ThDr. Radek Hobza: Jednota bratrská jde do světa

Kompaktáta mezi římskou církví a husity r. 1436 všechny kališníky neuspokojila: Povolovala sice přijímání večeře Páně pod obojí (tj. i z kalicha) také prostým věřícím – laikům, ale odsunovala do neznáma druhou část Čtyř artikulů pražských o prostotě (chudobě) a kázni ve společnosti i v církvi. Proto se po českém království brzo objevovaly skupinky husitů, kteří daný stav kritizovali a hledali pravé = dobré kněze podobojí. Tím se však dostávali mimo povolené utrakvisty, byli vyslýcháni, napomínáni a vězněni i věrným kališníkem a králem „obojího lidu“ českého Jiříkem z Poděbrad. Uvítali tehdy nabídku, aby se odstěhovali na samý kraj země, do samoty v Kuvaldu v Orlických horách. R. 1467 vytvořili samostatnou křesťanskou Jednotu – a tak se stali nepovolenými kacíři. Nepomohl jim ani tzv. Kutnohorský náboženský mír na jaře 1485. Přitom jejich biblická důslednost a mravní opravdovost lákala i řadu kališníků, kteří byli měšťany či šlechtici a vzdělanci. Po mnoha letech odmítání Bratři tento problém ve sporu mezi tzv. Malou a Velkou stránkou v 90tých letech vyřešili a svoje společenství – a tím i novou, náročnější cestu k spasení – jim otevřeli. II. Když ve dvacátých letech 16. století v Německu vystoupil reformátor Martin Luther, čeští kališníci to přijali s radostí a nadějí. Také někteří kněží z Jednoty ho osobně poznali a snažili se získat jeho souhlas s bratrskou vírou a řády. Po počátečních Lutherových rozpacích nad jejich mravní přísností či nad druhým křtem (při přijímání dospělých do Jednoty) při dalších jednáních na jaře 1535 ve Wittenberku mohli od něho slyšet: „Povězte Bratřím od nás, ať se toho dobrého, co jim Pán Bůh z milosti dal, věrně drží a v dobrých řádech svých zůstávají.“ Podobně psal i Melanchton bratru Bavorynskému.  Na základě těchto ohlasů z Němec sepsali v létě 1535 Bratři česky Bratrskou konfesi, kterou podepsalo dvanáct pánů a třicet tři rytířů. Toto vyznání v latinském překladu přivezli čtyři Bratři do Vídně, kde byli králem Ferdinandem I. p. Vilém Křinecký a p. Vilém Domouský dne 14. listopadu přijati a Konfesi mu předali. Při novém přijetí 21. XI. uslyšeli, že k přečtení jejich spisu neměl čas, ale že jim pošle odpověď. Počátkem ledna 1536 vyšla výše zmíněná bratrská konfese česky tiskem pod názvem „Počet z víry a naučení křesťanského, králi Jeho Milosti ve Vídni podaný od pánův a rytířstva království Českého, kteříž jsou z Jednoty Bratří Zákona Kristova, léta 1535“. Druhé vydání bylo vytištěno v Litomyšli už 14. května 1536. Obsahuje 20 článků a je sestaveno podle Lutherova Katechismu (blíže viz Ferd. Hrejsa: Dějiny křesťanství v ČSR, V. str. 63–65). Bratři toužili, aby také v cizině o nich věděli pravdu – a proto chtěli, aby králi vloni předložená latinská konfese byla vytištěna ve Wittenberku s doporučením samotného Luthera. Poslali k němu tedy 8. X. nové poselstvo. Bylo přijato ve společenství několika dalších teologů, a Luther žádal jen vysvětlení dvou méně významných slov v bodě 19 a 20. Dne 5. listopadu jim dal odpověď, v níž v těchto bodech (o uvolnění celibátu a o možnosti pokání před smrtí) žádal o opravu.  Bratři vyhověli a poslali opravenou konfesi zpět. Pro obtíže s nakladatelem však se její vydání o dva roky zdrželo. Vytiskl ji Jiří Rhaw r. 1538 jako „Confessio fidei ac religionis baronum et nobilium Regni Bohemiae“ s vyobrazením M. Jana Husa. Luther v předmluvě napsal, že Bratři nepotřebují jeho doporučení, neboť „pominuvše učení lidského, přemýšleli dnem i nocí v zákoně Božím a jsou znalí Písma a jím vyzbrojeni. Budou nemálo milí všem opravdovým křesťanům“. Současně vyšla tam rozšířená bratrská „Apologia verae doctrinae“, psaná původně pro markrabího Jiřího Braniborského. Také v ní je zřejmé, jak Jednota přijímá lutherské názory, ale přitom trvá na nutnosti pokání a nového, opravdového života.

Mgr. Aleš Jaluška: Duchovenská služba ve věznicích

„Jsou v tom kriminále aspoň nějací věřící? Snad nevěříte, že byste mohl některého z těch grázlů obrátit? A proč tam vůbec chodíte?!?!“ Tak nějak zní většina otázek, s nimž se během mé téměř dvacetileté kaplanské služby ve věznici Valdice setkávám. Odpověď občas začínám dotazem, čím lze měřit víru druhého člověka, jaké má jednotky a kde lze koupit „vírametr“, schopný objektivně stanovit velikost víry zkoumaného jedince. A pokračuji ujištěním, že jsem se nejen ve věznici nikdy nepokusil žádného zdravého dospělého člověka obrátit: i z boku na bok to musí udělat každý sám. Tak jak bych za něj mohl provést změnu jeho životního stylu? Cílů, které si vytkl? Cest, po nichž k jejich dosažení šel? Jak bych za něj mohl změnit to, co jej přivedlo do střetu s Desaterem i se zákonem a tím do věznice? Každý sám za sebe musí přijmout fakt, že v minulosti si vytkl špatný cíl. Nebo že k obecně přijímanému a správnému cíli šel po špatných, zločinných, hříšných cestách. Takovéto přiznání je velmi těžké a bolestné i v „civilním“ životě. Natož ve vězení, kde si každý již ve vazbě vytváří čím dál dokonalejší a propracovanější obhajobu, dokazující, že jeho obvinění je výsledkem intrikující manželky. Jejího milence. Tchyně. Závistivého souseda. Policistů. Negativních astrálních sil… Nebo jde o sebeobranu či nešťastnou náhodu, při níž mu oběť na ten nůž naběhla. Devětkrát. Zády… Čím déle si lež o své nevině opakuje, tím víc jí věří. A tím těžší je pro něj se jí vzdát a přijmout fakt, že sám spáchal něco odsouzeníhodného. Mimochodem: zvláště u prvotrestaných vrahů často přicházím na to, že sami vraždu opravdu a poctivě odsuzují a že tato lež je i obranou vlastního svědomí před hrůzností poznání, že oni sami svou životní situaci řešili něčím tak zavrženíhodným.  V přivedení k pravdivému pohledu na svou minulost a na kořeny svého jednání vidím jeden z hlavních úkolů své kaplanské činnosti ve věznici. Druhým je dovedení daného člověka k přijetí a osvojení si životních hodnot a cílů i cest k jejich dosažení, které budou v souladu s Desaterem. Zda se mi to někdy povedlo, nevím. A nikdy se to nedovím, pokud bude dotyčný člověk ve výkonu trestu, kde není vystaven řadě pokušení, se kterými se sejde v civilu. Vím však, že již více než patnáct bývalých valdičáků žije déle než pět let v „civilu“ tak, že nemusí obelhávat své svědomí pohádkami o intrikách či nešťastných náhodách. A že se nemusí bát policistů. Všichni – s výjimkou jednoho z nich – mají rodiny, o něž se řádně starají. Se všemi se občas setkávám a u několika z nich se pyšním naším přátelstvím. Nevím, zda je to hodně nebo málo. Nevím ani, jak moc jsem k tomu přispěl sám. Vím jen, že tito lidé jsou v pořádku. A doufám, že těch, kteří jsou na tom stejně a o nichž nevím, je víc.

Aleš Jaluška, vězeňský kaplanKalendář Blahoslav 2011 

Martin Janota: HUDBA

Hudba – můj život? Inspirací k této eseji pro mě byla kniha o zpěvákovi irské kapely U2 Bonovi (název knihy - Bono o Bonovi), kterou napsal známý francouzský hudební žurnalista Michka Assayas. Kniha je psaná formou rozhovorů a frontman skupiny zde vypráví o svém složitém dospívání, o hudbě a hlavně o životě. A hudba a život budou hlavní témata, kterými se budu zabývat, tedy hlavně jejich vzájemným propojením. Sám nyní procházím těžkým a složitým obdobím, hledám odpovědi a směr, kterým dále jít. A proto si nyní položím otázku, ke které budu hledat odpověď. Může mi hudba nějak pomoci nebo změnit můj život? Jak již asi vyplynulo, odpovědi budu hledat hlavně v písničkách skupiny U2. Samozřejmě je možné, že někdo bude pátrat u skupin úplně jiného žánru, to nevylučuji a bylo by asi chybou domnívat se, že jenom můj vkus je ten správný, ale mně osobně např. taneční hudba (techno, disko, trance) nijak neoslovuje a nedovedu si představit, že v ní najdu něco více než souhru tónů, líbivou melodii a rytmus. To, co hledám já, je ukryto pod tím vším, je to smysl a pointa celé písničky, vyjádřená každým zvukem kytary, každým stisknutím klávesy u piána a hlavně každým slovem. Hudba jako surfovací prkno Každý člověk projde během dospívání mnoho změnami, klukům začnou růst vousy a zhrubne jim hlas a z holek se stanou ženy se všemi přednostmi. Ale všem dohromady se změní jejich myšlení a jejich vkus. Z naivních holčiček, které v mládí usínaly u „srdceryvných“ dojáků skupiny Lunetic se stanou sebevědomé ženy, poslouchající Rnb a Disko v klubech a kluci, kteří vyrůstali na Těžkém Pokondru, dnes v rukou drží kytary a hrají svoje oblíbené hity od alternativně rockových The Muse. Vlastně není důležité, o jaký styl jde, ale to, aby člověk byl s hudbou na „stejné vlně“. Aby jeho nitro surfovalo po notách a tónech se stejnou lehkostí jako surfař při přílivu. Aby po refrénu cítila naše mysl stejnou radost a euforii jako po zdolání největší vlny. Nemůže existovat muzika a člověk zároveň, skrz člověka a jeho vnímání se z hudby musí stát něco víc než jen text a zápis v notové osnově. Teprve tímto je splněna základní podmínka k tomu, aby hudba mohla skutečně zasáhnout do našich životů. Tento jev je ale podle mého vcelku vzácný a prožijí ho jenom Ti, kteří na hudbu mají čas a vnímají jí nejen ušima a hlavou, ale i srdcem. A to je v dnešní uspěchané době problém, pro většinu populace tak zůstane hudba příjemným zpestřením cesty v autě, nebo jenom kulisou k jiné činnosti. Ale jak moc může hudba ovlivnit tuto minoritní skupinu? Na otázku zkusím odpovědět v několika příkladech.„It is a beautiful day!“ Jak už zpívá Bono z U2 v jedné z jejich nejznámějších písní, i vám může poslech hudby pomoct k tomu, aby váš den byl ještě víc „beaufitul“ (v češtině „krásný“). Jedete autem domu, po těžkém dnu v práci, okýnka stažená a vítr vám načechrává vlasy, slunce už pomalu klesá za horizont a vy si vychutnáváte každý ujetý kilometr, strávený mimo kancelář, kde pracujete. V tu chvíli si nedovedu představit dokonalejší kombinaci než Bonův upřímný a naději dávající hlas a Edgeovo (kytarista U2) optimisticky kvílející kytaru. Když ke všemu přičtete skvělý rytmus bicích a atmosféru podbarvující basovou kytara Adama Claytona, zpěvák už nemusí v refrénu zpívat „Take me to the other place“ (v češtině „vezmi mě na jiné místo“), protože vy už na jiném místě jste. I když vaše tělo stále sedí v sedačce auta, vaše duše poletuje někde nad vámi a vychutnává si každý paprsek zapadajícího slunce a každou vteřinu z dnešního dne a vy si přejete, aby cesta nikdy neskončila.Jdi dál! „Láska není lehká věc, je to jediná věc, kterou si neseš s sebou, všechno ostatní kromě ní můžeš odhodit“, říká dojemný hlas na začátku další velmi emotivní písničky U2 s názvem „Walk on“ (v češtině „jdi dál“). Najednou se přidají kytary, hrající melodii, která už sama o sobě dává naději. Najednou se ztiší aby mohl Bono dál zpívat o temnotě a bloudění, ale hlavně o tom, že člověk musí zůstat silný a všechno zlé překonat. V tom kytary zesíleně zahrají průvodní melodii, ale nyní mnohem naléhavěji a s fantastickým pěveckým doprovodem, který má natolik upřímný a sympatický projev, že jeho zvolání „walk on“ prostě poslechnete. V závěru písničky vás svým dojemným, ale ne patetickým textem přesvědčí o to, že ví, jak se cítíte a že i vaše situace se dá překonat. Vždyť toto zpívá muž, který již v dětství přišel o svou matku a před několika lety mu zemřel i otec. Nevím jak je možné, že několik chytlavých akordů a Bonův hlas může dát sílu do života, když se cítíte na úplném dně, ale funguje to. Podobné téma, překonávání těžkých životních situací, se snaží ve svých písničkách rozplést hodně interpretů. Prázdnotu a temno umí skvěle popsat ve svých písních například i skupina Placebo, ale na rozdíl od U2 vám nedává moc nadějí. Klip písničky Pure morning končí sebevraždou, Meds vypráví o drogách ve všech podobách a Song to say goodbye je písnička o tom říci sbohem (nejspíš říci sbohem životu). Každopádně jsou písničky této trojice velmi silné, inspirativní a určitě vás donutí se zamyslet, a to nejen nad tématy, o kterých se zpívá, ale nad vším, s čím se v životě potkáte. Poslechem získáte minimálně i pocit, že nejste sami, kdo se trápí a to může také někdy pomoct. Nemůžu žít bez Tebe Kromě krásy světa a životními krizemi se interpreti zabývají asi všudypřítomným tématem lásky a vztahů. Zamilovanou písničku nebo nějaký ploužák nalezneme na skoro všech deskách interpretů středního proudu. Ale i zde nalezneme rozdíly. Většina písniček zpívá o dokonalé lásce, o odpuštění a myslím, že celý svět a zvlášť vztahy vidí přes růžové brýle. Pokud člověk sám prožívá zamilovanost, budou se mu i tyto písničky líbit. Jsou povrchní, nejdou moc do hloubky a nejčastější slovní spojení je „I love you“. Jak na tuto skupinu „cajdáků“ bude reagovat někdo, kdo není opilý láskou? Nejspíš ho budou napadat slova jako lež, zrada, mlžení a brzy přijde na to, že svět není takový, jak o něm slyšíme z úst známých zpěváků. Ale najde se i druhá skupina, která o lásce zpívá jako o něčem, co bolí, o lásce, kterou někdo ztratil a nemůže získat zpět. Ale i zde nalezneme spoustu kýčů, které se pouze snaží zahrát na naše city. Obě tyto skupiny nahlíží na danou problematiku moc černobíle a proto budeme hledat svojí „šedou“ skupinu, která bude popisovat svět a život takový, jaký je. Opět zmíním mojí oblíbenou sestavu U2. Z jejich repertoáru mě zaujaly dvě zamilované skladby. První z nich „One“ je o životní lásce, o jedné šanci, kterou máme na to být šťastní. Neříká nám, že láska je špatná, ani že je dobrá, jenom o tom, že je pomíjivá a že nemusí potkat každého a myslím, že to je o moc blíž realitě než u jiných. Dalo by se tedy říct že na rozdíl od písniček typu „oh, jak moc mi chybíš“ má nějaké poselství a myšlenku, kterou nám chce sdělit. Druhá ze dvojice je vynikající nahrávka „With or without you“. Jak už název napovídá (v češtině „s tebou, nebo bez tebe“), jde o zvláštní pocit rozpolcenosti, kdy je člověk zamilovaný do určité osoby, ale na druhé straně s ní nechce být. A tak i Bono zpívá „nemohu žít s tebou a nemůžu žít ani bez Tebe“. Tento pocit může člověk cítit pokud mu někdo, koho miluje provede nějakou ošklivou věc a dochází pak k situaci, kdy hlava a srdce jsou v rozporu. Ale určitě to není jediný způsob, kdy můžeme něco podobného cítit. Jako každý člověk jsem zažil obě situace, lásku i zklamání a musím říct, že v obou situacích mi měla písnička co nabídnout, a nejednou mi při úvodní předehře běhal mráz po zádech. Nejspíš to bude jako vždy velmi upřímným a dojímavým projevem frontmana této skupiny, z jehož hlasu je cítit, že on sám ví o čem zpívá a texty si na rozdíl od většiny jiných zpěváků píše sám. A co to ostatní? Ne vždy nám muzika musí odpovídat na nějaké otázky, ukazovat nové směry a poodkrývat nové životní pravdy, ale jsou i situace, kdy nás má pouze bavit. Abych dokázal, že U2 umí i toto a má i písničky pouze k poslouchání, jmenuji pár „pecek“ jako je například Vertigo, Elevation nebo Discotheque. Všechny mají chytlavou melodii a při dostatečně vybuzeném zesilovači a výkonných auto reproduktorech můžou z vaší cesty do práce udělat slušný adrenalinový zážitek. A i když zábavná funkce hudby v sobě nenese žádnou pointu, nesmíme jí podceňovat, protože právě ona zabírá při poslechu nejvíce času. Ať už je to právě při podbarvení jiné činnosti, nebo při běžném poslechu. V tomto případě ale na stylu ani kvalitě muziky tolik nezáleží a hodnocení se zjednodušuje pouze na baví/nebaví, a proto se touto funkcí nebudeme dále zabývat. Může tedy hudba skutečně změnit život? Jak už z předešlého textu vyplynulo, hudba umí skvěle popisovat nebo roznítit naše emoce, umí nám zlepšit náladu, dát nám pocit naděje, ale umí nás skutečně nasměrovat a pomoci nám? Já si myslím, že ano. Pokud jsme s hudbou opravdu na stejné vlně, prochází skrz uši do našeho srdce a koluje nám po celém těle, pak dokáže naše chování a naše pocity pozměňovat natolik, že si troufám tvrdit, že náš život už skutečně ovlivňuje. Muzika by pro nás měla být i inspirací, podnětem pro zamyšlení, novým pohledem na svět, nehledě na to, že i v hudebním průmyslu lze najít několik osobností, hodných pozornosti a následování. A proto bych chtěl apelovat na všechny, aby našli hudbu svého srdce, a aby sami přišli na to, jak velkou roli může v našem životě hrát.