na Pánaboha občas vzpomene a doufám, že nejen v těžkých chvílích. A také pevně věřím, že ho Hospodin chrání a opatruje, protože Honza to nikdy neměl lehké a ani teď to nebude jiné. 

MILAN BALABÁN

---

 

Životopis autora

---

CV - Milan Balabán

 

Tvorba

---

 

  Kořeny a květy biblických pojmů, EMAN, Benešov, 2012 

  Cestami kulhavého Jákoba : deníky z let 1982-1985,  Torst, Praha, 2011

  Domov a bezdomoví i jiné zprávy, Pulchra, Praha 2009 

  Jímavé portréty biblických žen: milovnice, trpitelky, bojovnice i kněžky noci, Kalich, Praha, 2009 

  Víra (u) Václava Havla : noetický sestřih Havlových Dopisů Olze, OIKOYMENH, Praha, 2009

  Biblický třpyt v české poezii XX. století : ohlasy Nového zákona v české poezii 20. století /spoluautorka  PhDr. Olga Nytrová/, OIKOYMENH, Praha, 2007

  Putování k čirému, Zdeněk Susa,  Středokluky, 2007 

  Hudba pro pozůstalé : (básně z doby bolševika), Torst, Praha, 2006

   Kvete-li vinný kmen, Kalich, Praha, 2002

  Tázání po budoucím /spoluautorka Veronika Tydlitátová/, Herrmann, Praha, 1998 

  Cesty vzhůru /spoluautorka Kateřina Dejmalová/, OIKOYMENH, Praha, 1997

  Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století /spoluautorka PhDr. Olga Nytrová/, OIKOYMENH, Praha, 1997

  Hebrejské člověkosloví, Herrmann, Praha, 1996 

  Bojovníci a trpitelé, EMAN, Heršpice u Slavkova, 1994

  Hebrejské myšlení, Herrmann, Praha, 1993 

  Víra - nebo osud?, OIKOYMENH, Praha, 1993

Recenze 

Kalendář Blahoslav 2011

Březí životy jednoho chodceVody, svody, hromosvody mého živo–bytí. Ne vždy jsem byl březí, ale většinou ano, jako samice čekající potomka.   Již před životem jsem tu byl – skryt ve svých rodičích, zbožných lidech těhotných touhou jít, jinam, až do toho Polska. Otec tam nežil z Pilsudského, ale z Krista. V koši na prádlo poslouchal jsem při přípravkách nedělní školy biblické příběhy o Abrahamovi, Mojžíšovi, Davidovi, ale i o Samsonovi a Ezdrášovi. Rozuměl jsem jen zčásti, ale tušil jsem (postupně se všemi mladšími sourozenci) ta velká tajna, jež povznášejí věřícího do vozů Eliášových.    Později, v romantické klukovině, jsem začal trochu chápat, co je to teologie. Lapal jsem jako novic a panic důrazy otcovy a matčiny. Otec, zvláštní druh mystika, byl vznícen evangeliem Janovým a Jeho „Já jsem“ vynášeným vzhůru. Maminka byla starozákonnější, milovala příběhy o Abrahamovi, Jákobovi a o jiných originálních postavách starozákonních vyprávění. A zaujal ji biblický filosof Kazatel a jeho doporučení „Pouštěj svůj chléb po vodě“ – marnotratně dávat, co mám, a doufat, bezohledně doufat. Pán Ježíš na to stačí.    Později, už v Československu, jsem protrpěl obecnou školu s razantní, ale spravedlivou učitelkou českého jazyka a myslím, že i českých dějin. Tady jsem se setkal s brilantně romantickým učitelem, jenž byl básníkem – Otakarem Zižkou. Jeho paní, také básnířka, byla až oslnivě krásná, její půvab zastírá mou mysl ještě dnes. Na gymplu se mi nedařilo, dost jsem troskotal, nikdy jsem se nesžil s takzvaným kolektivem, byl jsem vždycky bílá vrána a vlastně jsem v té své třídě duchem nebyl. Maturita byla úlevná. V tomto údobí, které bych nazval šedým, jsem promýšlel některé velké problémy a držel pro své spolužáky jakési trochu i drzé přednášky, že víru nevlastníme, že ji nedostaneme do sebe jako nějakou sklenici vody, kterou prostě vypijeme a hotovo. A Starý zákon se mi rozzelenal zvláště pod magickým vlivem Slavomila Daňka, starozákoníka evangelické fakulty, kterého jsem in figura nikdy neviděl. Okouzlil mě svět posvátných stromů a posvátných kamenů, věštby a játropravectví. Abraham přijal své hosty ne pod nějakou terebintou, nýbrž pod posvátným stromem, a přišel k němu unavený Hospodin v trojjediné lidské podobě. Byl jsem březí jako ovce, která čeká jehňátko.   Březilo se mi.    Březilo se mi na evangelické teologické fakultě, ta škola se mi líbila, ani se mně moc nechtělo jíst, pít, chodit do kina nebo dokonce do divadla. Nač ty marnosti? Profesor Bič měl radost, že se zajímám o kultická (bohoslužebně-rituální) témata. A vášnivé milování biblických zvěstí mě provázelo i v různorodém prostředí našich evangsborů. Zde jsem byl kupodivu dost úspěšný, biblické hodiny s hrstkou horlivých zájemců umožňovaly jít na hloubku a někdy dokonce nechat nad sebou zavřít vodu. Do toho šplouchaly mé osobní katastrofy, nezdařené manželství (mou vinou) a cynická jednání některých ženských osob.    V teologii jsem začal filologií, sepisoval jsem na koleně práci o hebrejském výrazu ch-r-š, který má několik významů odpovídajících však náboženskému a rituálnímu umlčování. Později jsem napsal několik knížek, z nichž některé vznikaly při mém vyučování v bytových (Patočkových) seminářích, a proto „vyšly“ nejprve jako samizdat, později, po sametu, knižně.   Se svou „helimadoe“ (zbožná Alena, krásná Marie, ponurá Jarka, vlídná Bárka, krásně zavilá Dana, básnivá Olga, svítivá Viola, Dáma v zeleném a některé jiné) činil jsem zkušenosti sporné, někdy drtivé, jindy hladivé. Jak jinak než obrátit se k čiré lásce v Písni písní, lásce, kterou já sice hledám, ale která už neskonale předtím vyhledala mě. Lásko, jsem tvůj, poněvadž ty jsi má.   A přicházely zprudka chvíle zkoušek, kdy jsem si připadal jako pod drápy draka jakéhos. V pomocných technických praporech (PTP) jsem četl svou Bibli na latríně (svatá Písma nebyla tam státně povolena). V Pražských kanalizacích, jež mě nasmradily na celá léta, jsem svým soudruhům přednášel ve smíchovských hospodách o Masarykovi a Havlíčkovi, a musel jsem pít dosti hojně pivo i silnější drink.    A březilo se mi tam. Svatý Jiří Boží přítomnosti si dovedl poradit i s drakem zločinné režimní blbosti.    A v té dnešní mé teologii mě fascinuje myšlenka, že „Bůh chce, aby všichni lidé spaseni byli a k známosti pravdy přišli“, i ti za vodou a sedmi náboženskými horami. I buddhisté mají své (vlastní) spasitele vedené (možná i obstarávané) Pravdou, kterou nazýváme metaforicky málo vhodným slovem „Bůh“. Snad se mi pobřezí i tady, halelu Jah!Ach křídla vran vy vesla tesknivápřivezte ruku která hladíváruku která je lék a zpěvaby zas bylo na úsměvach zřídlá křídla vranmé srdce – váza ohnivápopelem syčív bludném kruhu ranzřídlatvákřídla Bože?jsoujennožehran?ach křídla vranvy vesla teskniváKalendář Blahoslav 2011

Emblém Pen klubu Praha  

Na pozvání výboru Pen klubu měli PhDr. Olga Nytrová a Prof. ThDr. Milan Balabán v podkroví Klementina přednášku o svých dvou společných knihách Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století(Oikumenh 1997) a Biblický třpyt v české poezii XX. století (Beta Books 2007). Bližší podrobnosti o jmenovaných knihách naleznete v rubrice Tvorba členů a hostů pod jmény obou autorů. 

I.Klíma, O.Nytrová,V.Daněk, R.Ráž,Z.Janík, V.Karfík,M.Balabán, O. Nytrová a M. Balabán nejprve řadu let zkoumali ohlasy Starého zákona a následně ohlasy Nového zákona v české literární tvorbě. Obě knihy jsou opatřeny autorskými i biblickými rejstříky. Viz recenze filosofa Jana Sokola(Lidové noviny) – přečtete siv rubrice Publicistika. Biblický třpyt je název knihy, jež chce prokázat, že česká poezie, i ta moderní a recentní, propouští či nabízí třpyt jedné z nejstarších literatur světa, totiž Bible, v obou částech – starozákonní i novozákonní. Jakákoliv evroamerická poezie je v doteku či navázání (a to chtíc, či nechtíc) s poezií biblickou. Je jen několik děl a starověkých typoschémat, na něž poezie v Evropě navazuje.Východisko autorů: poezie je jen jedna, i když různá, ale pramotivy a prainiciace jsou stejné. Účel nebyl sestavovat jakousi antologii, nýbrž předběžně naznačit most mezi antickou literaturou novozákonní Bible a poetickým dílem našich básníků. Tomu slouží úvodní studie: Balabánova Hebrejské poselství a hebrejský jazyk a Nytrové Pacholátka mají ustláno na růžích s trny.

J.Štroblová,V.Daněk, O.Nytrová, Z.Janík, M.Balabán,V.KarfíkO. Nytrová a M. Balabán píší „Rukověť biblického třpytu v české poezii aneb Poetologie “, kterou by rádi vydali v roce 2009. Připravili řadu studií a metodických výkladů, jež pomohou těm, kdo chtějí mít hlubší vhled do dialogu mezi biblickou poezií a českou poezií.Citujme na tomto místě prof. M. Balabána: „Poetologie je tedy úsilí (vědecké, intuitivní, estetické atp.) pochopit a uchopit strukturu jakékoli vázané řeči a stanovit její typy – přímý citát, jen určitý moment (někdy jen atom) citátu, interpretace – chtěná, zamýšlená, ovšem nevědomá, ale výrazná. Jde o rozpoznání, že v poezii jako takové (tedy jakékoli provenience) jde o onen topos, kde skutečnosti jsou nejen popisovány, nýbrž naladěny na otázku po onom velkém a nezbytném TRANS: transcendenci, transfiguraci, transmisi, transdialogu. To se ovšem týká i prózy, ale ještě intenzivněji se s tímto jevem (trans-jevem) setkáváme v poetických textech. Publikace Biblický třpyt v české poezii XX.století byl vybrána Národní knihovou (společně s několika dalšími knihami), aby reprezentovala ČR na sjezdu slavistů v Makedonii. 

  

Milan Balabán, Olga NytrováVydává: Beta Books, beletristická divize, nakladatelství Alfa, Praha

Další společný spis dvou vysokoškolských učitelů, religionisty a biblisty Prof.ThDr. Milana Balabána a spisovatelky, publicistky, esejistky, bohemistky a scenáristky PhDr. Olgy NytrovéBIBLICKÝ TŘPYT V ČESKÉ POEZII XX. STOLETÍ – OHLASY NOVÉHO ZÁKONA hledá zračení křesťanských idejí novozákonní Bible v díle českých básníků minulého století. Navazuje tím na knihu týchž autorů Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století vydané v Oikúmené v roce 1997.    Neplatí samozřejmě, že by si všichni čeští poetové „hledali“ přímo v Bibli, jak je tomu často u autorů katolických.Ovšem Evropa je výrazně ovlivněna hebrejsko-křesťanským odkazem a mnohá biblická místa pronikla do ducha a krve jejích obyvatel. Někde jen jakoby bezděky(odlesk), jindy v promyšleném navázání nebo narážce(třpyt) „citují“ vlastně čeští básníci (od klasiků až po obecně téměř neznámé)Bibli, nebo ji svérázně (často pozitivně, někdy negativně) vykládají. Z novozákonních textů (jsou v knize uvedeny vždy před ukázkou básní) padá světlo na duchovní produkci moderní české poetické tvorby. A naopak: česká poezie v jakési sakrální profanitě posvítí na leckterá záhadná místa křesťanského Písma. Básník Pavel Kolmačka například objasňuje: „Do domu vchází unavený Bůh. Tak strašně, strašně unavený.“ Bůh není namyšlený Loutkář tam nahoře. Je z nás lidí utíkajících před Pravdou zmožen – až k Boží smrti na Golgotě.    M. Balabán s O. Nytrovou (za laskavé redakční pomoci Ing. Václava Strachoty a z velkodušnosti nakladatelovy) jsou tedy ve své knize rozníceni snahou „uslyšet duši“ spisovatelů biblických i moderních autorů českých. Před vlastními ukázkami ohlasů na biblický Nový zákon nalezne čtenář několik pronikavých studií obou autorů. M. Balabán nabízí kromě Uslyšet duši, Hebrejské poselství a hebrejský jazyk, kde vychází z toho, že mezi národem a jazykem je intimní spojení. Olga Nytrová se v eseji Pacholátka mají ustláno na růžích s trny zamýšlí nad symbolem dítěte v Novém zákoně a mluví i o potřebě nové výchovy dětí, kterým schází ve školách kyslík duchovna.    Srovnávání normativních antických textů s texty vytrysklými v době moderní avizuje novou vědeckou disciplínu (komparativnípoetologii), která může v době s xenofobními příznaky zvednout hlavu (mluveno s Janem Nerudou) vzhůru – k duchovním hvězdám a k oscilaci spirituálních souhvězdí.   Prezentace knihy M. Balabána a O. NytrovéBiblický třpyt v české poezii XX.století,  Ohlasy Nového zákona Milan Balabán při prezentaci knihy řekl: „Slovo poezie, se odvozuje od řeckého poiein ,což znamená činit, konat. To prozrazuje, že poezie byla chápána jako dílo,tvorba. Byla tedy chápána jako architektura sui genesis, stavba, jež reprezentuje dílo svého tvůrce. Mohli bychom také říci, že poezie jemostem, přemosťováním či mostěním. Most přes řeku spojujedva břehy po obou stranách řeky; Na každém břehu může být něco jiného, ale most z toho, byť rozdílného, činí jednotu. V našem případě je na jednom břehu biblický text, vyprávění, kázání – nebo „metafyzická“ hebrejská poezie, na druhé straně proudu je poezie českých (našich) básníků. Další metaforou (kterých je mnoho) je „radiace“ – vyzařování; všecky entity v tomto světě něco vyzařují. Především lidé a jejich výtvory. Biblické texty svým zářením dosahují až k moderní české (nebo jiné) poezii. Naše, „světská“, poezie odráží světlo poezie biblického poselství. Ochuzujeme se, čteme-li biblickou poezii bez dozařování v nebiblické, nebo spíš pobiblické poezii. Ochuzujeme se, čteme-li svou národní, nebo evropskou, poezii bez zřetele k poezii biblické. Teprve prolnutí (nebo protnutí) obou jazyků, obou poezií, vytváří to ideální, to souzářící. Naše společné dílo je i teoretickým přínosem k porozumění nově vzniklému oboru, jímž jepoetologie. Chtěli bychom společně s Olgou Nytrovoupřispět k poetologii české ražby.

Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. stol.Milan Balabán, Olga NytrováVydalo: OIKOYMENH, Praha, 1997,ISBN 80-86005-41-0,Tato kniha vychází s podporou Českého literárního fondu   V nakladatelství OIKUMENÉ vyšla v říjnu 1997 knihaprof. ThDr. Milana Balabánaa PhDr.Olgy Nytrové. Publikacepřispívá k chápání kontinuity české literatury a českého národa. Pomáhá ozřejmit návaznosti na biblické základy naší evropské civilizace. Je psána formou přehledné čítanky určené širší veřejnosti. Pomáhá pochopit strukturu Bible, je nabídkou skvostů české literatury. Odhaluje překvapivé souvislosti. Doc. Pavel Vašák z Pedagogické fakulty v Praze říká: „Rukopis považuji za odvážný pokus pochopit historickou souvislost české literatury prostřednictvím pojmů a příběhů Starého zákona. Autorům se podařilo doložit, že i v dobách nepříznivých vždy existuje jakási spodní vlna, která předává hodnoty dalším a dalším generacím. Je jí nepochybně i Starý zákon v metaforách, přirovnáních, filozofii i v jazyku.“   Literárněvědné příručky a stejně tak dějiny české literatury téměř systematicky zanedbávají biblický pramen literárního pojmenování, nenahlížejí na poezii pod zorným úhlem starozákonního poselství. Poezie je chápána čistě z perspektivy písemnictví. Blahodárný význam a účinek, ať už přejný nebo kritický – v šíři a konciznosti, v jaké je představen v knize OHLASY STARÉHO ZÁKONA V ČESKÉ LITERATUŘE 19. a 20. STOLETÍ, nebyl dosud zpracován ani v jiných evropských literaturách. Konfrontace těchto dvou oblastí má velký význam pro chápání Bible i pro hlubší vnímání českého písemnictví. Nestačí, aby literatura byla vykládána ze sebe sama, z literárních zdrojů samotných. Přístup ze jmenovaných aspektů je dle doc. Vašáka průlomový, konfrontace těchto dvou oborů – teologického a literárního – obohatí naše poznání, napojujeme se na jiný okruh dějinný i kulturní. Konfrontační pohledz perspektivy\ novodobé literatury i pod úhlem antického biblického písemnictví dociluje zvláštního a nečekaného účinku.   Zajímavé je sledovat princip proměny ohlasů Starého zákona / a Bible vůbec / v české literatuře s vědomím doby.***Ohlasy na publikaci v tisku:Prof. Jan Heller Recenze prosinec 1997 prof. ThDr. Jan HellerEvang. teolog. fakulta   Tento autorský počin představuje jistý zlom v našem duchovním klimatu. Dvě literatury, biblická a česká, jsou představeny ve vzájemném rozhovoru. Myslím, že v Evropě neexistuje nic podobného.   Známá publicistka a bohemistka Olga Nytrová a profesor religionistiky na Evangelické teologické fakultě UK Milan Balabán připravili před dvěma lety pozoruhodnou výstavu „Starý zákon v knižní kultuře“, která se konala od l. září 1995 ve Strahovské knihovně v rámci festivalu Starý zákon v umění. Měla dobrý ohlas, a tak se její autoři rozhodli materiál znovu zpracovat a vydat knižně. O tom referují v „Úvodní poznámce“ s podtitulem „Přístup a postup“. Popisuje prezentaci ukázek: nahoře na stránce je vždy biblický citát, pod ním jiným písmem citace českého autora. Postupuje se pořadím hebrejského kánonu: Zákon - Proroci - Spisy, přiřazena je i deuterokanonická kniha Tóbijáš. Výběr českých autorů zde citovaných ukazuje, jak si který z nich všímal Starého zákona a jak se biblické poselství (či podněty) zrcadlilo v jeho díle. Že jde o autory 19. a 20. století, je řečeno už v podtitulu knihy. K českým autorům jsou z rámcových důvodů přiřazeni i Slováci Jan Kollár, P. O. Hviezdoslav a Marie Rafajová, z německých Franz Kafka. Z filosofických a politických myslitelů jen několik nejvýznamnějších: T. G. Masaryk, V. Havel, E. Rádl a P. Pitter. Biblický text je citován podle překladu ekumenického nebo kralického. Některé ukázky se opakují u různých biblických textů, když je citát z českého autora ohlasem zároveň několika biblických míst. Předmluva končí díkem redakci Oikúmené a spolupracovníkovi na edici ing. V. Strachotovi.   Před vlastní text knihy, tedy biblická místa a citace českých autorů, která na ně navazují /str. 63 - 221/, jsou předřazeny některé zásadní eseje či literárně - kritické studie.První studie, z pera M. Balabána, má nadpis „Starý zákon“ a instruktivní podtitul „Normativní antická literatura - Bible, Homér, Vergilius, Reynek“. Po vhledu do Bible se autor zamýšlí nad eposem o Gilgamešovi, dílem Homérovým a jejich zápasem s osudem - ananké. Druhá stať této úvodní studie, nazvaná Hebrejská normativní literatura a česká literatura posledních dvou století“ se zamýšlí nad tím, čím Starý zákon zaujal české autory. Zvláštní pozornost věnuje básníkům, uhranutým smrtí: Máchovi, Březinovi a Ortenovi. Po nich tu defiluje i řada dalších jmen, všichni velmi výstižně charakterizovaní. V závěru své studie říká Balabán, že je tu pozoruhodný souzvuk mezi starozákonní chválou pozemskosti a pozemskou řečí českých autorů. Zdá se to být málo, ale něco to je, něco významného, říká Balabán závěrem své studie.   Druhá úvodní studie, z pera Olgy Nytrové, má název „Adam a Eva“ a podtitul „Starozákonní typologie a česká literatura“. Autorka říká, že mysterium počátku vždy přitahovalo. A pak předvádí defilé Adamů a Ev v české literatuře, u Jana Kollára, Josefa Holečka, u bratří Čapků, Karla i Josefa, a konečně u Karla Šiktance. Svou vlastní básnickou intuicí vstupuje do hlubin svých autorů a ukazuje, jaké hluboké vrstvy v nich biblické ohlasy rozeznívaly.  Také třetí stať „Havran a holubice“ pochází z pera Olgy Nytrové. Autorka zjišťuje, jak pradávné symboly havrana a holubice jsou aktuální i pro českou prózu a poesii: Vykládá o symbolice těchto dvou ptáků v literatuře staré Mezopotamie i ve Starém zákoně a hlavně v pseudoepigrafech a pak přechází k „mýtopoetickým symbolům v české poezii“. Cituje Hrubína, Reynka, Diviše, Zahradníčka, Holana. V závěru autorka říká, že použití těchto symbolů umožňuje hlouběji pochopi duši českého člověka a pak i člověka vůbec. - Tyto studie mají i odkazový aparát, který dokládá autorčin rozhled jak po literatuře krásné, tak i odborné. Poslední, čtvrtá z úvodních statí, nepodepsaná a tedy od obou autorů knihy, ukazuje velmi názorně tři typy biblických ukázek. První je tu „Příklad celostní parafrázické citace celého příběhu“, ukázka Heydukovy básně o zlatém teleti. Druhý se nazývá „Příklad interpretující a hermeneutizující citace stěžejní biblické zvěsti“ - ukázkou je tu citát z Reynka „Dnů šesti dílo“. Třetí je „Příklad sběrné citace - slovo českého autora reflektující několik biblických míst“. Jako ukázka je tu báseň Josefa Kainara „Stará postel“, opírající se o tři biblická místa. Je dobré a názorné, dodává recenzent, že autoři těmito třemi typy osvětlili svůj postup a pomohli čtenáři orientovat se ve vlastním jádru knihy, nazvaném prostě Ukázky.   Zabírají podstatnou část, str. 67 - 227. Na každé straně je jedna nebo dvě ukázky, nahoře biblický citát, dole citát z české literatury, většinou velmi pěkně a promyšleně graficky upravený. Už byla zmínka o tom, že se postupuje podle pořadí biblických knih v hebrejském kánonu. To je jistě nejvhodnější, protože v novodobé biblistice stále více převládá snaha opouštět pozdější, septuagintní či vulgatní řazení a vracet se k nejpůvodnějšímu - hebrejskému. Obsah je tu velmi pestrý, je těžko jej stručně shrnout. Ale kdo ví, jak nesnadné bývá hledat v literatuře vhodné citáty , musí obdivovat jak literární rozhled, tak velikou píli autorů, s jakou to vše posbírali, sestavili a předložili. Jak se vyznat v tom bohatství myšlenek a podnětů? Docela věcně: Přes rejstříky. A ty jsou - obsáhlé, přesné a podrobné. Nejdříve rejstřík biblických citátů, pak rejstřík autorů. Tím se z knihy, řazené mezi beletrii, zároveň stává studijní příručka pro českou literaturu. Recenzent vzpomíná, jak se natrápil s knihami, které rejstříky neměly. Takže zvláštní dík za všecky knihy, které rejstřík mají. - Po rejstřících už přijde jen závěrečná ediční poznámka, obsah a tiráž. Hodnocení je jednoznačné a může být krátké: Velice zdařilá práce originálního rázu, bohatých myšlenek a krásné grafické úpravy. Budou ji s chutí číst milovníci poezie i literární vědci, biblisté i ti, kdo chtějí pohlédnout hlouběji do duše našeho národa. Samozřejmě budou každému čtenáři některé citáty bližší a srozumitelnější a jiné vzdálenější, ale v knize tohoto typu nemůže být jinak. A nakonec si každý pozorný čtenář přijde na své. Za nejcennější pak mám to, že nás tato kniha uvádí do rozhovoru mezi Biblí a citovanými autory. Mnoho dnešní nabídky a zvláštní duchovní oněmlosti souvisí s tím, že nemáme dost chuti a odvahy vstupovat s těmi, kdo jsou kolem nás, do rozhovoru. Tato kniha nás do něho vede.*Prof. Josef Smolík – recenze v Křesťanské revue *   Otakar Kosek o knize napsal ( Zelená nit českého literárního plátna, Svobodné slovo , sobota, 20.prosince 1997) „Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20.století je práce pozoruhodná. samozřejmě už svým tématem, ale možnápředevším proto, že autoři se neskrývaně nepokusili o jakýsi „objektivní průřez českou literaturou“, ale vybírali na základě své volby, řídíce se vlastním citem, vlastním vyjádřením souvislostí v rámci zažité křesťanské výchovy. Tento způsob přístupu ( ostatně vždy a k jakékoliv práci) dává jejich úsilí punc neopakovatelnosti, dotyk s knihou je pro čtenáře dotykem s uceleným mravním systémem, v jehož „prostoru“ může podnikat doslova dobrodružné výpravy po cestách od biblického tajemství k tajemství tvůrčího činu, který, protože je činem tvoření, patří našemu světu vezdejšímu. A tak, obraceje stránku za stránkou, seznamuje se čtenář s biblickými úryvky řazenými podle hebrejského kánonu: Zákon – Proroci – Spisy a jejich zrcadlením v tvorbě českých autorů; jen nahodile: bratří Čapků, V. Dyka, K. Havlíčka Borovského, V. Körnera,, K. Kryla, J. Patočky, J. Škvoreckého, J. Wericha, J. Zahradníčka. „Zbožní i bezbožní se tu drží za ruce. Je to ta zelená nit, jež sešívá dohromady všechna česká literární plátna.“ (M. Balabán).   Není to učebnice české literatury, i když by s ní měli pedagogové takto zacházet, je to výprava po stopách neopominutelných, a přesto dosud zastíraných. Nejdříve ze zlé vůle, později (což znamená i dnes) z lhostejnosti, jež je znakem hlouposti. Pácháme tak ovšem škody na vlastní zahradě. Kniha, otevírající se zasvěcenými úvodními statěmi a zakončená přehledným rejstříkem autorů a rejstříkem biblických citátů, patří k těm, které osvěžují duchovní suchopár těchto dnů.“*PhDr. Jan Vodňanský  „O málokteré knize z obrovského množství současné vydavatelské produkce se dá prohlásit, že už samotným svým pojetím nemá ve svém žánru u nás precedens…Co je na jejich přístupu unikátní, je obrovská šíře záběru. Na rozdíl od jiných antologií výběru citací nezastavuje se výběr citovaných děl na hranici uznávaných čítankových klasiků. Právě pro pestrost žánrů nazval bych jejich přístup literárním „kubismem“. Ukazuje totiž vybraná témata Starého zákona v pluralitě nejrůznějších autorských perspektiv z oblasti prózy od Poláčka po Hrabala a z oblasti poezie od Erbena po Wernische a Ajvaze. A nezapomíná ani na pozoruhodné ohlasy starozákonní tematiky v široce sdělné zpívané poezii Voskovce a Wericha. Last but not least zdobí tuto objevnou knihu kvalitně sestavený poznámkový aparát, rejstříky biblické i literární, což z ní může učinit i výbornou pomůcku pro odborný studijní zájem, pro učitele, studenty i žáky, které zajímají souvislosti české literatury, českého národa a evropské křesťanské tradice.“ Mladá fronta dnes*Básník Josef Mlejnek - o knize píše – Lidové noviny 1997

NAHÝ JSI VYVEDL NAHÉómošety ses dal spálitv žárovišti posvátného stromuhořícíhohrdelníúzkostíbožízchátralý hrdina z kdy si exvůdce otroků smrdících česnekematórouosamělý mezi stády midjánského knězeodpočívající mezipnoucími se ňadry sladké sipóryzpovykanýlákavou bídou exiluómošetys vyšelk sedmkrátrozpálenépeciegyptaa nahýjsi vyvedl nahévzhůružárnepohltil ani vlásekna pochýlených hlavách tvých bratříani jedinýtoběbylo souzenonedojítómoše 1973Šeptáno mamincea čekáš až se rozednímamincetvá  ruka chvějivá  a teskný průvod vrbtvá  malá slova těšivá  a úsměv z chrptvé   modlitby tvůj vzdor kytička ze slz uvitá  jež zbyly na úhortvá  bolest bolest porodní  když stále rodíš mne  a čekáš až se rozední  a smrt tě rozemnetvá  ruka průsvitná  veselý průvod vrb  ach nemá nemá dna tvůj úsměv z chrp  

Milan Balabán Kvete-li vinný kmen, Kalich , Praha 2002

ODCHÁZÍŠsváťovi karáskovi v onen denodcházíš sváťo myči skels vlasama andělskýmasúsměvem plašším nežli stíni hrocha chytne někdy rýmai sněhulákovi je zimaa rovnováha akvabelse může sesout do sítintys měl tys dávalotec nekřtěňáteka divousůa unavených vílteď odcházíšnach wien nach wienna vídeňských mostechroste rozmarýna s teboučernobrvá ženalomí kámensbírá devět silna sněženské fařehořekuje mirek do polštářebije úzkostžal ho zbilty smíštvůj pláč a smích zněl čistěnach wien nach wiens úsměvem plašším nežli stínvzkvete na vídeňském mostěrozmarýn? 1979

ŽALM STO TŘICÁTÝz propasti pasti zla kde chrastí díra prázdnák tobě má Lásko řvu jak zvíře zraněné adonaj šim-á b-kólísmiluj se Pane adonaj šim-á b-kolí Ty hrozný vichrný a sladkýmedem   smíru před tebou praskají kukly v niveč se sunou magické triky v triku slizce zbožnýchjen když vše pustíš stranou mou desku obehranou kí-imchá ha-selícháa řekneš Dost jsem Host tvé duše v níž se tvé hluše sušíty odpouštíš, já vím, tvůj odtoulaný syn jenž v mlžnécizině teď našel  červené své srdce, ochv tebe jsem sebe vsadil a vím než milost tvou tvé božské cityhoroucítvé vzplání jež tě ke mně vhání sirou světa plánítvé Slovíčko, jež porazí a zvedne když se blíží Svittvé ráno raníčko kdy Slunce tvoje usedá mi na víčko, travičkonoci, vari jak voják na stráži, jak pacient když vchází vizita, jak přítel  který zná tvé mobilové čísloJsem izrael ten slavný věčný žid jenž ví, že nabonid mu užužsvírá hrdloa čekám ó Pane šim-á b-kólí krákavě čekám  a furt jak mohan na frankfurtvina má táhne mne ke dnu, ke dnům v nichž bídně zhebnuAch kdy mě koupíš za své Srdce jitřníkdyž si mě koupíš sakumprask  a svými Prsty něco ze mě zrobíšMy všichni, kteří jsme ti židi víry a zavrhli jsme léky na své viry z Díryk tobě se pnemtobě svá nitra rozepnema rozsvětlíme se v tvémsvětle světélečku Žití, Jiskérce BytíAch šim-á b-kólí jsem celý Hospodine tvůjCESTOU NECESTOU K TÉ CESTĚ, KTERÁ ZNAMENÁ ŽIVOT  

Bez dia-logu jsem jen sám se sebou, upadlý v trudný mono-log. Jenže i ten monolog není pravý. Mluvím či jednám já sám, ne někdo jiný, ale je to mluvení a konání kohosi cizího, toho cizáka ve mně, který si usmyslel, že bude mluvit místo mě. Mé „mono“ vychází z biotu, daného, údajně přirozeného stavu mé mysli a mých životních sil, z mé setrvačnosti, v níž nakonec nepotřebuji ani sám sebe. Bez dialogu není totiž možný ani monolog.

Obrat nastává, když se začnu upínat JINAM, NEŽ K SOBĚ – k někomu nebo něčemu JINÉMU. VýrazemJINÝ nebo JINÉ  jsem evokoval filosoficko-teologické, židovsko-talmudicky založené myšlenkové dědictví Emmanuela Lévinase. Tento „jiný“ nemusí být můj přirozený bližní, ten, kdo mi je jaksi i přirozeně, biologicky, rodinně, kmenově či národně nejblíž, nadosah. Jiný – to je ten potřebný, kdo se ocitl v nouzi jako onen přepadený poutník, kterého se ujal podle Ježíšova podobenství milosrdný Samařan. V činu milosrdenství, v pohledu do tváře „jiného“, „druhého“ nalézám sám sebe a získávám svou identitu.

Teprve takto, když jsem identický sám se sebou, mohu nastoupit na cestu toho, čemu se, někdy značně vágně a abstraktně, říká dialog. Smyslu plný dialog vedu, i po získání statutu rozhovoru a konfrontace, především sám se sebou, přičemž mé záporné (kainovské) já je potlačováno mým já, jež je kladné (abelovské), poněvadž se otevřelo samotné Pravdě. Bez tohoto dialogu není žádný čestný dialog možný. Denně vedu dialog s Bohem: tento rozhovor se může stávat formou meditace (vzory najdeme v knize Žalmů – např. Ž 139) nebo bytostného zápasu s Bohem, někdy s temným Bohem u jábokského brodu – Gn 32), kdy prosím Boží srdce, aby se ke mně přiblížilo – natolik, abych do tohoto Srdce mohl vstoupit a tam, byť v svaté bázni, mohl pookřát.

Dialog chci vést i s tím, čemu se příliš všeobecně a hodně bezmyšlenkovitě říká „příroda“ – to děsivé i úchvatně nádherné obklopení světem země i celého kosmu, to, co, včetně černých děr, nese cejch Boží důstojnosti a tvůrčí záhadnosti. I sem vstupuje Bůh jako TY, i když je tu všechno obaleno do plen Buberovského Ono.  To jsou prvé fáze mých dialogů.

V dalších fázích přistupujírozhovory v církvi, v níž nábožensky a konfesijně bydlím. Pokouším se o mnohost sdělení, i když nemohu popřít svůj konfesijní přízvuk a důraz. Rozhovor s bratrskou církví (římsko) katolickou je mnohdy plný napětí; nejsem například mariánský ctitel, ale snažím se na té služebnici Boží najít příkladné vlastnosti, které by přispěly k tomu, abych i já se od té „Panny“ učil naslouchání tichých Božích výzev.

V třetích fázích mohu nastoupit dialog s monoteistickými náboženskými systémy a jako křesťan smím položit prst na ty důrazy v židovství i v islámu, které jsou v křesťanských církvích zanedbávány (autorita Boží, Písma, vedoucích osobností atp.).

Ve čtvrtých fázích smím, stojím-li na svém propriu (hlavním poselství, které nesmím vzdát) vstoupit do rozhovoru s náboženstvími dálnovýchodními i jinými. Mohu znovu zhodnotit například náboženský, ale i společenstevní a politický, význam koncentrace a takových spirituálních učení, které budují v člověku to, čemu se široce a ne zcela přesně říká „duše“.

To vše se děje na cestě.

Duchovní objevy a odhalení významných důrazů nelze předem naplánovat.

V každém stadiu cesty jsem překvapován jinou podobou svého poznání, jež je duchovně dosycováno i z jiných zdrojů, než pouze z těch, které mi jsou už známé a přisvojené.

Lidské poznání, i poznání náboženské, a ovšem duchovní, je „cestné“, nebo cestovní, má tedy charakter stadiální. To znamená, že nikdy není uzavřeno a může být ustavičně revidováno. Neboť Pravda je stále před námi a kráčí před námi jako šel před putujícím Izraelem oblak a oheň signalizující Boží přítomnost a moc.

Prof. ThDr. Milan Balabán, starozákoník, religionista, filosof a básník Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2, Praha, Blahoslav 2005 

ROZSVĚTLOVÁNÍ

 

Den co den bychom měli děkovat za to, že se Bůh ( Elohím,  Theos, Deus) rozhodl darovat nám SVĚTLO (hebrejsky ’ór). Tím nás vymanil (vyrval) tomu, co hebrejská Bible nazývá „pusto a prázdno“ – tohú vávohú (Genesis 1).

Pokyn živé, k člověku a světu nakloněné a všechno naše myšlení přesahující Pravdy zněl, ba spíše zní:  Rozsvětli se (jehí ’ór, fiat lux). Toto rozsvětlování (kralické „Buď světlo!“ je příliš statické a ustrnulé) je základním datem života pro člověka i širý vesmír.

Se světlem spojovaly mnohé náboženské systémy božstva slunce, luny a hvězd. Zvláště svítání bylo opředeno mytickými představami. Vzpomeňme na Šachar ugaritských textů. A připomeňme si, že domů se vracející Jákob, náš otec víry, zápasil s démonem brodu, „dokud nevzešla Jitřenka“ (Genesis 32).

V biblické optice byla „nebeská tělesa“ pouze svítilnami (me’orót), jimiž si svítil sám Bůh, když se v duchu procházel krajinami, jež svou vůlí vyvolal k bytí (stvoření – bára). Světlo se stávalo symbolem toho, co je dobré, osvobozující, křísící k životu. Světlo je skvělou metaforou samotného Boha: Bůh je slovo, život, světlo (Jan 1). Křesťané žijí ve světle, a proto se mají chovat jako „děti světla“ (Efezským 5). Boží velvyslanec na lidské zemi, Ježíš z Nazaretu, byl podle evangelistova svědectví „světlem světa“ (řecky fós tú kosmú).

Všechno v našem životě, ve spleti traumatických okolností a světových napětí a pohrom potřebuje pro-světlení. Ježíš uzdravoval slepé: „Přivedli k němu slepce a prosili jej, aby se ho dotkl.“ Po určitých léčitelských úkonech byl slepec uzdraven „a viděl všecko zřetelně“ (Marek 8).

Rozsvětlování se týká i lidí, kteří nejsou fyzicky slepí, vidí však věci rozmazaně, někdy vůbec ne. Nevidí, že bližní, kterého přehlížejí nebo ho nedůstojně ponižují a ze zištných důvodů ho „válcují“. Jsou lidé (a nejsme mezi nimi někdy i my?), kteří nežízní po pokoji, spravedlnosti a milosrdenství. Ti jsou vůči těmto hodnotám zcela slepí, nevidí světlo, leda hodně čmouhaté. Ještě se jim nerozsvětlilo. Žijí „před začátkem“ svého života, nebo dokonce už postmortálně. Přebývají ve sžíravém stínu Tohúvavohú, ztratili senzórium pro světlo.

Rozbřesk, světlo, jitřenka – to je naše naděje v době, kdy na nás sedne únava, deprese, beznaděj. A tehdy prosme Pravdu, aby nám zasvítila, jinak bychom padli jako slepci do jámy a vzala by si nás smrt, zmar, podsvětí. Hleďme k onomu Dni, o němž říká šťastná novozákonní Apokalypsa: „Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť PÁN BŮH BUDE JEJICH SVĚTLEM…“ (Zjevení 22).

 

S tebou světlo chci rozsévat své kroky po tvé zemi

V tvrdošíjné touze lkám po Soucitu všech se všemi

Ě – pláču a jdu roklí dál, jdu roklí dál a vábím holubičky Soucitu

Trpělivě otvírám oči svých krásných slepců

Lísám se k tobě, růžohřívá Jitřenko

Okna chci otevřít, aby se souchotiny stínů daly na útěk

 

 Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2, Praha, Blahoslav 2006